Amatérsky provedený puč vzbudil oprávněné otazníky, zda jeho cílem bylo skutečně svržení Erdogana. Následné odvolávání soudců a státních zástupců umožnilo pochopit, co se v Turecku skutečně děje.
Nezávislost soudní moci považuje Erdogan dlouhodobě za závažnou komplikaci jeho politického stylu. Ve válce se soudy je několik let a opakovaně činil pokusy o získání větší kontroly nad soudnictvím. Nepotřebuje žádné garanty práv a svobod, protože on sám rozhoduje o míře svobod, kterou si kdo zaslouží. Rozhodně žádná svoboda v projevování politických či jiných nepohodlných názorů anebo dokonce snad kritika. Erdogan dlouhodobě bojuje se sociálními sítěmi, které mimo jiné referovaly o rozsáhlých korupčních aférách. Již před několika lety se pokoušel o zamezení přístupu k Twitteru, Facebooku a YouTube. Nedávno jsem si v Istanbulu na letišti krátila delší čekání brouzdáním po internetu. Dostala jsem se všude, kam se mně zachtělo, jen na Christnet jsem měla odmítnutý přístup. Říkala jsem si, že nesmím být paranoidní, teď vidím, že nejspíš nejsem. Muslimové nemají co dělat na křesťanských webech.
Masové odvolání tisíců soudců pod záminkou spojení s pučisty je ničím nemaskovaná svévole. To snad někomu z údajných účastníků puče vypadl z kapsy seznam se jmény všech soudců, kteří jsou proti Erdoganovi? Erdogan byl sice demokraticky zvolen, byť ta volba je řekněme na hraně toho, čemu se ještě dá říkat svobodné volby. Tím ovšem nezískal mandát pro útok na jiné demokratické instituce. Naposledy hrál Erdogan škatulata se soudci před měsícem. Oficiálně se jednalo o přesuny a odvolávání soudců pod záminkou zefektivnění soudního řízení, ve skutečnosti ovšem eliminace těch, kteří byli považování za spojence duchovního Gülena, Erdoganova úhlavního protivníka. Cíl je úplně jednoduchý: zastrašení oponentů a popření nezávislosti soudů.
Dav volá po znovuzavedení trestu smrti, a Erdogan mu vyhoví, protože přání lidu je mu rozkazem. Dost možná, že koketuje s myšlenkou aplikovat ho i na údajné účastníky posledního puče. Ano, takto vypadá nástup diktatury v přímém přenosu, naprostá negace zbytku něčeho, co se kdysi chtělo tvářit jako moderní právní stát. Proklamace o odstraňování škodlivých virů, od kterých musí být společnost očištěna, patří k rétorice nejtvrdších totalitních režimů.
Opět jedna ukázka, jaký kurz může nabrat původně téměř demokraticky zvolený vůdce. Jednou demokraticky zvolený neznamená, že se stane posvátnou krávou, na kterou se nesmí sáhnout. Naopak, zdroj demokratické moci pochází od lidu, a proto též existuje legitimní právo na odpor proti každému, kdo odstraňuje demokratické instituty. Jenže v ulicích jsou fanoušci Erdogana a on udělá vše, aby si moc zabetonoval. Pragmaticky viděno, občanská válka v Turecku znamená Sýrii ve velkém. To vážně není dobrá vyhlídka. Turecko s autokratem Erdoganem a jeho blahovůlí, koho bude do Evropy posílat, bohužel také není optimistická varianta. A to je člen NATO. Teď nezbývá, než alespoň mu bez servítků opakovat, co jsou demokratické postupy a připomínat, jak se s nimi jeho poslední kroky míjí.
