Nenina loď přiletěla podle programu. Nečekali, že u planety najdou někoho dalšího. Loď pořádkové služby byla pro ně překvapením. „Sekretariát senátorky Neny, žádáme sdělení účelu návštěvy této planety.“ Ordo si pročítal předběžnou
Ordo si pročítal předběžnou zprávu epitýmu, když se s nimi vládní loď Domoviny spojila.
„V Domovině se vyskytla epidemiologická situace druhého řádu s původem na této planetě.“ Oznamoval lodi senátorky mladý muž s vážnou tváří ve vojenském oblečení. Ordo postával napjatě za ním.
Nena se s Alonzem na sebe podívali.
„Co bylo zdrojem epidemie? Jakého druhu je epidemie?“ Nena se zeptala přímo. Byla unavená a neměla náladu na diplomatické jednání.
Když ji Ordo vysvětlil původ epidemie a co se stalo v sanatoriu, Nena věděla, že budou mít problémy. To, co se vojáci chystali udělat s planetou a jejími obyvateli, nebylo nic hezkého.
„Nemůžete jen tak odepsat tuto planetu, má velký potenciál. A žádná epidemie na ní není.“
„Ach, a je to tu.“ Ironicky se zasmál Ordo. „Tato situace je bezpečnostní a podpora senátora není nutná.“
„Děláte velkou chybu. Z této planety nebezpečí nehrozí. Z toho co jste mi říkal, vyplynulo, že epidemii způsobil lékařský experiment.“
„Ale na základě nákazy pocházející z této planety.“
„To neznamená, že je planeta nebezpečná.“
„Myslím, že toto je na uvážení odborníků z epitýmu.“
„Proč jste tedy čekali, až přiletíme?“ Nena začínala být netrpělivá. Její nemoc se zhoršila. Potřebovala odpočinek a toto dohadování jí vyčerpávalo ještě víc.
„Epitým ještě neskončil. Hlavně kvůli nespolupráci lidí z planety.“ Odsekl Ordo se zaťatými zuby.
„Je někdo z planety nemocný?“
Ordo netrpělivě vzdechl. Nelíbil se mu postoj senátorky. Měl pocit, že ví víc, než se zdá.
„Nespolupracují. Potřebujeme informace o planetě. Na to, aby tu byla jen primitivní zemědělská společnost, je tu mnoho lidí.“
„Ano, mají vyspělou a hlavně mírumilovnou společnost.“
„Jak vyspělou? Technologicky. Jsou nás schopni ohrozit?“ Ordovi docházela trpělivost.
Nena se zamyslela. S Alonzem několikrát probírali tuto stránku planety. Jejich technologie byla podle Alonza na úrovni nejvyspělejších planet Domoviny, možná i o trochu vyšší. Vše, co viděli, byla technologie skrývající město. Odněkud muselo město brát energii. Jejich zemědělství bylo plně automatizované a nebyly to jen stroje přivezené z Domoviny.
„To opravdu nevím. Nejsem technický ani vojenský expert. Jen jsem tu byla v rámci předvolební kampaně. A těmto lidem jsem slíbila, že je Domovina bude chránit, ne vraždit!“
„Tato jedna malá planeta může ohrozit celou Domovinu. Není to nic, co bych chtěl udělat. Nikdo nechce bezdůvodně vyvraždit planetu.“
„Půjdu dolů na planetu a promluvím s obyvateli.“
Orda tato nabídka překvapila. Neznal nikoho, kdo by se chtěl dobrovolně vystavit epidemii.
„To přece nemůžete. Nepomůžete jim, když zemřete.“
Nena se usmála „Klid. Znám tuto planetu tak dobře, že vím, že tam epidemie není.“
Ordo zavrtěl hlavou. „Bohužel to vám z bezpečnostních důvodů dovolit nemůžu.“
Nena vysílání ukončila. Ordo bez vyjádření epitýmu nechtěl o ničem jednat.
„Nechápu, jak to mohli přežít.“ Jana z epitýmu se dívala na výsledky analýzy rostliny, kterou Alna přinesla.
„Buď měli štěstí, nebo tu mají něco, co proti tomu pomáhá, nějak neutralizuje účinky.“
Z práce ji vyrušil signál spojení s Ordovou lodí.
„Jak pokračujete?“ ozval se Ordův hlas.
Jana si vzdychla.
„Pomalu, zatím jsme na epidemii nenarazili.“
„Co jste testovali?“
„Standart, vzorky prostředí. Oba muže, které nám předali a Alnu. Všichni negativní.“
„Co nějací domorodci?“
„Ti se na nás dívají jen zpovzdálí, ani se nepřiblížili.“
„Je tu senátorka, zkusím ji přemluvit, aby je přinutila spolupracovat.“
„A když ne?“
„Sama víte, že příkazy jsou nekompromisní. Když nebudeme mít jistotu, že tu epidemie není…“ Ordo se odmlčel.
