Velkou část svého života jsem kočky neměl rád. Jejich otírání o nohu a další syndromy mně byly nepříjemné. Vždy jsem měl rád jen psy a to zejména kolie. Pokud Vás zajímá jak se změní odpůrce v přítele, čtěte. Čtěte.
Kočky... jako městský kluk jsem je nikdy moc nemusel. Vždy jsem si přál psa a když se mi podařilo v 15 letech "koupit" štěně od spolužáka za tabulku čokolády, tak mě to naši tak "rozmluvili", že jsem ráno marně štěně hledal. Táta je prostě odnesl kolegovi z práce, který bydlel na vesnici. Bylo to těžké ale jen do nějakých 30 let. kdy jsem kamufloval, že pro naše děti je pes tím nejlepším pedagogickým krokem k naučení se odpovědnosti. Bena jsme všichni milovali. Kolie zlatá je opravdu výjimečný pes, co pes, půl člověka je to! Jsou to nádherné roky, kdy se stal součástí rodiny. A Lasie s tím opravdu nemá nic společného. Když po 13 letech odešel, bylo to těžké. Nikdy nezapomenu na statečnost syna Petra, který s Benem zůstal ve chvíli nejtěžší. Díky Péťo, díky. Pauza ,která nastala, byla způsobena obavou z opakování smutných chvil, při odchodu takového blízkého přítele.
Nu život jde ale dál. Spousta věcí se změní. I přišel další pes. Nu nepovedlo se mít kolii. podlehl jsem citu a jeli jsme do jižních Čech pro Gordon setra. Obava, kterou jsem měl, se bohužel vyplnila. Nádherný, překrásný lovecký pes. Když jsme přijeli na statek, kde pán tyto psy choval, tak jsem věděl, že je zle. Kotce a v nich setři. Nádherní, překrásní. Ale ten rachot, který jsem tam zažil, to byl fotbalový stadion plus hokejový mač plus letní hudební festival najednou. Má hrdost mi nedovolila říct: děkuji nechci. A tak jsme vezli nádherné štěně, které nám ale zcela změnilo život.
Střih.
Vánoční svátky, Beskydy, dost krutá zima. Beze sněhu, velký mráz. Pod verandou, nevím kde se vzalo, den a noc kňourá a pláče koťátko. I když kočky nemusím, začal jsem přemýšlet jak mu pomoci. Nikdo ze sousedů nechtěl, měli již dávno plný "hotel" a každý měl několik koček. Možná i podobně získaných. Domů jsem je vzít nemohl, lovecký pes a kočka, t.j. rychlý konec soužití. Viděl jsem to v Jeseníkách a tohle už nechci vidět ani slyšet, Sledujte, přichází řešení, které změnilo můj vztah ke kočkám na celý život.
Vymyslel jsem, "dáme ji do sklepa, tam pes nechodí, ale jen na zimu a až bude teplo, řekneme mu: na shledanou"! Už se smějete milovníci koček? Já to tehdy myslel opravdu vážně.
Koťátko tedy dostalo pelíšek ve sklepě, který byl teplý, neboť tam byl kotel na topení. Luxus. Pelíšek byl nahoře na polici, samozřejmě kočičí WC a misky s mlékem a jídlem. Jasně, chodil jsem tam, protože mne to zajímalo. Napřed jen nesmělé pohledy. Nesmějte se mi, prosím. Pak jedna tlapka na mé rameno. A rychle ucuknout. Pak dvě tlapky na rameno a delší čas kontaktu. Nesmějte se mi, prosím. Nu pak přišlo opatrné přelezení na mé rameno, asi tak na několik vteřin a hned zpátky do pelíšku. Nesmějte se mi, prosím! A pak jsme tedy chodili ve sklepě, já kotě hrdě na rameni, kotě hrdě na mém rameni a byli jsme hrdí a šťastní. Bohužel nám tehdy Gordon utrpěl mrtvici a odešel. Přišla tedy chvíle, kdy jsem vzal kotě nahoru a už se do sklepa nevrátilo. Ani ve chvíli, kdy jsme přivezli štěně kolie. Baltazar a Čičik (tak geniální jméno kočky hned tak někdo nevymyslí) se stali nerozlučnými kamarády.
Vy co máte kočku mi rozumíte. Můj názor na kočky byl ten tam. Stal jsem se jejich obdivovatelem. Nikdy nebudu měřit jestli pes nebo kočka a kdo je lepší. Jsou to dva absolutně nesrovnatelní šelmíci. Každý jinak a každý nádherně. Baltazar u nohou a Čičik na klíně. Fakt pěkné.
Teď mne moje podnikatelské plány a činnosti zavály daleko na východ. Všechny mé miláčky jsem musel dočasně opustit. Jsou v dobré péči. Ale moc mi chybí. A když se tady jdu podívat na výstavu koček, tak je mi ouzko. Třeba s tím něco udělám. Zatím jsem to nerozhodnul.
Pokud to rozhodnu tak o tom napíšu.
Držte se přátelé a važte si přízně našich čtyřnohých kamarádů. Ani nevíte, jak nám rozumějí.
