Zámecká paní

Ten květ byl nádherný. Dokonalé okvětní plátky byly jemné a na dotek hebké. Laskala svůj výtvor. Byla na něj pyšná. Touha, ano to byl ten pravý název pro její dílo. Znovu květ pohladila. Jen lehce, aby se z něj nezvedl pyl.

Zhasla umělé osvětlení a dívala se, jak se květ ve tmě zavírá. Uzamyká do sebe jako poklad. Usmála se té představě. Ano vytvořila přesně to, chtěla.

"Podívej se na tu květinu, není nádherná?" Zeptala se dychtivě, oči stále měla na svém výjimečném díle.

"Ano paní. Je překrásná." Ozval se mladík lhostejně. Přece jen není tak dětinský, pomyslela si.

S vřelým úsměvem se na něj otočila.

"Zabal ji a odnes na výstavu. A dej si pozor. Ať se jí nic nestane. "

Přikývl a odešel chystat vše potřebné.

Rozhlédla se po zahradě. Ze všech stran byla chráněná před nepříznivými vlivy venkovního světa. Květy různých velikostí i barev těšily oči náhodných návštěvníků i domácích obyvatel. Omamné vůně, někdy až moc intenzivní se linuly z nenápadných květů v pozadí. Palmy a stromy jakoby nesly klenbu skleněného stropu. Mechem vystlané cestičky, jezírka s vodními rostlinami a závěsy z lián, které zjemňovaly ostré světlo slunce, dotvářely snovou atmosféru.

Zavřela oči a všemi póry svého těla vnímala poklidnou životní sílu, kterou uměly vydávat jen rostliny.

"Paní?" Ozval se za ní dívčí hlas. Vyrušena z rozjímání mrzutě otevřela oči. Otočila se na dívku a přikývla.

"Paní, je tu starosta. Chce s vámi mluvit." Dívka sklopila či. Paní nikdy nebyla ráda, když jí vyrušili při práci v zahradě. Nikdo nevěděl, co tam dělá a jak všechny ty rostliny udržuje krásné a zdravé.

"Nedal se odbýt." Ještě omluvně zašeptala, když se ve dveřích objevil podsaditý muž, jehož tváři vévodil obrovský knír. Měl na sobě drahé šaty z lesklé křiklavé látky a těžké šperky ze zlata a polodrahokamů. Ale ani ty nedovedly skrýt neforemnou postavu. Byl to kontrast s jejími jednoduchými elegantními šaty a bezchybnou štíhlou postavou. Úzké vypasované šaty měla dlouhé až na zem. Jejich medově zlatavá barva ladila k jejím vlasům. Petrolejové oči jakoby odrážely hladinu jezírek v temných koutech zahrady. Při rozčilení se její zorničky pokryly zeleným povlakem. Jen na chvíli, než znovu nabyla kontroly nad svými pocity.

"Drahá, jsem tak rád, že jste přijala nabídku na účast. Výstava je jedna z našich nejprestižnějších akcí. Je to propagace města i nás samotných. Jste nejšlechetnější osobnost našeho města."

"Nemusíte mě lákat, už jsem řekla ano." Přerušila jej. Její hlas obvykle jemný a lehký zpřísněl. Neměla ráda nevychované muže. Jak může oslovit neznámou ženu drahá? "Proč jste přišel?"

Přivalil se k ní blíž. Cestou zakopl o kmen malého stromku a utrhl několik listů z popínavé rostliny, které se při pádu zachytil.

Zamračila se. Ten člověk byl hromotluk, který jen ničí věci kolem sebe.

Odvedla ho stranou, ke stolku na kterém stála Touha, květina na výstavu.

"Poděkovat vám. Určitě nám poskytnete skvělý exponát." Až teď se rozhlédl po zahradě, jako by předtím ani rostliny kolem sebe nevnímal. Jeho zrak utkvěl na impozantním květu velikosti jeho hlavy.

"Chtěl bych fotku do pozvánek, informaci, která by lidi nalákala."

Přistoupila ke květině. Znovu se potěšila pohledem na její dokonalé tvary.

"Toto je ona. Pojmenovala ji Touha. Bude nejvzácnější rostlinou, kterou tam máte."

Starosta zamrkal. Strčil nos skoro až k rostlině.

"Opatrně!" Zvolala. "Nesmí se s ní moc hýbat."

