Šutr 27 - Predátorky

„Toto je kůže napadená predátorkama. Věděli jsme, že napadají drobné živočichy, ale nikdy nezaútočili na lidi.“ Řekla mladá energická dívka. Skupina, se kterou Alna mluvila, byla složena ze zdravotníků.

Jak vypozorovala, skupiny většinou tvořili lidé podobných, nebo stejných profesí. Zdravotní péče byla na této planetě hodně zaostalá. Tedy v klasickém pojetí. Vše se tady řešilo symbiontem a to, co probírali s ní byly pro ně alternativní experimenty se kterými neměli téměř žádné zkušenosti.  

„Jsou vysoce toxické. Dostali velkou dávku. Neznáme protilátku. Jedinou šancí bylo nasazení symbiontu.“ Ukázala další obrazy napadené kůže. Rozdíl byl velký. Místo zkrvavené rozpadající se kůže plné puchýřů, která byla na prvním snímku, byl na druhém snímku kůže jen mírně zarudlá.

„Myslela jsem, že Roman byl jediný, výjimka.“ Alně se to nelíbilo a její tón byl ostrý. „Člověk by měl souhlasit se symbiontem, když pak nejde odstranit. I když uzdravení je úžasné.“

„Umírali, nebylo to jen poškození kůže. Toxin se dostal do krve.“ řekl mladík omluvně.

„Podívejte se.“ Ukázala mladá žena na obrazovku, kde byly zvětšené vzorky krve. „Jde o to, že symbiont jim pomohl uzdravit se, ale sám se neujal.“

Alna se dívala na vzorky krve. Neviděla v ní nic, co by tam nemělo být.

Mladá žena změnila snímky. Tentokrát byly ve vzorcích vidět modré vlákna. Ano ty znala, symbiont.

„Toto je jejich krev včera večer.“ Znovu změnila snímek.

„A tady dnes ráno.“ Na snímcích bylo jen pár modrých vláken. Byly krátká, jakoby potrhaná.

„To znamená…“ vydechla Alna nadšeně. Otočila se na mladou ženu. „To znamená, že se můžete vyléčit. Nemusíte už žít se symbiontem.“

„No…“ řekla zaraženě žena. „Spíš jsem myslela, že je to možnost pro vás. Symbiont vyléčí mnoho nemocí. Když se použije predátorka můžete pak žít jak před tím.“

„A… Kdyby chtěl někdo z vašich lidí žít bez symbionta? Nechali byste ho?“

Zaraženě a nechápavě se na sobě podívali. „Kdyby někdo chtěl… Ale nevím, proč by chtěl. Náš život je dobrý a dlouhý. Já… Nechtěla bych žít jen poloviční dobu. A bez skupiny? Připadá mi to jako krátký osamělý život…Kdo by to chtěl?“

„Jak se cítíš?“ Zeptala se Alna muže před sebou. Díval se na utajené město, které vypadalo poklidně a vyrovnaně, jako muž před ní, kterého znala z dřívějška jen jako nemocného a nevyrovnaného. Způsobila to jeho nemoc, nebo byl tak nevyrovnaný i před tím? A teď? Je jeho vyrovnanost výsledkem symbiontu, nebo toho, že se vyléčil? Měla se více zabývat psychologií, možná by v této situaci nebyla tak zmatená.

Roman se na ni otočil. „Je to…“ nevěděl jak svůj stav popsat.

„Jinak.“ Usmál se. „Mám pocit, že k něčemu, někomu patřím.“ Zasmál se. „Poprvé v životě.“

Alna pokývla hlavou „vypadáš jinak.“

„Víš, co se stalo s Mavis?“ zeptala se.

Roman se zamračil „Jo, naše skupina. Nemůžu si na to zvyknout. Ani je pořádně neznám a přesto... Půjdeme se rozloučit.“ Řekl rozpačitě. „Můžeš jít s námi.“

Přikývla. Chtěla se z Mavis rozloučit. Obětovala se kvůli člověku, který byl pro ni cizincem.

„Romane?“ musela mu říct o jejich objevu s predárotkama. „Byla by možnost zbavit se symbiontu. Vyléčit se.“

Ronam se usmál. „Opravdu? To je skvělé.“ V jeho hlase bylo slyšet nadšení a pak zaváhání.

„I když, chtěl bych dát těmto lidem šanci. Víš, dlouho jsem se takto necítil. Možná za nějakou dobu. Přece jen mě zachránili.“

Alna to předpokládala, už jak Romana uviděla tak spokojeného. Bylo v něm něco jiného, a to samé cítila, že vyzařuje z ostatních lidí na této planetě.

Šla se s Romanem a jeho skupinou rozloučit se s Mavis. Byla zvědavá, jak takové rozloučení na této planetě probíhá. Zvědavě se taky dívala na Romana. Pořád přemýšlela nad jeho spokojeností. Připadalo ji, že se jeho osobnost změnila. Ne moc, ale něco v něm bylo jiné.

Přistoupil k ní jeden ze starších. Už začala rozeznávat věk domorodců, zlatavá kůže u něj už postoupila až do obličeje.

„Můžeš s námi?“ Zeptal se.

Přikývla a šla s ním. Nechtěli, aby se rozloučení zúčastnila? Nebo se něco stalo? Chovali se k ní jako k váženému hostovi. Byli trochu odtažití. Při způsobu života jaký vedli, se tomu moc nedivila. Už si zvykla na jejich společenskou strukturu. Vlastně měla pocit, že jsou to oni, kdo neví jak se k ní chovat. Jedinec tu byl vždy součástí skupiny. Ona byla sama. Neměla takovou skupinu, ke které by patřila. Když s někým mluvila, viděla, jak jeho oči bloudí okolo a hledají někoho dalšího.