Nedávné odvolání ministra školství Marcela Chládka a jeho nahrazení Kateřinou Valachovou vzbuzuje uvnitř sociální demokracie mírné rozpaky. Není totiž zcela jasné, podle jakého klíče si premiér Sobotka nové ministry vybírá.
Nestáváme se vlastně „babišovci“?
Nedávné odvolání ministra školství Marcela Chládka a jeho nahrazení Kateřinou Valachovou vzbuzuje uvnitř sociální demokracie mírné rozpaky. Není totiž zcela jasné, podle jakého klíče si premiér Sobotka nové ministry vybírá.
Nejprve se několik dnů hovořilo o různých kandidátech a padala jména jako V. Bohdalová, S. Štech a E. Syková. Najednou se zčistajasna objevila K. Valachová, kterou do té doby nikdo neznal, problematikou resortu školství se nikdy nezabývala a navíc není ani členkou ČSSD. Absolventka brněnských práv dosud pracovala jako náměstkyně ministra Dienstbiera a celou svou profesní kariéru věnovala lidsko-právním tématům. V souvislosti s vnitrostranickými kvótami se nabízí otázka, jestli její jedinou kvalifikací není ženské pohlaví.
Sociální demokracie disponuje řadou odborných komisí, ve kterých pracují straničtí experti dlouhodobě se věnující konkrétním problematikám. Když se ale hledá nový člen exekutivy, premiér začne „tahat králíky z klobouku“ a tito erudovaní straníci vyjdou naprázdno. Personální politika vedení strany docela připomíná nekoncepční styl obsazování ministerstev Andrejem Babišem – již dva ministři za hnutí ANO (A. Prachař a H. Válková) museli pro neschopnost kabinet opustit. ANO však na rozdíl od ČSSD nemá dlouholeté stranické odborníky, po kterých by mohlo sáhnout.
Kromě zvláštní personální politiky sociální demokracie zbytečně akcentuje témata, která tradičního voliče ČSSD nezajímají. Levicoví intelektuálové rádi filozofují o zákazu kouření v restauracích, o kvótách pro ženy a dalších marginálních otázkách, které ovšem neinteresují voliče z nižší střední třídy řešícího každodenní starosti, jak uživit sebe a vlastní rodinu a hlavně nepřijít o práci. Moderní levicová témata jsou jistě nezbytnou složkou programu každé sociálně demokratické nebo socialistické strany, aby dokázala oslovit širší segment elektorátu. Problém nastává, když se tato témata stanou nosnými a upozaďují tradiční agendu. Jako odstrašující příklad může posloužit vláda socialistického prezidenta F. Hollanda ve Francii, která se místo řešení vysoké nezaměstnanosti a dalších důležitých ekonomických a sociálních problémů zaměřila na problematiku stejnopohlavních manželství. Výsledkem této politiky je strmý pokles Hollandovy popularity na hodnoty ukazující, že je nejméně oblíbeným prezidentem v moderní francouzské historii.
Domnívám se, že právě nedokonalá personální politika a odklon od tradičních levicových témat, vedle obecného trendu nechuti k zavedeným politickým stranám, způsobuje, že ČSSD se udržuje na dvaceti procentech, ale nemá žádný potenciál růstu a do budoucna hrozí spíše pokles volebních preferencí. Tomu je třeba zabránit nejen odmítnutím „babišoidní“ personální politiky, ale i návratem ke kořenům a koncentrací na tradičního voliče sociální demokracie.
