Jednou jsem se tak zaposlouchal do hudby, až jsem musel vzít kus papíru a své myšlenky zapsat.. Třeba, Vás to bude zajímat, jako úvaha je to prý zajímavé no, ale žádné zázraky nečekejte.
Přirovnal bych to k otevření očí...
Náhle spatřím všechny ty tváře, které spěchají za svým životem, někteří jej jen hledají a jsou i tací, kteří se snaží všechen ten čas dostihnout než se jim ztratí. Když se porozhlédnu, uvědomím si spoustu prostoru kolem sebe, jsem vlastně něco jako střed všeho toho hlaholu. Vidím ty němé tváře a posléze si uvědomuji, že nic neslyším. Snažím se napínat své síly co můžu, ale nic mne neruší, neslyším nic a přeci si jsem jistý, že něco opravdu slyšet musím.
Tolik lidí a mnohdy spolu mluví pohledem do očí, někteří svůj výjev chtějí prosadit více a tak si pomáhají různými gesty, jiní zase hledají mezi slovy něco ztraceného uprostřed své cesty.
Ale to nic nemění na tom, že nic neslyším, jsem němý co snaží se naslouchat těm, kteří hovoří tiše. Po delší době se rozhodnu vzdálit se od toho místa, kde jsem poprvé otevřel své oči. Okolí se změnilo k nepoznání, nejdříve se vše začalo zabarvovat v paletu duhy, a promíchávající se barvy připomínaly hrátky větru na písečné poušti.
Tváře zmizely, a místo nich zůstaly rozbořené stěny dávných časů, omítka byla nahrazena
šrámy času a často prorostlá zeleným pláštěm. Nevím co se stalo, jen co si uvědomuji
je ta ztráta pýchy a mnohdy krásy lidí, kteří se na ni podílely. Náhle je tu cosi, co nikdo nedokáže pochopit i přes tisíc let roustocí bázně a sebestřednosti. Kde, kdysi pevný chodník z asfaltové směsi či betonového okraje pokrýval část míst, kudy chodili lidé, dnes plazí se příroda mechy a prorostlými chapadly divokých květů. Zídky nádvoří a kašna pryštící prameny ledové vody nepřipomínala už nic, snad jen hromadu suťi křižující kořeny stromů opodál. Jen ta příroda neztratila svoji tvář a zachovala si svoji zeleň jako věčnou vzpomínku na to, jaká je a čím může být. Tolik překvapení co vydá za desítky slov, ale čas je neoblomný ani v tento okamžik, chvíle otřesu trvala opravdu jen chvíli, poté příšlo uvědomnění, že tu nevidím žádný život ani jedna lidská tvář nebo pozůstatek, nic.
Rozhodl jsem se vykročit tím samým směrem co uvidím dále, avšak má chůze byla po chvíli přerušena oslepující září a mne nezbývalo nic jiného než si zakrýt zrak, aspoň to ať mi zůstane, když jsem vůči svému okolí hluchý. Svit a záblesky ustaly a já opět pohlédl do nového okolí. Možná, že mne předešlý svět vyděsil, ale tohle... je něco jiného, nevím jak to říci, ale asi už nejsem na zemi. Kolem mne se ohýbají větve stromů pod tíhou větru nad hlavou prolétají mne neznámí opeřenci a vzadu tam v křoví prolézá slon, šedý mohutný kolos, ten, který si pamatuji z historických knížek a publikací.
A v té chvíli si uvědomím, že celou dobu přihlížím na zkázu světa člověkem upraveným,
nakonec po něm nezbyde nic jen vyvýšeniny ze staveb co nyní příroda má jako svůj výběh.
Zasteskne se mi, když si vzpomenu jaký čas jsem procházel mezi ničivými érami,
každá chvíle a poznání mi jen ostré bodnutí přináší, a já se rozhodnu, že raději než být duchem a vidět zkázu ke které jsem přispěl jako jiní, zavřít oči a doufat
v pohled doby mojí .