„Co navrhujete?“ Algemon stál zády k ostatním a díval se na město. Bylo tu živo. Roman věděl, že se domorodci moc ve městě nezdržují. Když poblíž planety není cizí loď, jsou ve svých vesnicích. Tady tráví čas jen, když je nějaké ohrožení, nebo zde pracují, účastní se společenských akcí. Bylo to centrum, kde se setkávali lidé z různých koutů a také tu měli vše, co potřebovali – od lékařů přes sklady potřebných věcí až po školy.
Byla tu také rada starších, Romanova skupina a Alna a několik dalších domorodců i skupina co ošetřovala stavitele s Gregem.
„Nejsem odborník na vojenské záležitosti, ale myslím, že se jen tak nevzdají. Když bude třeba, vynutí si to, co chtějí. Použijí násilí.“
Algemon se odvrátil od pohledu na město a zadíval se na Romana a na Alnu.
„Jenže oni nic nechtějí, chtějí zničit naši planetu, naši civilizaci. Vše co jsme tu vybudovali…“ Řekl. Měl zvýšený příkrý hlas. Alna jej a vlastně ani nikoho z domorodců neslyšela křičet. Jejich debaty se odehrávaly poklidně. Takovýto zvýšený hlas by u někoho z Domoviny nepovažovala za známku rozrušení. U Algemona ji připadalo, že je zlostí bez sebe.
„Chtějí být v bezpečí. Bojí se.“ Alna se marně pokoušela vymyslet něco co by jim pomohlo.
„Nemají se čeho bát. Náš symbiont není nakažlivý. Ne vzduchem, jídlem, nebo při zranění.“
„Ano to víte vy, vím to já, ne oni.“
„Není to naše vina, že se symbiontem špatně zacházeli. Experimenty jej musely změnit.“ Tentokrát to byla Gaya z Romanovy skupiny.
„Alna má pravdu, musíme jím dokázat, že náš symbiont není nebezpečný.“
„Ale jak? Myslím, že se jim nebude líbit vaše soužití se symbiontem, bude jim vadit, že není cesty zpět.“
„Možná že je, co predátorka? Zabrání rozšíření symbiontu.“ Tentokrát promluvil Sinlo. Jeden z těch, co ošetřovali Grega se stavitelem.
„Nevíme, jestli to funguje i naopak, když má někdo dříve v sobě symbiont. Navrhuji nechat si toto jako záložní plán.“ Rozhodl Algemon.
Nakonec se dohodli, že budou dále vyjednávat s Ordem a k dalším vyjednáváním přizvou Nenu.
Stavitel si vychutnával jídlo. Byly to jen provizorní zásoby epitýmu. I tak se mu zdálo, že se nemůže chuti nabažit. Greg seděl proti němu. Také jedl, ale byl zamyšlený a jídlo si moc neužíval.
„Co je? Zvykl sis na barutu?“ ušklíbl se stavitel. „Nebo myslíš, že je tu nějaká epidemie?“ Pohodil hlavou. „Mají špatnou adresu. Kdyby tu něco takového bylo, tak by nenechávali děcka venku. A my bychom teď byli připíchnutí na trubičky a prošpikovaní bůhví čím.“
„Byli jsme jim vydáni jako vězni za porušení zákonů.“ Začal pomalu Greg. „Budou si prověřovat naše záznamy.“
„Neboj, jsem čistej.“ Řekl bezstarostně stavitel. Pak se zarazil a podíval se na Grega. „Snad nechceš říct, že ty… Doprčic, tak to je v háji. Mě z toho vynech.“
Zlostně hodil lžíci na talíř a opřel se o opěradlo židle.
„Za co?“ zeptal se.
„Na Aramu jsem postavil zábavní park. Něco jak mělo být tady.“
„No to zas tak proti zákonu není. Co tam bylo? Hry, hazard? Drogy?“
„Z každého trochu. A rozjeli jsme tam pocitové příběhy. Mělo to úspěch, jen pro vyvolené.“ Gregory zasvítily oči nadšením. „Realita se vším všudy. Pocity štěstí, deprese, bolest, slast… Ne realita, lepší než realita.“
„Ty ses zbláznil. Bylo to plošně zakázáno už před lety v celé Domovině. Každý druhý byl z toho závislý, magor, nebo to nepřežil.“
„Teď už je to vymakanější, vychytali se chyby. Jelo to bez problémů pět let.“ Hájil projekt Greg.
„Nikdo se nezbláznil? Všichni přežili?“ zeptal se ironicky stavitel.
„No…“ začal Greg. „Bylo to jen pro vyvolené. Na jejich riziko. Začal z toho být dobrý byznys.“
„Co se pokazilo?“
„Nějaký spratek, co nevěděl, co s penězma.“ Vzdych Greg. „Skončil v blázinci a rodiče na to přišli…“
„Fajn, a ty jsi utekl, drátky vedou sem. Chceš tu vybudovat další podobné středisko, a já jsem v tom s tebou. Kruci, že já ti vždycky naletím…“
„Taky nejsi svatoušek…“
„Hmm, no jo, musíme se zdejchnout. Dostat se do lodi k Lexovi.“
