Dělají šaty člověka?

"Dáma nikdy nenosí šaty. Dovolí šatům, aby jí byly nošeny,"řekla velká anglická divadelní a filmová herečka Vivien Leigh (1913-1967), představitelka první filmové Scarlett O´Hara, zvaná též  Lady Laurence Olivier. Dnešní člověk i přes obrovské možnosti ne vždy nosí svůj oděv s noblesou. A je skutečně pravdou, že ze způsobu oblekání lze usoudit, jakou povahu má ten-který člověk?

John je několik let v Praze, ale vždy, když jde, vzbudí svou vzpřímenou postavou a upjatým kabátem pozornost. Nosí oblek, jenž působí, jako by jej měl po mladším bratrovi. Přitom je to značkové oblečení ze skvělého materiálu. Nikdo z nás, kdo se s tímto chytrým mladíkem, který pracuje jako umělecký kurátor galerie, přátelíme, nikdy nedá řeč o oblečení. Jeho styl, který je stále jakoby OUT, je vlastně mimo všechny trendy, a tím pádem je určitě IN. V době, kdy všichni kluci kolem chodí v tričkách a mikinách, John nosí oblek s kravatou jako po dědečkovi. Není to povinná výbava k profesi, je to jeho životní pocit.

Giuseppe v Čechách žije taky léta. Nikdy jsem jej neviděla jinak než ve frajerských černých džínech a černém triku do V. K tomu vždy skvělý sestřih a vůně, oslovující ženy všech věkových kategorii. A s těmi to Giuseppe umí. Jako učitel jazyků se s nimi setkává den co den a náležitě si to umí vychutnat. Neprojde kolem něho žena, na kterou by se neusmál, nebo se alespoň neohlédl. Kamarádkám pochválí oblečení, nebo dokonce poradí, co jim sluší. Není to proto, že by se jim chtěl vnutit, nebo přímo od nich něco požadoval. On je prostě takový.

Umíte si představit ještě větší rozdíl, než je ten, který panuje mezi těmito dvěma muži? Jejich oblečení, styl a přístup jsou navzájem od sebe na hony vzdáleny. Brit se svojí zdrženlivostí, která hraničí až s ošuntělostí, a Ital se svou až živočišnou radostí ze života. Jsou charakterističtí pro svoji kulturu, nebo jsou jenom výjimkami potvrzujícími pravidlo? Někde jsem četla, že Angličané chtějí svým oblékáním ukázat, že přísluší k určité společenské vrstvě. Jako by říkali: „Patřím k těm, co se oblékají u …“ (a teď by bylo dobré zacitovat některé staré anglické značky. Jenomže je neznám a také je z důvodů reklamních nemohu uvádět.) „To jsou ti, ke kterým naše rodina patří už staletí, k těm, co správně žijí, jedí, investují, chodí do správného kostela. Já jsem stejný jako oni, a tím jsem silný.“ Johnův oblek vypadá, že jej klidně mohl nosit jeho táta nebo strýc. Jsou vesměs z tak kvalitních materiálů, že když mladík není zvlášť vybíravý, muže jej nosit i v další generaci. Anglický štof nebo tvíd přežije dokonce přešití staršího saka nebo kalhot do módnější fazóny. Nejde přece o individuum, ale o stavovskou čest! A ta se udrží jenom dodržováním stanovených pravidel.

Naproti tomu si představte co nejnarcistnějšího muže s maximálním zájmem o sebe, své tělo, duši, ale hlavně o to, jak toto všechno působí navenek. Tak to je Ital. Je posedlý svou důležitostí a je to jeho zábava - sledovat, zda zapůsobil víc nebo méně, ale vždy zapůsobit musí. Jakási teatrálnost je už ve výchově v italských rodinách. Prvek ukazování se na veřejnosti je zakomponován i u mužů z nižších společenských vrstev. Ale je nutné mít oblečení, ve kterém je možné se ukazovat. Nikoli jarmarečními barvami nebo střihy, ale elegancí a stylem vyniká takový oděv. Italové nezapřou, že jejich země je kolébkou renesančního malířství a stavitelství, místem, odkud se do celé Evropy šířily umělecké směry a nové podoby kultury v oblékání, česání, vonění, bydlení, koupání, atd… Ta přirozenost, s jakou Italové nosí svou minulost v sobě, je obdivuhodná. Dá se říct, že hraničí až s nonšalancí. Vědomi si svojí elegance, mohou se povalovat po kavárnách, jít do opery nebo do rockového klubu. Jako by svojí image říkali těm kolem: jsem sám sebou a jsem si toho vědom.

Nedbalá elegance je nejcharakterističtějším prvkem Giuseppeho šatníku. Nenosí vázanku. Když má košili, tak vždy s prvními knoflíky rozepnutými. Sako z měkké látky v kvalitním provedení nebo koženou bundu. Moc mu sluší dlouhý plášť, a kdyby žil v 19. století, určitě by nosil cylindr a hůl. Mnohokrát jsem si říkala, jak to ta jeho žena zvládá a kdo asi u nich doma víc času stojí před zrcadlem. John asi před zrcadlem nestává, nevím, zda doma i nějaké má. Potřebuje dobrý oblek, aby byl oblečen, aby mu nebylo zima, aby byl ucelený. Giuseppe svým zevnějškem žije a těší tím i okolí. Jsou tak odlišní, ale oba báječní. Nabízí to, co jejich jest… Kdybych si měla mezi nimi vybrat, tak bych nevěděla kterého. Vy ano?