Čas od času, člověka napadají různé věci a některé, jenž by jsme o sobě nikdy neřekli. Tak jsem si řekl, proč takovou chvíli nezachytit..
Seděl jsem u stolu s horkým šálkem kávy předemnou, a naslouchal mlčky televizním zprávám díky zavěšené televizi nad pokladnou. Ačkoliv jsem seděl v stinném koutě v povzdálí od vedlejší společnosti studentů, občas se ke mne donesl pronikavý smích a nějaké "zážitky" ze studijních hodin. Nechal jsem své myšlenky svobodně plavat a ponechával si ponurou náladu okolního osvětlení. Televizní přenos zrovna ukazoval záběry odněkud, kde se válčí již delší dobu. Poslouchám, a už vlastně nevnímám co vlastně říkají, ale rychlé snímky a smích zpoza rohu se mi splývají pomalu do jistého obrazu, a já si už jen říkám co vidím. Na jedné straně bojující člověk za svá práva či na rozkaz druhých, a na straně druhé lhostejnost druhých. Každý jednou otevře oči po tvrdém spánku, a ukáže světu nebo svému okolí jaký má názor a jak jej hodlá prosadit. Pokuď spáchá čin nejhorší, a sebere druhému šanci mít smysluplný život nebo přání, která ještě nevyslovil.. je více jak trestuhodné takový čin spáchat. Zde není místo pro obhajobu víry nebo státního zřízení, zde nemá nikdo právo být porotou ba ani katem. Žijeme na jedné zemi, nerozděluje nás počasí ani tiché modlitby za svá přání, ani rozličnost tváří či tělem.. zde jsme jeden. Jeden svět z mnoha, a právě to jak rozdílný jsme, nám vytváří svět barvitější. Ano, bez lásky není nenávist, bez mamonu není majetku, bez strádání nejsou přání a bez lidí není svět, protože by jej neměl, kdo obývat. Najednou klacek není zbraní ani žezlem, ale stavebním dílem, pro chromé opěrným bodem. Kámen není trestem ani bolestí, nýbrž krajinou a překážkou při paprscích slunce. Už nemusí býti bolestí to, když někoho něco trápí, stačí jen otevřít oči a pochopit druhé. Nechme si tedy zbraně zrůdné před obranou světa a jeho útočníkem, protože dva vykonají více, než-li zbavit jeden druhého duše. Pomalu otevírám své oči a pozoruji obsluhu, jenž míří k mému stolu. Vstávám a po platbě a poděkování odcházím, při zavírání dveří se pozastavím a řeknu si.. "jenže stále zůstáváme lhostejní..."
