Jak se dělí česká společnost

Je to stejné jako v účetnictví, které rozlišuje má dáti – dal. Lidi se pak rozdělují podle klíče já něco dlužím světu – svět něco dluží mě, alternativně taky: neštvu jiné? – jiní mě štvou (výstižnější varianta začíná na s……)

Toto kritérium perfektně fungovalo v prezidentské volbě. Miloš Zeman bodoval u části voličů přesvědčených, že celý svět nebo alespoň EU, vláda, elity, a jim podobní, jim něco dluží. Prezident se k tomuto kritériu hrdě hlásí, když prohlašuje, že je dobré být v EU, dokud víc dostáváme. Jeho voliči si notují v tématech, jak moc jim vadí všichni nepřátelé naši vlasti, mezi které kromě imigrantů patří též pražská kavárna, neziskovky, Soros a norská sociálka. Za problémy České republiky zásadně mohou všichni tito jmenovaní včetně jejich příbuzných. Ukrajují z našeho krajíce a našim dětem zbývají víčka.

Druhá skupina bere v úvahu, že problém může být u ní a že na světě nejsme sami, a proto je dobrý nápad občas se i podělit. Ani oni nejsou vždy andílci a dokážou první skupině náležitě prezentovat, jak nechutné je jejich sobectví.

Toto rozdělení neplatí jen pro českou společnost. Všude na světě je to tak, že si jedna část hledí svého a druhá se dívá víc kolem sebe. Každému je dáno jinak a slyší na jiné na apely. Jako v účetnictví by měly být obě strany vyrovnané, tak i ve fungují společnosti jsou obě skupiny schopné se navzájem popasovat. I ta první skupina je schopná pustit chlup na obecné dobro a druhá má tendenci plést se i do věcí, po kterých jim nic není. Chápu frustraci první skupiny, pokud jim druhá vysvětluje, co je pro ně dobré a čeho by se měli vyvarovat. Nadbytek péče je stejně frustrující jako její nedostatek.

Přináležitost k jedné nebo druhé skupině se prioritně neodvíjí ani od vzdělání, ani od místa bydliště, ani od majetkových poměrů nebo sociálního statusu. Modelově to bylo na výsledku voleb. Jako např. v mojí rodné vesnici s obyvateli cca podobné životní úrovně, kde ve dvou okrscích vyhrál Miloš Zeman, a ve třetím, zahrnujícím seniorskou přidruženou vesničku, naopak docela ztratil.

Pochopitelně sociální mizérie a deprivace posiluje první skupinu. Komu se daří mizerně, bude víc nakloněn hledat viníka. Pocitem ohrožení ale trpí i lidi, kterým se daří dobře, vydělávají víc než slušně a materiálně jim nechybí nic. Pořád totiž ještě doznívá odkaz bolševické masáže. Čtyřicet let byli lidé masírování obrazem nepřítele. Nebyl to jen zlý Západ, ale i soused, který neměl kladný vztah k socialistickému zřízení. Tato mentalita dosud spojuje všechny postsocialistické společnosti a je zdrojem jejich přítulnosti k vládě pevné ruky. Nejhorším odkaz bolševické společnosti bylo ono rozeštvání na spolehlivé a nespolehlivé. Dobře se měli ti, kdo uměli držet krok a hubu a byli ochotni zalézt do svého privátu a nevidět kolem sebe.

Rozdělení na tyto dvě části společnosti existuje všude. S každou mentalitou se dá pracovat. Takže za prvé, svět nám nic nedluží a za druhé, největší nepřítel sídlí ve vlastní hlavě.