Sklizeň

Věděla o chřestu vše. Jak při pravit půdu, aby rostliny obsahovaly co nejvíce vitamínů a chuť byla vyvážená. Mohla odcitovat, co dělat, když prší málo, nebo naopak, když prší mnoho.  Ve vesnici to věděli všichni.

Byl to jejich život, pěstovat chřest, nic jiného neznala. Hlavně teď při sklizni to bylo jen o něm. 
Pracovali na směny. Pomáhaly jim stroje, ale i tak to bylo namáhavé. Po krátkém odpočinku a nabytí síly znovu do práce. Sklízet, čistit, upravovat. 
Dnes měla směnu v konzervárně, kde se chřest nakládal. Včera jej chystala čerstvě sklizený na trh. 
---
Šla s ostatními do budovy. Každý znal své místo a tak šlo vše hladce, i když jich bylo mnoho.  Zařadili se jeden za druhého k pásům. 
Přebírala jeden kus chřestu za druhým. Loupala jej a skládala do sklenic. Jeden za druhým dokolečka. Nebyla to těžká práce, jen nudná. Byl to však jejich úděl, obživa, smysl jejich bytí.
Mimo sezónu to bylo lepší. Vylepšovali budovy ve vesnici, odpočívali a bavili se hrami. 
Směna skončila a byl čas jít odpočívat. Ve směnách se střídali, aby se jim práce na pásech nezprotivila. Příští směnu jde na pole obsluhovat sklízecí stroj. Těšila se. Byla to zajímavější práce, než u pásu. Mohla zde využít své znalosti o pěstování. Rozpoznávat problémy, řešit je. 
S pomyšlením na lepší směnu se odebrala do domku k odpočinku.
---
Počasí jim přálo. Bylo ideální počasí na sklizeň, bylo to také počasí, které milovala. 
Zkontrolovala kvalitu sklizeného řádku a nastavila stroj na sklizení další várky. Sledovala údaje o množství sebraných rostlin, když se stroj zastavil. 
Občas se na polích ukázalo drobné zvíře, které se dostalo přes ploty. Tvora, který byl před strojem, neznala.  Stál tam jen tak a civěl na stroj. 
Zapátrala v paměti. Ne, nic takového tam nebylo. Jak jej odehnat? Očividně se stroje nebojí. Možná je nemocný. 
„Kša!“ Zvolala. Nenapadlo ji nic jiného. „Běž pryč, nebo ti stroj ublíží.“ 
Tvor své zaujetí přenesl ze stroje na ni. 
„Týýý jo, ty umíš mluvit.“ Vydal ze sebe tvor podivně ječivým hlasem. Netušila, že i tvorové mohou mluvit. Byl tak jiný, než ona. 
„Vím, kdo jsi.“ Pokračoval tvor. Neohrabaně vykročil, ale zakopl o řádek a spadl.
„Ano.“ Řekla a dívala se, jak se stvoření hrabe nahoru, umazané od hlíny. „Jsem z vesnice. Pěstujeme tu chřest.“ Začal ji zajímat. Tak malý, neohrabaný. Měla ráda zvířata, byla zábavná a součástí přírody, která se musí respektovat a chránit. Zasáhla ji touha vědět víc. Čím víc bude vědět o přírodě, tím lépe bude umět pěstovat chřest.
Tvor se konečně postavil. 
„Jsi biomechanický rolník. Učil jsem se o tobě.“ V ruce mu zůstala jedna rostlinka. Podíval se na ni a znechuceně ji zahodil.
 „Fuj.“ Řekl a otřel si špinavé ruce o kalhoty. „Zeleninu nesnáším. Musel jsem to sníst včera k večeři.“
Nevěřila svým očím. Jak se takto může chovat k drahocennému chřestu? A co to říká? Nikdy ji nenapadlo na co je chřest, který pěstují, dobrý. Byla výživou pro tyto tvory? Ale proč ji potom odmítají a takto haní? Byl prvotřídní, měl ideální složení.
Rozčílilo ji to. Vědomí, že má chránit vše živé se zkřížilo s touhou být co nejlepší ve své práci. Nástavce biomechanických rukou ji přestaly poslouchat. Rychle za sebou se vysouvala škrabka, rozprašovač, krájecí nože, sondy pro zjišťování složení půdy. 
Tvor vydal ječivý zvuk podobný siréně, která zněla vesnicí při předpovědi špatného počasí, a vzdaloval se z pole pryč. 
---
Nakonec se ji povedlo vše dostat pod kontrolu. Spustil se program sebereflexe a sebeopravy. Vše zrevidovala. Našla chybu. Byly tu dva protichůdné příkazy, které chybu vyvolaly. Pěstovat chřest a respektovat vše živé. 
Aby se chyba již nevyskytla, vymazala oba.