K moři přijeli před setměním. Slunce, které za mraky nebylo skoro vidět, klesalo za skalnaté hory. Spolu s Alnou se k moři vydala i Romanova skupina. Všichni vystoupili a scházeli ke břehu.
„Chodíme sem jen málo,“ řekla Gaya. Byla očividně ze skupiny nejmladší.
„Vlastně je to poutní místo. Chodí sem odpočívat ti, co si potřebují odpočinout od skupiny.“
Alna se na Gayu podívala. „Myslela jsem, že skupina dělá vše společně.“
„Někdy má člověk potřebu být jen sám, a když je v období po splynutí je to i bezpečné. A tady to…“ Gaya gestem obsáhla stmívající se krajinu. „Je nejkrásnější místo, které znám. Snažíme se ho zachovat. Možná by se dalo říct, že je posvátné. Sice ne z náboženského hlediska, ale my to tak cítíme.“
Alna se rozhlédla kolem. Viděla šedivé skály, na které padaly stíny a hnědavé rostliny, které se plazily po skalnaté půdě. Za nimi ležela temná masa vody. Dívala se na tu krajinu a přemýšlela, jakou krásu v tomto místě domorodci vidí. Chtěla vykročit dál, ale Gaya ji zadržela.
„Počkej chvíli, až se úplně setmí.“
Alna se zamračila a zastavila se. Byla ji zima a chtěla to mít brzo za sebou. Doufala, že jen vezmou vzorky rostlin a odletí zpátky. Byla zvědavá, co se bude dít. Domorodci se chovali, jako by toto místo bylo opravdu posvátné. Pohybovali se rozvážně a mluvili potichu.
Ucítila podivnou vůni, nebyla to sladká vůně květin, jak ji znala z Delty, ale byla příjemná. Pak uviděla pohyb. Jemný pohyb v temnotě.
Stíny se prodlužovaly a světla ubývalo. Z šedavého večera se stávala temná noc. Až nakonec slunce zapadlo úplně. Celá skupinka stála nehybně na místě. Byla taková tma, že pohyb, který předtím viděla, teď jen matně vnímala.
Spíš slyšela, než viděla. Byly to lehké šustivé zvuky. Jejich intenzita se stupňovala. Měla pocit, že se přibližují. S leknutím udělala krok dozadu. Narazila na někoho ze skupiny.
„Ještě chvíli,“ řekl tichým klidným hlasem.
Vzduch začínal chladnout.
A pak to začalo. Spatřili jemné světlo, které se šířilo z jezera. Fosforeskující záře se linula až k nim. Krajina kolem vypadala přízračně. Úplně jinak jak za světla. Rostliny, které před západem sluncem tvořily hustý nízký koberec, se zvedly. Nyní byly vztyčené a jejich vrcholy jim sahaly až po pás. Lesklé listy odrážely tajemné světlo vycházející z hladiny.
„Nikdy jsem tu nebyla se skupinou, vždy jen sama.“ Gaya si prohlížela krajinu kolem sebe jako by ji viděla poprvé v životě.
Gaya se pohnula. Jakmile se přiblížila k jedné z rostlin, ta se od ní pomalu odtáhla. Jako by udržovala odstup. Dívka šla dál. Vypadalo to jako by rostliny tančily, jak se vlnily a uhýbaly ladnými pohyby před Gayou. Ta se pohybovala v rytmu rostlin, jako by se báa, že je prudkým pohybem může zranit.
Gaya zvedla ruku a natáhla se k jedné z květin. Rostlina se pokusila odtáhnout, ale nebyla dost rychlá. Když se Gayina ruka dotkla listu, rostlina jakoby ztratila oporu. Svinula listy a pak se sesunula se k zemi. Byla teď v podobě, jakou měla před západem slunce.
Alna se sehnula k rostlině. Chtěla odříznout list z rostliny. Členové skupiny ji při tom pozorovali. Bylo to podivné. Měla pocit, že uprostřed skupiny věřících se chystá spáchat svatokrádež. Podívala se po ostatních.
„Jsou to krásné rostliny. I toto místo má pro nás velký význam,“ začala Gaya a k Alnině úlevě dodala. „Nemyslím si, že by utržení jedné rostliny něco z toho poničilo.“
Alna se nadechla a znovu se sklonila k rostlině. Když se k ní přiblížila, ucítila její intenzivní vůni. Na ruce ucítila dotek. Zatočila se jí hlava a zavrávorala. Někdo ji chytil a postavil. Ucítila poplácání po tváři.
„Jsi v pořádku? “ uslyšela Romanův hlas.
„Co se stalo?“ Alna se po chvíli vzpamatovala. Necítila ruku. Podívala se na ni. Nad rukavicemi uviděla na holé kůži malý začervenalý flíček.
Roman se natáhl ke kytce. Lehce se zachvěla a její listy se ještě více svinuly. Alna ho pozorovala a rozhýbávala si ruku. Pomalu se jí do ní vracel cit. Odstrčila Romana a natáhla ruku k rostlině. Její listy se tentokrát rozvinuly a jeden z nich vyvinul docela překvapivou rychlost a vrhl se Alně na nastavenou ruku. Všichni se na tu událost překvapeně dívali.
„Nikdy se nám tu nic nestalo.“ Konstatovala Gaya. „Teď už víme, že je to kvůli symbiontu.“ Kývla na ostatní ze skupiny. „Vzorek budeme muset odebrat my.“
Nakonec k několika řízkům rostlin vzali i celou rostlinu. Zatím co domorodci pracovali Alna se rozhlížela po krajině. Už nevypadala nudně a šedivě. Záře vycházející z jezera byla čím dál intenzivnější. Její měkké světlo dodávalo skalám přízračného osvětlení. A zajímavosti. Pozorovala jemně se vlnící rostliny. Vypadalo to jako by rostliny tančily smyslný tanec. Vše bylo poklidné a ke klidu lákala i jemná vůně. Nedivila se, že sem chodili obyvatelé planety relaxovat. Zasnila se. Takto si museli lidé ze Staré planety představovat cizí světy. Plné cizí a přitom tak lákavé krásy.
Ze snění ji vyrušila změna. Už necítila klid. Prvně co zaznamenala, byla změna šustění listí, které ji připadalo jako hudba. A pak si všimla, že rostliny už netančí, ale lehají si do stočených tvarů na zem. Šířilo se to od nich v kruzích. Místo libé vůně cítí nelibý zahnívající smrad. Vycházel ze vzorku rostliny. Roman zrovna odebral vzorek z rostliny.
