Kam až zajde lidovecký revizionismus?

Po historickém neúspěchu ve volbách 2010, kdy KDU-ČSL po dvaceti letech vypadla z Poslanecké sněmovny, se zdálo, že lidovcům ve vysoké politice definitivně odzvonilo.

Nicméně úspěch o tři roky později znamenal po krátké pauze opětovný návrat do parlamentu i do vlády v čele s novým předsedou P. Bělobrádkem, který bez sebemenší pokory rychle oprášil tradiční lidoveckou agendu – podporu církevních restitucí a Sudetských Němců. 

Lidovci se sami nazývají „klidná síla“, ale ve skutečnosti jsou reakční síla. Vždy usilovali o opětovné zbohatnutí církevních prelátů, což je v nejateističtější zemi Evropy poněkud kuriózní. Tento úkol za ně fakticky splnila Nečasova vláda v čele s exlidovcem Kalouskem a dalšími bývalými členy KDU-ČSL, kteří přeběhli k TOP 09. Další oblíbené lidovecké téma je neustálá potřeba sypání popelu na hlavu českého národa za „útrapy“ způsobené Sudetským Němcům během poválečného odsunu a nutkání stále dokola se jim omlouvat, ačkoliv toto téma již bylo uzavřeno česko-německou deklarací z roku 1997. 

To, že při divokém odsunu Němci utrpěli bezpráví, nikdo nezpochybňuje, ale není možné vytrhávat události z historického kontextu. Zcela opomíjeno je násilné vyhnání Čechů po Mnichovském diktátu a německém záboru Sudet na podzim roku 1938. Následná zvěrstva nacistů na území Protektorátu Čechy a Morava – heydrichiáda, vyhlazení Lidic a Ležáků, plán na likvidaci českého národa a totální germanizaci českého území, kde už nikdy neměla být obnovena česká státnost – jsou všeobecně známa. Stejně jako skutečnost, že o odsunu německých menšin ze zemí střední Evropy rozhodly vítězné mocnosti na konferenci v Postupimi s tím, že antifašisté mohli zůstat.  

Nelze vnímat historické události optikou dnešní doby. Pokud Němci někomu vyvraždili rodinu, příbuzné nebo přátele, je lidsky pochopitelné, že se jim chtěl po válce pomstít. Násilnosti během divokého odsunu zdaleka nedosahovaly násilností, kterých se Němci dopustili na Češích v letech 1938 – 1945. Ačkoliv požívali všech práv národnostní menšiny, usilovali o rozbití Československa a chtěli domů, do říše, což jim bylo po válce umožněno. Potřebu neustále se omlouvat měl Václav Havel, který tak učinil několikrát. Nyní je bezpředmětné toto téma otevírat a zatěžovat jím česko-německé vztahy, které jsou na nejlepší úrovni za celou dobu existence obou států. 

Bělobrádek sice tvrdí, že památku obětí Sudetských Němců uctil jako soukromá osoba mimo oficiální program své zahraniční cesty, nicméně jako vicepremiér de facto nikdy nekoná jen jako soukromá osoba, a proto musel očekávat medializaci tohoto kontroverzního gesta. Je příznačné, že se stejným entusiasmem neklade květiny u hrobů padlých vojáků Rudé armády, kteří osvobozovali Československo. Bělobrádkovo jednání je zcela v souladu s revizionistickou politikou KDU-ČSL. Premiér Sobotka měl toto gesto důrazně odsoudit, protože vrhá špatné světlo na celou vládu. Pro sociální demokracii, která během okupace přišla o mnoho svých vynikajících členů, je ostuda, že toleruje takové jednání svého koaličního partnera. Vláda ČSSD s oligarchickým marketingovým projektem ANO a s klerikální a prosudetskou KDU-ČSL je bohužel v současném rozložení politických sil jediným možným řešením. Je otázkou, zda toto manželství z rozumu vydrží do konce volebního období.