Vánoční dubánci

Inspirovala jsem se malými postavičkami z žaludů a větviček - dubánky (http://dubanci.cz) a vznikla malá vánoční povídka.    

Její malé nohy se míhaly na mechu a jehličí. O kalhoty se zachytávaly trnité šlahouny ostružin. Bundu s vyšitou vílou měla rozepnutou. Pod ní jen červený károvaný kabátek pyžama. Přes oči plné slz neviděla na cestu. Tenké copánky ji poskakovaly na ramenou jako myší ocásky.

Teplé vánoční počasí dýchalo jarní vlhkostí místo zimními mrazy. Měkký mech byl nasáklý vodou a klouzal. Několikrát málem upadla. Jen popotáhla nosem a běžela dál. Popoháněl ji hněv a zklamání.
Zpomalovala jak ji docházely síly, hněv však neustával. 

Už přecházela do chůze, když uklouzla na vlhkém kořeni velkého dubu.

Ucítila ostrou bolest v koleni a z nosu ji spadly brýle. Rozmazaně před sebou viděla směs listí žaludů a větviček.

Nebyla to jen tak náhodná směs. Připadalo ji, že vidí před sebou malinké postavičky. Na chvíli zapomněla na svůj hněv i na bolest v noze. Utřela si oči od slz a posadila se. 

Nahmatala brýle a rukama třesoucíma se z rozčilení si je nasadila na nos. Znovu se pořádně podívala před sebe. Opravdu před sebou viděla postavičky. 

Usmála se. Nějaké dítě, možná jeden z jejích kamarádů ze školy si zde hrálo a vytvořilo tyto obyvatele lesa.

Natáhla ruku a prstem do jedné nehybné postavičky šťouchla.

"Au, co to děláš?" Ozval se slabý hlásek. Panáček ze žaludů, který spadl pod jejím dotekem, seděl na zemi a rukou z větvičky si třel místo na tváři.

Překvapením málem vyskočila. Zadívala se udiveně kolem sebe.Najednou byl pohyb všude kolem. Všechny postavičky, dosud jen hromádky žaludů a větviček, byly rázem plné života.

S otevřenou pusou se dívala na hemžení pod dubem. Z kapsy kalhot vylovila kapesník a hlasitě se vysmrkala. Aby se ujistila, že se ji to všechno nezdá, šťouchla znovu prstem do žaludového cyklisty, jedoucího na větvičkovém kole.

Když se cyklista zvedl, začal ji hrozit dřevěnou pěstí dupal nožkama a rozčileně ukazoval na kolo.
"Proč do mě strkáš. Copak nevidíš, že jsem tu jel na kole? To se přece nedělá. Neznáš pravidla silničního provozu?" Brebentil tenký hlásek.

Začala se smát. Pak se nahnula, opřela se o lokty, aby byla postavičkám, co nejblíže.

"Kdo jste?" Zeptala se. "A co tu děláte?"

"Kdo že jsme? No přece dubánci. A tady žijeme. Co tu děláš ty? Jsou vánoce, neměla bys být doma a čekat na Ježíška?"

Kousla se do rtu. Málem se znovu rozplakala. 

"Já... Prý Ježíšek není." Hlas se jí chvěl rozrušením a z očí znovu vytryskly slzy.

"Není?" Zakoulel očima dubánek cyklista. "Jak může nebýt, kdo jiný by nosil dárky?"

"No." Zaváhala. "Prý to dělají jen rodiče. A... Taky jsme dělali ve škole pro rodiče dárek. Když jim dáváme dárky my, tak... Tak..."

"Ono je to tak. Kdo na Ježíška nevěří, tomu dárky nenosí. Proč taky, že? A taky jsou dospěláci rádi za každý dárek, který dostanou od svých blízkých. Ale ti co věří, hlavně děti, ti mají dárky od svých blízkých i od Ježíška, to je přece jasné."

"No já jevím." Zapochybovala. "Když Pepík, můj velký bráška říkal..."

"Pepík říkal, Pepík říkal. Ten tvůj velký bráška toho o světě asi moc neví. Vem si nás dubánky. Co by Pepík řekl, kdyby si mu o nás řekla?"

"Že tomu nevěří." Řekla nejistě. Podívala se za cyklistu. Uviděla dubánčí maminku tlačící kočárek a za ruku vedla druhé dítě, oplácaného dubánka vezoucího se v autě ze dřeva, listí a šupin šišek, jezdce na koni, sportovce. Dubánci se vynořovali z chaloupek s mechovými střechami a zase v nich mizeli. Bylo tu docela živo. Jako uprostřed města ve všední den. Dubánčí dítě vedle kočárku na ni rozpustile vyplázlo jazyk.

Zasmála se. Její špatná nálada byla pryč. 

"Málokdo o nás ví." Zvážněl cyklista. "Jsme křehcí a zájem lidí nám nesvědčí."

Utřela si nos rukávem a přesedla si na bobek. Špičkou ukazováčku se dotkla hlavy cyklisty. Dávala si pozor aby její dotyk byl jemný, přesto se postavička zakymácela.

"Neřeknu o vás nikomu." Tvářila se slavnostně. "Slibuji."

Už chtěla odejít, ale pak se ještě rozmluvila.

"Ráda jsem dělala našim dárky. Mamince jsem udělala růžičku z moduritu a tátovi nakreslila náš domek." 

"To jsou krásné dárky. Už běž domů, budou mít o tebe strach." 

Naposledy se podívala na cyklistu, který ji mával a vstala.

"Počkej chvíli." Uslyšela tenký naléhavý hlásek.

"Vem si mě sebou. Chtěl bych poznat svět. Můžeš mě dát třeba Pepíkovi jako dárek."

---

Dárky měli už rozbalené. Měla z nich radost. Z pejska na klíček i z knížky. Nejvíc se jí líbily úsměvy rodičů, když uviděli dárky, které jim dala ona. 

I Pepík měl radost.

"Je super. Má krásné kolo." Obdivoval dárek a opatrně postavil cyklistu do vitríny ke svým modelům motorek. 

Když se nedíval dubánek na ni mrkl a zamával.  

---

Nikdy po tom už ho neviděla se pohnout. Ale přísahala by, že vždy po ránu měl trochu jinou pozici, než večer.