Volba královny

Jako vždy zpovzdálí sledovala okolí. Pozorovala smyslný rej těl svých vrstevníků. Krásná dokonalá těla na pokraji dospělosti se leskla v zapadajícím slunci.   

Jako každým koncem období i tentokrát se bude konat slavnost, kdy se vybere ten nejkrásnější z dospívajících. 

Měla pocit, že do této skupiny nepatří. Její dětské ošklivé tělo ještě nevykazovalo známky dospívání a ani ji nezachvátilo šílenství příprav na slavnost. Nesdílela nadšení partnerů v dětských hrách. Byla přemýšlivým pozorovatelem, který hledal smysl v této nepraktické a nelogické akci, která nezapadala do jejich jinak strohé vysoce organizované a efektivní společnosti.

S každým novým obdobím se počet adeptů na vyvoleného zvyšoval. Tento západ slunce jich bylo tolik, že vlnící se těla tvořila jednolitou masu od horizontu k horizontu. 

„Je jich tolik, až to bere dech.“  Ozval se za ní hlas. Byl to ten, co mu říkali Učitel, jeden z nejstarších v jejich společnosti. Měl pravdu, byla to úchvatná podívaná. Vše, čeho dosáhli, se odráželo v tomto jednom okamžiku. Přehlídka krásných silných jedinců úspěšné společnosti. Pracovali tvrdě období za obdobím. Jedinečná atmosféra, kdy sluneční paprsky dopadaly šikmo na svět, dodávaly slavnostní nádech všemu obyčejnému a měnili jej na neobyčejné.

I na její jinak praktickou mysl to působilo. Možná se také přece jen začne měnit v dospělého. Snad je to pozůstatek vývoje civilizace a k vyzrání je potřeba citového pohnutí. 

„Proč vůbec vybírat jednoho, když všichni dospívající jsou krásní? Má to nějaký smysl?“ Zeptala se mírně roztřeseným hlasem, který u ní nebyl obvyklý.

„Logika, účelovost jsou základními kameny, na kterých byla postavena naše civilizace.“ Klidný hlas starce ji upokojil. „Přece jen jsme výsledkem evoluce a ta v nás zanechala určitě nedokonalosti, kterých jsme se dosud nedokázali zbavit.“ 

„Možná je to dobře, připadá mi, jako by slavnost dávala smysl ostatnímu našemu konání.“ Přemýšlela nahlas. Zastyděla se za svá slova, která popírala základní kameny civilizace, o kterých on mluvil.

„Je těžké přiznat si tuto stránku našeho života.“ Přikývl shovívavě a zadíval se na ni, jako by ji viděl poprvé, jako by v ní uviděl něco nového a neobvyklého. Nedávalo to smysl, znal ji přece celý její život.

„Není to jen součást dospívání, je v tom i něco víc.“ Pokračoval. „Je tu i jedna legenda.“

Teď se na něj zvědavě podívala ona. Jejich společnost neměla legendy. Nepěstovali neověřené příběhy, existovaly jen historická fakta, ověřená a strohá.

„Když se čas naplní a naše civilizace dosáhne bodu zvratu, objeví se opravdová královna, krásná odvážná a spanilá, která povede náš lid k další fázi našeho vývoje.“ Řekl záhadně.

„K další fázi vývoje? Copak jsme již nedosáhli dokonalosti?“ 

Ukázal na masu těl lesknoucích se v zapadajícím rudém slunci.

„Existuje-li dokonalost, je to stabilní stav, který se nemění. Možná jsme blízko bodu dokonalosti, ale ještě jsme ji nedosáhli. Naše civilizace se pomalu mění, náš počet stoupá. Dá se takto pokračovat do nekonečna?“ 

„Co až se náš počet naplní na maximum? A nenastalo to již?“ Doplnila jeho myšlenku.

„Myslíš, že jeden z nich by mohl...“ Řekla rozrušeně. Celá ta myšlenka na další vývoj jí otřásla. Vše uvnitř ní se zachvívalo vzrušením.

„Možná, kdo ví. Taky k nim patříš. Měla bys tam být.“

---

Proplétala se davem. Elektrizující vzrušení bylo cítit všude. Bylo jí jedno, jestli ji nezvolí, stačilo být součástí. Spokojeně cítila, jak se její tělo mění. 

Dospívající jeden po druhém přicházeli na nejvyšší místo, odhodili poslední slupku dětského těla a ukázali světu a ostatním krásu dospělosti zabarvenou rudými paprsky.

Přišla na řadu, už se nebála, nestyděla se za své nevyvinuté tělo. Věděla, že poslední okamžiky se s ním něco úžasného událo. Ucítila potřebu ukázat se ostatním. Chtěla, aby i oni měli radost z její proměny.

Také ona odhodila poslední vrstvu. K jejímu překvapení se neobjevilo jen lesklé dospělé tělo, ale i křídla. Roztáhla je a z davu se ozval výdech úžasu. Duhové barvy křehké blány v posledních paprscích slunce zazářily.

Byla první, kdo i promluvil. Její hrdé spanilé tělo se napjalo. Uvědomila si, že tentokrát se volba nebude konat.

„Je čas opustit toto území. Musíme jít dál. Povedu vás k novým územím, k dalšímu stupni dokonalosti.“ S úsměvem pokynula davu a ten její slova oplatil souhlasným zvoláním. Měli svou dlouho očekávanou královnu z legend.