Toulky v síti mě nedávno zavedly na stránku Statního fondu pro podporu a rozvoj České kinematografie. Jako filmového fanouška mě zajímalo, za co jsou vlastně státní peníze utráceny a kolik to je.
Dost často a při různých příležitostech vídám v médiích utrápené filmaře, kterak si stěžují na nedostatek finančních prostředků, často zaznívají i slova o likvidaci českého filmu. Na zmíněné webové stránce jsem vyčetl, že peníze jsou rozdělovány na různé věci: od výroby filmu, přes distribuci až po tunning kinosálů.
Po sečtení jedntolivých částek jsem málem spadl ze židle. Pro rok 2011 nebozí filmaři obdrží 162 645 000 Kč! Např. film Cesta z lesa dostane příspěvek na výrobu ve výši 7 000 000 Kč. Zdroj, kde se každý může přesvědčit, jaké skvosty jsou z jeho peněz hrazeny, je zde: http://www.mkcr.cz/cz/statni-fondy/statni-fond-pro-podporu-a-rozvoj-ceske-kinematografie/podporene-projekty-225/.
Rozdělování státních peněz filmovému průmyslu mě zajímalo nejen jako filmového fanouška, ale i z pohledu aktivního muzikanta. Film totiž mohu vnímat jako svého velkého kulturního konkurenta.
Muzikant totiž od státu nedostává zhola nic, většinu svých činností si hradí sám. Zejména ten amatérský, neřkuli začínající. Jaký rozdíl! Začínající režisér nemá problém dostat 500 000 Kč na výrobu filmu (Ivana Benešová, Vzpomínky z dětství). Muzikant profesionál, jejichž řady v ČR více a více řídnou, má šanci vydělat až když vydá oficiální materiál, hrají ho rádia, případně vyrazí na turné. Ale ani profesionál nedostane od státu ani haléř...
Ve snu si neumím představit, jak by se žilo naší kapele, kdyby dostala od státu 100 000 na vybavení, 200 000 na natočení desky, 200 000 na videoklip. Následně by si vyjela zahrát do klubu, který byl zadotován 2 000 000 na zušlechtění vnitřních prostor a propagaci klubu... Jenže kdeže. Ze státu peníze do hudby nepotečou. Naopak - hudební kluby jsou městy vyháněny na periferie a stávají se z nich Hospůdky na Mýtince.
Logicky se nabízí, že muzikant má šanci alespoň v soukromém sektoru a může najít sponzora. V tom má s filmařem „rovné“ šance. Velkým kapelám se to celkem daří, jenže kapela střední nebo malá nemá nárok. Před lety jsem zkoušel uhovořit majitele lokálního autorizovaného autoservisu na desetitisícový (!!!) příspěvek, s vědomím, že naši vesničtí fotbaloví reprezentanti (4.C třída) dostávají od stejného člověka každý rok 100 000 Kč. Nabízel jsem propagaci po celé ČR, bannery na koncertech s mnohdy tisícihlavým publikem, bannery na webu a plakátech. Ale ouha. Sport je sport a naši fotbalisté s pivními mozoly a kocovinou z předešlého večera si peníze zaslouží, kapela ne. Třicet přítomných fandících dědoušků, sledujících reklamní tabuli servisu zavěšenou na fotbalové kabině, určitě po každém odehraném zápase poběží znovu nechat opravit svůj vůz do autorizovaného servisu.
To jsem ale odbočil. V ČR se ročně natočí okolo 40-ti filmů. Ty můžeme shlédhnout v cca. osmistech kinech za státní podpory okolo 160 mio korun. Pro porovnání - na hudebním portále bandzone je registrováno cca. 30 000 kapel. Některé z nich jsou neaktivní, některé slovenské. Přesto velmi střízlivě odhaduji, že ročně u nás vyjde minimálně 500 různých nahrávek od různých umělců. Na těchto 500 nahrávek nepřispěje stát jedinou korunou!
Potom porota vyhledávací talentové soutěže hledí s otevřenou pusou na kapelu, která se dostane do finále a je překvapená, kde se tady taková kapela vůbec bere. Podobně kvalitních kapel (při vší úctě k této) máme v ČR desítky. Jenže se o nich nikdo nedozví. Důvodů je samozřejmě víc, nejen absence státních peněz, ale o tom třeba příště....
A jak je to jinde? Následující informace mám z doslechu, takže nejsou podloženy fakty. V sousedním Německu státní dotace hudebních klubů jsou. Stát dotací získá záruku, že mládež se baví v kulturním prostředí, že si klub může dovolit ochranku a bude v něm pořádek, že klub může koncerty propagovat a že do něj tím pádem budou chodit mladí lidé. Že si klub může dovolit zaplatit i amatérské kapele. A tyto amatérské kapely si mohou následně za ušetřené peníze dovolit nahrát materiál v kvalitním studiu, udělat promo a celková úroveň tohoto druhu kultury se zvedá. Zároveň klub, který dostává od státu peníze se zaručuje, že nebude prodávat alkohol nezletilým a bude dohlížet, že se na místě neberou drogy.
Jak je to v ČR? Amatérská kapela přijede do klubu na periferii města, který uvnitř vypadá povětšinou nehezky, je tam zima a vlhko. Vzápětí kapela zjistí, že plakáty nevisí a propagace nebyla. Pronájem sálu si mnohde platí sama kapela, majitel klubu tedy něco vydělá a peníze na propagaci koncertu jsou pro něj tedy zbytečně vynaložené. Na koncert logicky nedorazí skoro nikdo a honorář (procenta ze vstupného) je téměř nulový. Náklady na dopravu, natož pronájem sálu, se kapele nezaplatí, nemluvě o strunách, paličkách a nástrojích jako takových. Výsledek? Klub po krátkém časovém úseku krachuje a majitele střídá jiný hudební nadšenec, který věří, že úroveň kultury ve městě pozvedne. Kapela se rozpadá v době, kdy muzikanti dosahují třicátého roku věku, protože málokoho baví deset let hrát pro prázdný sál a ještě za to platit...
Zatímco filmař pláče na udílení Českých lvů, že nedostává od státu dost peněz.
A občan nadává, že české filmy a kapely nestojí za nic...
