Janek radí Pepovi, co říct Radkovi

Dýchavičný a neurotický způsob uvádění jakéhosi dávného publicistického pořadu Radkem Johnem ve mně vždy vyvolával salvy smíchu a chvílemi mírné obavy, zda to ten šašek přežije. Samotné reportáže byly pohříchu pitomé. Pohled na hlubokomyslně se tvářícího Josefa Klímu (nezapomenutelný prst na rtu, chápavé a zároveň tak výmluvné pokyvování hlavou) nebo na jakéhosi magora, který měřil vlny v tunelech a zkoušel média, jestli jsou dostatečně médií (což se poznalo tak, že medium vědělo, co je za zdí), mi vytvářel na zádech velmi nepříjemné osypky studu. Ale fakt je, že masochistický záchvat někdy doslova přikoval člověka k židli, a tak jsem protrpěl několik dílů vcelku.

To jenom na okraj. Časy se změnily a reportéři se rozlétli do různých stran, někteří z nich si udělali monopol na psaní detektivních scénářů s mizernými dialogy. Jiní se věnovali rabování státní pokladny na deset různých způsobů.

A teď je tady zase máme pěkně pohromadě. Po neúspěšné kariéře politika se Radek John hodlá vrátit do žurnalistiky. A takoví intelektuální giganti jako Klíma a Janek Kroupa říkají: „Tytyty Radku. To nemůžeš. Jednou sis zadal s politiky, tak nám do našeho novinářského rybníčku nelez.“ A protože jsou to všechno pánové otrkaní bulvárem (jako autoři i jako popisovaní), není daleko k silným skutkům. Klíma píše Johnovi dopis (netušil jsem, že Lidové noviny jsou na tom už tak špatně). Stručný obsah: „Radku zradils naše ideály. Ale mě, Klímu, to nemohlo překvapit. Tušil jsem to už před deseti lety. Vždycky jsi byl ziskuchtivá svině, teď si se jen projevil.“ Načež John v rozhovoru pro jiné noviny řekne asi tohle: „Klíma mne ranil. Myslel jsem, že to je kámoš, ale ona je to hnusná svině jenom převlečená za kamaráda. Asi mi závidí. Tušil jsem to už před deseti lety. Ale já na něj byl vždycky tak hodnej. To jsem si fakt nezasloužil.“ Další rozhovor vyjde s Jankem Kroupou. Proč s ním někdo na tohle téma dělá rozhovor? Legitimní otázka. Těžko říci, já to opravdu nevím. Nicméně jeho obsah: „Já to Radkovi říkal dávno, aby to nedělal. Já to Pepovi říkal dávno, že ten Radek je omyl. Já jsem věděl, že to tak dopadne. A tehdy v televizi John nedělal nic a celé to stejně stálo jenom na mě, já byl ve střižně, já ve dvě ráno makal.“

Nejpodstatnějším rysem všech těchto pánů jak vidno je, že všechno věděli už před deseti lety. Inu, investigativci.

V podstatě jde tedy o to, že novináři Kroupa a Klíma říkají, že pan John už nesmí pracovat v médiích jako novinář (někdo by řekl třeba i žurnalista), protože se zpronevěřil. Kecy starý brécy. Co jsou Josef Klíma a Janek Kroupa zač, že si dovolují vydavatelům a majitelům médií určovat, koho mohou a koho nemohou vzít? Ať si o vydavateli Týdne a Instinktu a čeho ještě myslíme, co chceme (nic moc pěkného), je přece jenom a jenom jeho právo, zda zaměstná Radka Johna a drzost nějakých lidí, kteří z toho dělají kauzu o novinářské etice, je bezmezná. Když se to někomu nelíbí, nemusí Týden a co ještě všechno kupovat. A třeba se naopak najdou tisíce lidí, kteří budou hltat každou řádku napsanou Radkem Johnem. Nebo také ne a vydavatel na tomhle obchodu prodělá. Jeho věc, jeho rozhodnutí. Já si například myslím, že obchodně to nemůže fungovat. Jenže pan vydavatel vydělal miliardy, což se o mě říci zcela jistě nedá, takže možná bude mít pravdu a reinkarnace Radka Johna bude ekonomický zázrak. Ale o tom nerozhodnou pánové Kroupa a Klíma. O tom rozhodnou čtenáři.

Samozřejmě neberu klasikům tak zvané investigativní žurnalistiky právo vyjádřit názor. Ať si vyjadřují třeba i čtyři různé názory najednou. To, co mi vadí, jsou věty typu: „Politik se k novinařině vrátit nesmí“ a další nevyžádaná přikázání. Pánové Klíma a Kroupa se nám tady totiž snaží tvářit jako tvůrci morálních norem a strážci dobrých mravů. Možná to někomu imponuje. Jeho problém. Líp by udělali, kdyby si ta moudra nechali do těch investigativních výronů.