Sen

Ležela v šedém sarkofágu. Kolem bylo šero, do kterého prosvítalo podivné chladné světlo. Pohnula se. Stěna sarkofágu se prohnula. S pohybem si uvědomila to, že je vzhůru. A také to, že se s jejím tělem něco děje. 

Třes se jí šířil zevnitř z nitra až do konečků každého údu. Dokonce měla pocit, že i do konečků vlasů. Cítila, jak každé buňka v jejím těle se třese. Nebyla to bolest, která ji děsila, i když se jí rozpínala a rozřezávala všude, bylo po podivné vědomí, že se její tělo nějak mění.

Pocit, že místo svalů a kostí má rosol ji přišel nechutný. Něco ji rozkládalo zaživa. Nějaké záření, které vycházelo z šedého sarkofágu.

Někdo křičel a sípal jako by se nemohl nadechnout. Chvíli se zmítala ve svém spacím pytli, než si uvědomila, že křičící člověk je ona sama. Její panika ještě chvíli trvala, když si myslela, že stále leží v šedém sarkofágu, ze kterého se nemůže dostat ven.

Nebylo snadné vymotat se ze spacáku. Nohy se jí zamotaly do látky, tak, že se nemohla pořádně hnout. Ve starém spacím pytli, který ve skutečnosti nebyl šedý, ale narezle červený, byla schovaná celá i s rukami a igelitovou taškou se zbytky jídla. Venku se teplota blížila nule a viděla, jak její dech vytváří mlžný opar před ústy.

Pod dojmem živého snu se otřásla. Pocit rosolovitého těla z ní znovu vyvolal pocit nevolnosti.

Pomalu svítalo. Jarní slunce bylo ostré, ale studené. Přitáhla si spacák těsněji přes ramena. Už neměla odvahu do něj vlézt. Velice pomalu se vzpamatovávala ze snu a uvědomovala si, kde je.

Horší bylo upamatovat se, kdo je. Místo chráněné před větrem a deštěm bylo zaházené odpadky. Opodál oddychovaly další dvě postavy. Zkřehlýma rukama otevřela igelitku a prozkoumala její obsah.

Kromě zmačkaných zbytků chleba byla v igelitce plastová láhev od šamponu a v ní.

Přičichla. Kyselá octovitá vůně naznačovala levné víno.

Ruce s okousanými nehty, plné vrásek vystouplých žila a hnědavých skvrn se jí nelíbily. Copak je tak stará? A co dělá tady?

Útržky ze života se neochotně dostávaly ze zapadlých koutů mozku. Dětství, mládí, škola. Nic zajímavého. Manželství. Pocit mládí se pomalu měnil v trpkost. Děti, které dospívaly. Pocit opuštěnosti. Rozvod.

Pak jí vzpomínky začaly vynechávat. Utěšovala se s lahví dobrého vína. Děti vídala jen málokdy. Problémy v práci. Častější pití.

Jak se dostala až sem, jí vzpomínky neprozradily.

Znovu přičichla k láhvi. Ne na víno určitě chuť nemá. Na žádný alkohol.

Najednou se objevily auta. Kolem se vyrojili policisté.

„Musíte jít s námi. Jeden z vás měl tuberu, jdete do izolace.“ Oznámili a všechny tři nacpali do sanitky. Její dva společníci se pomalu probouzeli. Vypadali ještě omámeně z alkoholu, nebo ze spánku. Nejspíš z obojího.

„Jé tebe jsem neviděl několik dní. Má něco dobrého?“ Muž s plešatou hlavou, špínou slepenými vousy a vyraženými zuby se jí začal sápat po tašce. Dala mu ji.

Několik dní. Otřásla se. Cožpak ten sen mohl být pravdivý?

Z nemocnice ji propustili jako jedinou.

„Patříte s nim… dlouho?“ Vyptával se zvídavě doktor a když pohledem zavadil o její společníky v očním víčku mu škublo.

„Já nevím.“ Řekla. Cítila, že k nim patří. Pamatovala si jejich obličeje, jejich společnost. Jak s nimi vysedává poblíž vchodu do supermarketu.

„Jste zdravá, nenašel jsem v krvi drogy ani alkohol a na těle ani jizvu.“ Usmál se.

Pak vytáhl vizitku.

„Jestli jste přišla o střechu nad hlavou, tady vám pomůžou.“ Usmál se. „Nemusíte skončit jako oni, jako troska, která žije jen z alkoholu.“

Přikývla a vyšla ven. Třásla se víc, než když ji vezli sem. Strachy.

Žádná jizva. Obě děti rodila císařem…