K přemýšlení na téma muži dnes, mužnost, chlapáctví mě přivedlo několik podnětů: na Fb mě požádal o přátelství muž s přezdívkou Alphamale, několikrát jsem v médiích spatřila machistické fotografie prezidenta Putina, no a zcela nečekaně jsem se stala součástí bitky psí smečky. Můj psí alfa samec byl napaden jinými psy a já, jako spřízněnec, jsem to krvavě odnesla. Majitel, asi 195 cm chlapák, nebyl s to se svým beta samcům postavit.
V soukromých diskusích i v médiích se často řeší otázka (ne)dominantnosti muže v rodině, firmě, společnosti, státě. Řekněme si to na rovinu: alfasamci (a jejich kvalita, nebo nedostatek) jsou fenoménem, se kterým se potýkáme často, všude a rádi. Nejen v bulvárních periodikách je ideálním magnetem na čtenáře/ČTENÁŘKY obraz sexu chtivého nadupaného jedince v co možná minimálním oděvu. V širším kontextu, je čestnost diskusí na toto téma ovlivněna skutečností, že žijeme dobu velmi rozporuplnou bez vůdců, jimž by se dalo věřit a které by stálo za to následovat.
K přemýšlení na téma muži dnes, opravdická mužnost a pouhé chlapáctví, mě přivedlo několik podnětů: na Fb mě požádal o přátelství muž s přezdívkou Alphamale, několikrát jsem v médiích spatřila machistické fotografie prezidenta Putina, no a zcela nečekaně jsem se stala součástí bitky psí smečky. Můj psí alfasamec byl napaden jinými psy a já, jako spřízněnec, jsem to krvavě odnesla. Majitel, asi 195 cm chlapák, nebyl s to se svým betasamcům postavit.
Vše toto spustilo v mém podvědomí bezpečnostní zvonek, ale zcela zásadním je fakt, že moje dospívající dcery se v problematice „krize mužů“ dosti výrazně plácají a já nejsem s to, jim poradit.
Jak odlišné je vnímání mužnosti a mužskosti v očích dívky, vyrůstající vedle despotického, manuálně pracujícího otce, věčně čpícího potem a cigaretami, který za ostřejším slovem a ránou nejde daleko. V rodině, žijící na vesnici, kde sama příroda se postará, že děti vnímají zákon silnějšího v každodenních situacích: například, když si kohout na dvorku „udělá své“ a právě přihlížející chlapi s oharkem cigarety v koutu úst, se lascivně pochechtávají …holčička nechápe a nikdo nikde, kdo by něco řekl, vysvětlil…
Jak jinak vidí opravdovost muže dítě vyrůstající vedle slabošského otce, nebo pouze s matkou- samoživitelkou? Pravidlo říká, že vesměs v životě hledáme to, co nám chybí. Přirozeně toužíme po vyrovnanosti a tak ve smyslu jing-jangového nahlížení na lidskou existenci pokoušíme se o bílý bod v černém poli a obráceně. Proto tak zoufale dopadají fatální spojení silných holek od drsného táty s něžným a nepragmatickým snílkem, nebo dcer tohoto snílka s dominantním a majetnickým mužem, případně „rodinným realistou“ pro něhož je manželství pouhou investicí a děti kýženými dividendami.
Ve věci toho, jaké muže by pro své holky chtěla současná máma, to ani já nemám vůbec jasné. Neboť znám nároky a touhy dívek (jako matka i pedagožka), tak je mi jasné, že to bude oříšek. Ze společných debat jsem pochopila, že ani dnešní mládenci v kategorii 18náct + nejsou vzorem mužnosti. I když mají svaly á la pekáč buchet, pátečním večerem se z nich stávají alkoholem a marjánou nasáknuté hadry, které nemají dnešním dívkám, co nabídnout. Jistě, někdo namítne, že takto vyhlížející děvčata jsou na každém rohu taky a nejenom o páteční noci…určitě…ale to je na jiný článek. Značně nadsazeně by se poptávka dala zjednodušit do pár vět:
Muž v pojetí dnešních dívek a mladých žen by měl být slušný čistý sportovně vyhlížející čtenář Dostojevského s jemnou duší, ale s potřebou a schopností chránit a REÁLNĚ UCHRÁNIT! No superman! Cha-cha! Takže: jako před léty i dnes?
Jakého muže tedy dnešní ženy hledají? Jaký by měl být onen pan Božský? Prý se model chlapa od např. 70-tých let, kdy ho zosobňoval agent 007 (mimochodem dle mého nejlépe Sean Connery) velice změnil. Ženy už nevyžadují finanční zabezpečení, jsou schopny samy vytvořit hmotné zázemí pro sebe i děti. Budiž. Je to pravda, že se model muže ochranitele, silného chlapa, co si stojí za svým, skutečně přežil? Lepší by bylo říct, že se vysílil. Nároky na stabilitu v tradiční roli a při tom rostoucí požadavky v profesionální sféře i v osobním růstu, se zákonitě projevily. Někteří muži zesílili ( bohužel někteří jen v pasu, jiní v egu), některé to zlomilo. No a vůdci? Denně se potvrzuje, že stejně jako ti před mnoha stoletími, tak i dnešní vůdci jenom velice řídce mají na zřeteli blaho své smečky, obvykle je jejich vlastní prospěch až na prvním místě.
Jeden můj blízký kamarád, mimochodem pořádný a opravdový chlap se vším všudy, byť má tak 60 kg, říkává: " Oč jde? O nic menšího/většího než o život! Nejde to jinak, jen se nevzdát a jít dál. Dnes, tací, jací jsme a naplno. Jako ve všem i tady je to věc každého z nás, nebo alespoň by měla být: stanovit si priority, uvědomit si osobní možnosti a ŽÍT. Hlavně žít…protože on život, ten prevít na nás nepočká. Každý den bezhlavě hledá a ke spojení láká zcela odlišné jedince, kteří z hlediska psychologie, sociologie…a dalších věd nemají vůbec šanci."
Ale světe div se: ono to někdy vyjde!
Mária Uhrinová
