Nebojte se provokovat!

Kázání na 25. 6. 2017

Biblická čtení: Jeremjáš 20, 10 - 13; Římanům 6, 1b - 11; Matouš 10, 24 - 39

            V dnešním evangelijním oddíle je vícekrát zopakováno slovo nebojte se. To je v Bibli velmi časté slovo. Vůbec když se Bůh zjevuje lidem, když je oslovuje a také když se Ježíš po svém vzkříšení zjevuje učedníkům, takto je oslovuje. Bůh je totiž ten, kdo miluje své stvoření a chce je vyvést z toho, co je ničí a ohrožuje. Chce, abychom zažívali radost a pokoj navzdory všemu, co nás potkává.

            A zvláště aktuální je Ježíšovo oslovení v souvislosti, do které je dnešní evangelijní oddíl zasazen.  Je totiž součástí Ježíšovy řeči při vyslání dvanácti učedníků. Ježíš je připravuje na to, že je čeká mnohé pronásledování, bičování, soudy, nenávist pro poselství, které hlásají. Žák není nad učitele a sluha nad Pána. To, s čím se potýkal Ježíš, to čeká i na jeho následovníky. Ježíšův život byl naplněn utrpením, podezříváním, nenávistí.  Nakonec skončil nepochopen a opuštěn.

             Je to zvláštní. Ježíš přišel hlásat zvěst o lásce, radosti, svobodě, odpuštění. Totéž mají činit i jeho učedníci. A toto je čeká. Proč tomu tak je? Ten, kdo totiž hlásá to, co Ježíš, nastavuje naopak světu a lidem kolem zrcadlo, zneklidňuje. A tak ti, kdo si o sobě myslí, že jsou dokonalí, mravní poznávají, že je tomu poněkud jinak. Ti, kdo druhým ničí životy, zneužívají je ke svým sobeckým cílům, považují ty, kteří hlásali to, co Ježíš za nepřátele, komplikaci.  Aniž by třeba chtěli tak Ježíš a jeho učedníci ukazovali už způsobem svého bytí, tím s kým se setkávali, komu pomáhali lidem na jejich pokrytectví, sobectví, to jak ničí život sami sobě i lidem kolem sebe.

            Není to nic nového, nebylo to nic nového ani v době Ježíšově. Dobře to vystihuje text z proroka Jeremjáše. Těch, kdo po něm šli, bylo dost. Byla to naprostá většina jeho národa. Přesto ale díky Hospodinu do toho šel. A slova o tom, že jeho pronásledovatelé padnou, jejich věčná hanba nebude zapomenuta, se splnila

            A tak i nám zní výzva k tomu, abychom se před lidmi přiznávali k Ježíši. I když je to nepopulární, nepochopitelné. Jak se k němu přiznávat? Ctít určité zásady, pomáhat, odpouštět, umět se lecčeho zřeknout. A to provokuje samo o sobě i když člověk nic neříká, i když na sebe neupozorňuje.

            A tak se lidé dostávají do konfliktů. V evangeliu čteme o konfliktu nenávisti i ve vlastní rodině. Tehdy to bylo míněno tak, že po přiznání se ke Kristu člověka zavrhla jeho vlastní rodina. Dnes to může znamenat třeba to, že nedopřejeme svým dětem z lásky k nim, vše co si přejí. To že dokážeme říci i svým nejbližším rozhodné slovo i když se jim to nebude líbit.

            Ono vše jednou vyjde najevo, to, jak člověk žil, co bylo jeho motivací. Nejpozději na konci jeho života. A nakonec se ukáže, že přes všechnu nevěrohodnost a bídu církve je tím, co je pro život nosné to, co je obsahem evangelia. Kdo se k tomu přiznává, i když třeba není praktikující křesťan, k tomu se Bůh přiklání, tomu Bůh, který je podstatou bytí žehná, ten žije smysluplně.

            Je ve starém zákoně v knize deuteronomium jedna důležitá zásada: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ Mám dojem, jakoby dnes platilo - užij si maximálně  a  všeho co by ti v tom mělo bránit se zbav. Ale ono je to ve skutečnosti tak, že s každou rozkoší a věcí člověk poznává více svoji prázdnotu, to jak ho vše spoutává. Ježíš nám ukazuje opačnou cestu- kdo ztratí svůj život pro mne, ten jej nalezne. Ten, kdo nelpí, dává a nežádá zpět, kdo ví, že vše je úžasný dar a je mu jedno, jestli dosahuje slávy, uznání a majetku, ten je svobodný k poznání velikosti láska a milosti, která je nám dána.

Amen

            .