Fenomén jménem Česko

Česká politická scéna byla vždy trochu výstřední. Vůdci našeho státu, jež nás mají reprezentovat, jsou buď zkorumpovaní nebo bez patřičného vzdělání a rozumového nadání od Pána Boha, popřípadě bývalí komunisté. Čas od času se zde objeví skvost, který v sobě integruje již výše zmíněné tři vlastnosti, popřípadě i nějaký ten bonus navíc. Lidí v naší národní politice, kteří za něco stojí a nejde jim pouze o to „udržet se u koryta“ již moc není a stávají ohroženým druhem na pokraji vymření. Exodus, který hrozí a jehož konsekvencí by byl totální rozpad české demokracie, tak jak ji známe dnes, už není pouhou fiktivní záležitostí. Rozhodně ne po tomto vřelém půlroce, po němž tuhne výraz na tváři nejednomu občanovi tohoto státu. Bohužel lidé rádi zapomínají a tak si myslím, že bylo vhodné zrekapitulovat a okomentovat posledních několik měsíců.

Všichni si zřejmě stále vzpomínáme na první dny tohoto roku, kdy ČR přebíralo na šest měsíců předsednictví Evropské Unie. Rusko se hádalo s Ukrajinou a Evropě jako celku hrozila energetická krize, kvůli pozastavení dodávek plynu z východu. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když evropští diplomaté v čele s našimi vyřešili tuto prekérní situaci a to poměrně svižně a bez větších zádrhelů. Tehdy se doma myslelo, že vlna úspěchů našeho předsednictví bude stále pokračovat a zahraniční státy neviděly v Česku pouze „postkomunistickou Horní Dolní“.

Tato, dalo by se říci, téměř idylická situace, trvala pouze kratičce. V půli naší značně významné úlohy v Evropě přišel zlom. Pan Paroubek si zřejmě popletl roli opozice s rolí totální negace a hnán svým nevyřešeným komplexem z dob prohraných voleb, svrhl vládu (na popáté, což je zřejmě světový rekord). Nastal precedens a z Čechů se v očích půlky světa stali znova problémoví vidláci. To, že běžný občan za tuto situaci nemůže a nesouhlasí s ní, již nikoho nezajímá. Naše politická reprezentace je vzor, ztělesňující Čechy a jako na takovou se na ní ze zahraničí pohlíží.

Přišly prázdniny a „okurkovou“ sezónu vyplnila kvanta zpráv, reportáží a rozhovorů, kde naši vrcholní političtí představitelé házeli špínu jeden na druhého za to, kdo kolik utratil za dovolenou, kdo s kým kde byl a čí agent koho špehoval. Tento nechutný kolotoč přerušily až přípravy na nadcházející a s napětím očekávané volby. V té době nikoho ani nenapadlo, že nakonec vše bude zcela jinak. Strany investovaly sta miliony do reklamních kampaní. V oranžových vlacích ČSSD se objevily červené plakáty komunistů, Křesťanským demokratům se dělaly vrásky na čele kvůli neustále se zvyšujícím preferencím nového politického subjektu TOP 09 a Zelení šli do kytek i se svojí slavnou biomasou. Zkrátka předvolební pranice, jak se na naše poměry sluší a patří.

O měsíc později… Jiří Paroubek, muž, jenž shodil legitimně ustanovenou vládu České republiky, ztrapnil nás běžné občany v očích zbytku Evropy a pomohl k vytvoření více jak bilionového dluhu státních financí, přichází se svým legendárním „veletočem“ a pár hodin před hlasováním v poslanecké sněmovně parlamentu ČR zcela změní svoje mínění, poruší dané sliby a volby, které měly vyvést ČR z politicko-ústavní „kaše“ nepodpoří. Neuvěřitelný výkon na jednoho jediného obtloustlého člověka. Toto se myslím ještě nikomu v historii našeho státu nepovedlo a předpokládám, že také dlouho nepovede.

A tímto přicházím do přítomnosti. Úřednická vláda Jana Fischera si „vyřvala“ státní rozpočet na rok 2010 se sníženým deficitem (za což jsem neskonale vděčný) a rozbouřené politické vody se trochu uklidnily. Dalo by se říci, že vnitropolitická situace je částečně stabilizovaná a že už to do těch dalších voleb nějak dokulháme.

To bychom ovšem nebyli my, aby bylo vše, alespoň na chvíli v relativním pořádku. Když už se naše země nerozpadá ze vnitř, tak musí okamžitě poté dostat nálepku „Evropský Osel“. Po vynuceném referendu v Irsku a následném „Ano.“ se chystá podepsat Lisabonskou smlouvu i její zarytý odpůrce, polský prezident Lech Kaczyński. Tím pádem, se poslední zemí EU, jež neratifikovala Lisabonskou smlouvu, stává Česká republika. Kromě toho, že se čeká na rozhodnutí Ústavního soudu, tak si naše velevážená hlava státu vymyslela, že v tomto dokumentu nechce zakomponovanou Listinu základních práv EU. Můžeme si položit otázku: „Proč? Proč někdo nechce, aby byla Listina základních práv EU součástí, tak významného dokumentu jako Lisabonská smlouva?“. Reálný důvod této obstrukce samozřejmě nikdo nezná, přesto oficiální verze tvrdí, že vše pramení z paranoidní představy Václava Klause, v níž figuruje prolomení Benešových dekretů a pomsta národa Německého za odsun po druhé světové válce.

No myslím si, že současnou situaci ani nějak zvlášť komentovat nemusím. Jak se říká, tak „Shit happens.“, ovšem tento rok už toho bylo až nad hlavu. Navíc vyhlídky na zlepšení jsou mizivé. Politická kultura u nás upadá, většina politiků si jde jen za svými zájmy a heslo že „Politika je umění kompromisu.“ vůbec neberou na zřetel. Zbývající minorita, svolná k domluvě sice přežívá, ale její reálný význam je spíše symbolický, jelikož ve skutečnosti nemají potřebnou moc, cokoli normálního, či potřebného prosadit. A jaký je můj názor? Následující léta budou v podobném stylu jako nyní. To znamená, podvody, korupce a veletoče budou pokračovat, přičemž nejbližších několik let, je už nyní jasně determinováno.

Edit: Vzhledem k tomu, že je Polsko již LS přijalo, stali jsme se největší brzdou v roznovji €U.
Edit 2: Brzdou v rozvoji v poslední větě myslím pouze to, co jsem napsal. Rozvoj může být jak "dobrý", či špatný". Ale přijmutí LS je ten krok dále. Jestli se Vám to líbí nelíbí, je to jedno. Je to zkrátka proces, který EU jako celek posune dále. Buď k zániku, nebo prosperitě.