"Vždyť je to růže. Obyčejná. Nic na ní není." Dával najevo své zklamání vším, čím mohl. Nakrčený nos a zkřivené rty z jeho obličeje udělaly nevzhledný brambor s obrovským knírem.

Po chvíli si uvědomil své chování. "Já jen, myslel jsem, že to bude něco víc." Otočil se a ukázal na velký květ, který jej tak zaujal. "Prostě něco velkého."

Chápavě se na něj usmála. "Nebojte se, má Touha bude hrdinkou celé výstavy." Dívala se na sluhu, který přišel s přepravním obalem na květinu. Počínal si docela zručně. V poslední chvíli se mu květináč vysmekl a prudce dopadl do obalu.

Vykřikla a rychle zaklapla obal. Podezíravě se zadívala na květinu, ale bylo už šero a okvětní lístky byly přimknuté k sobě.

"Promiňte paní." Rychle se omlouval sluha. Jeho způsoby byly o tolik příjemnější, než starostovy.

Stiskla rty, aby udusila rozčilení a přikývla.

"Raději už půjdu." Sáhl opatrně po obalu kytky. Chtěl být co nejdříve s dosahu své paní.

"Ne." Řekla přísně. "Pomůžeš starostovi vybrat další exponát. "

Pozorovala, jak se neohrabaně pohybují po její zahradě a každým krokem ublíží další rostlině. Tušila to, vybral si rostlinu s největším a nejkřiklavějším květem. Nehledal něžnou krásu, ani výjimečnou vůni.

Ani jeden z nich nevypadal, že by jej pyl z Touhy zasáhl. Bylo to tedy dobře naplánováno. Trochu toho litovala. Kdyby přece jen něco proniklo, mohla by svůj výtvor otestovat. Věděla by přesně, co dokáže.

"Mám obě rostliny odnést na výstavu?" Ozval se mladík nejistě.

"Och, vezmi jen, tu, co jste teď vybrali. Touhu vezmu sama zítra." Vykouzlila úsměv. Široký a vřelý. Starosta se rozplýval. Mladík se tvářil nejistě, byl si vědom své neopatrnosti.

Slavnostně vyzdobený sál byl plný významných osobností. Každý, kdo něco znamenal, byl u zahájení. Starosta pyšně postával přede dveřmi do pavilonu s výstavou. Obhlížel spokojeně dav. Bylo chladno a tak byl rád, že proslov se bude konat vevnitř. Rád se pohyboval ve společnosti dobře oblečených a hlavně vlivných lidí. Při řečnění přivíral oči a houpal se na patách. Přinášelo mu uspokojení poslouchat sám sebe.

Usmál se, když uviděl paní ze zámku. Byla hřebem výstavy, tak jako její exponát. Ne ta směšná malá růže, ale květina, kterou vybral. S velkým exotickým květem.

Jako vždy vynikala mezi přítomnými dámami vzhledem i chováním. Nádherné husté vlasy, tmavomodré šaty a zlatavá pelerína podtrhovaly její vznešené držení těla.

"Paní ze zámku. Poskytla nám perlu naší výstavy." Zvolal k davu. Všichni svou pozornost přenesli k němu. Přišel k paní a vedl ji jako první dovnitř. Všichni je následovali.

"Vítám vás při této vzácné příležitosti…" Začal starosta, když si vystoupil na malý stupínek. I tak nebyl o moc výše než ostatní. Zabral se do řeči. Nevnímal nikoho v sále, jen sebe a svůj hlas.

Ten, kdo pozoroval dav v sále, byla paní ze zámku. A ne jen je. Pozorovala svou růži. Jemné okvětní lístky se v teple a na světle začaly rozvíjet. Se spory pylu se do vzduchu se začala uvolňovat vůně. Skoro nepostřehnutelná přesto podmanivá.

Zatímco se starosta houpal na patách a poslouchal svůj hlas, lidé v sále začali být netrpěliví. Vůně Touhy, pečlivě připravená a smíchaná s kapkou krve paní ze zámku se dostala ke všem v sále.

Nevnímali to, přesto se spory obsažené v pylu usadily v jejich tělech. I ve starostově těle. Začaly ihned růst. Poznala jim to na očích. Potáhly se zeleným povlakem.

Nyní byli její, udělají, co jim poručí. Vítězoslavně se zasmála smíchem, který by nikdo nepřisoudil krásné paní ze zámku. Chtivým a majetnickým. Její touha byla splněna.