Samodruhá

Listoval starou kronikou. Zmínky o pozemku, který ho zajímal, byly ještě z předválečné doby. Ručně psané záznamy byly provázeny jednoduchými malůvkami. 

Připadaly mu neumělé až dětinské, přesto docela dokreslovaly atmosféru tehdejší doby.

Byl překvapený dědictvím. Svého strýce znal jako nemajetného tuláka, který jen stěží vyšel s penězi. To, že vlastnil les na kraji města, netušili ani ostatní příbuzní.
--------
Hana byla druhá nejmladší z devíti dětí. Sestry byly o mnoho starší než ona a málokdy se s ní bavily. Kamarádem v dětských hrách byl jediný chlapec ze sourozenců o deset měsíců mladší Jeník. I přes to, že se vytouženému chlapci rodiče věnovali o mnoho více, než jí, stala se z nich nerozlučná dvojice. Chodili společně do školy a její drobná postava brzy byla menší než chlapcova a tak zdědila jeho obnošené šaty.
Dny dětství a her skončily, když Jeníka poslali do města do učení. Jít sloužit k sedlákovi nebylo nic neobvyklého pro děvče z chudé vesnice, přesto bylo těžké opustit rodný dům. 
U sedláka Rejska sloužily v minulosti i dvě její sestry. Malý statek byl nedaleko města, kde se dalo zajít na trh, nebo k muzice. Rejsek byl dobrosrdečný a chase dával o nedělích volno. Ale také taškář, který si rád z lidí vystřelil. 
Hana si pamatovala historky, které vyprávěly sestry. Z Julči si utahoval, že si musí vzít stoličku, aby mohla dát svému o hlavu většímu mládenci pusu. Káču, která byla, jak říkala máma, z divokých vajec už od narození, zase naváděl k různým vylomeninám. Když ze seníku polila čeledíny studenou vodou a omylem to schytala i panímáma Rejsek se jí zastal a přiznal, že ji navedl on.
Haně se na statku nevedlo špatně. I tak se jí stýskalo. Byla zvyklá pracovat. Nedělalo ji potíže časné vstávání ke kravám ani práce na poli. Scházel jí bratr a jejich hry. Nezapadla mezi děvečky, nebyla zvyklá na dívčí společnost. Nevykázaly jí, když mluvili o muzice a chlapcích a holčičích věcech. Ve své neznalosti a plachosti se však do hovoru nezapojovala. A tak když poprvé dostala měsíčky, nevěděla, o co jde. Děvčata jí pomohly, ale od té doby jako by si na ni ukazovaly. Ještě více se styděla na něco se zeptat.
Tu neděli se chystali k muzice. Chodili všichni společně, ne že by to Hanu moc bavilo, ale co jiného dělat v neděli večer? Nechtěla trhat partu a být ještě víc stranou ostatních. 
Málokdy ji chlapci vyzvali do kola. Ten den jako by se vše obrátilo. Už tančila se všemi chlapci ze statku a dokonce s Jakubem, který chodíval za Helou, která byla u Rejska nejdéle. 
Vesele odešla koupit slané preclíky pro všechny u stolu. Pak se zastavila u stolu, kde prodávali perníková srdce. Paní v kroji srdce rovnou zdobila a psala na ně jména podle přání kupujících. Hana se vecpala do davu, dívala se, s jakou zručností se rodí další sladký dárek. 
Kupujícím byl Helin Jakub. Vybral si jedno z největších srdcí. Vedle něj stál pohledný mladík, kterého Hana znala od vidění, často se objevoval po boku Jakuba. Haně se líbil, tak jako většině děvčat, měl uhrančivé černé oči a úsměv, kterému se nedalo odolat. 
Tentokrát se mračil a o něčem dohadoval s Jakubem. Hana zaslechla jen útržky jejich hovoru.
„Nechci s ní tančit, je divná.“ Řekl pološeptem mladík.
„Jen jednou, kvůli Hele.“ Vemlouval se Jakub. „Chodí k muzice od té doby co je u Rejska a ještě netančila. Víš, jaká Hela je, i tomu nejubožejšímu tvorovi chce pomáhat.“
Haně se vlily slzy do očí. Ubohý tvor, holka, která tančí jen proto, že se jí někomu zželelo. Možná, že nezapadla mezi ostatní, ale tohle bylo na ní moc. 
--------
Simona si promnula unavené oči a vjela autem na vedlejší silnici. Zadrncalo to a nakonec auto zastavilo. Byla v práci od rána. Tento týden pracovala dvanáct hodin denně a začínala být vyčerpaná. Mikrospánek byl toho důkazem. Musí ubrat. 
--------
Leoš učil na místním gymnáziu zeměpis a dějepis. Netušil, co si počne s lesem, který nebyl ani rozlehlý ani výhodně položený. Vůbec se divil, že se udržel na kraji rozvíjejícího se města.
O lese, který zdědil, se v kronice psalo několikrát. Jednou jej autor dokonce nazval lesem prokletým. I Lea příběh lesa zaujal, neviděl v něm však prokletí, ale jen předsudky a pověrčivost místních lidí.
--------
Na Rejskův statek to bylo tři čtvrtě hodiny po cestě, nebo dvacet minut lesem. S chasou k muzice chodívali po cestě.  Lesem jen za dne, když potřebovali něco ve městě rychle vyřídit. 
Hana chtěla co nejrychleji zalézt do nejtemnějšího koutu a tam brečet. Nikomu neřekla, že jde zpátky, jen se slzami v očích prchla. 
Že jde lesem, si všimla, až byla obklopená tmou a stromy. 
Do statku dorazila až před ránem. Všichni ostatní už byli zpátky. Hana nedovedla vysvětlit, kde celou tu dobu byla. Poslední, co si pamatovala, byl útěk od muziky a cestu lesem.
---------
Rozhlédla se kolem sebe. Polňačka, na kterou vjela, nikam nevedla. Končila o pár metrů dál, kde začínal hustý porost lesa. 
Nikdy si nevšimla, že je tu les. Překvapilo jí to, tak blízko města. Možná to bylo znamení. Relaxace v lůně přírody je pro ni to pravé. 
Seděla ve svém drahém autě a přemýšlela, co z toho života má. Jediný pořádný vztah skončil před několika lety. Táhlo jí na čtyřicet, kariéru měla slušně rozjetou. Ale bylo to to pravé? Poslední dobou se cítila přepracovaně, čím dál víc cítila, jak ji biologické hodiny přestávají tikat. Jak ráda by vyměnila náročnou práci za matku v domácnosti. 
Poslední rande dopadlo mizerně. Prý e příliš dokonalá a on chce obyčejnou dívku. Vzdychla si. Když není příliš stará, pak dotyčný nechce dítě, nebo je to podivín, kterého si jako partnera nedovedla představit.
Vystoupila z auta a vyrazila do lesa.
--------
Přišlo to o dva týdny později. Bolesti v podbřišku a nevolnost. Nejprve myslela, že přišly její dny. Když však krvácení nepřišlo, vlastně se ji ulevilo. Neměla ráda toto období. 
Nevolnost odešla a s ní i podivný pocit, že je něco v nepořádku. Když se začala zakulacovat, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Sedlák jen poznamenal, že konečně vypadá jako ženská. 
A tak se stalo, že jedné podzimní noci se jí udělalo nevolno. Sedlák poslal pro doktora. Než však přišel, Hana porodila chlapečka. Byl malý a bledý. Doktor měl pochybnosti, jestli přežije. 
Když se chlapec hladově přisál k prsu, řekl, že přece jen bude žít.
Nikdo nečekal, že by Hana mohla čekat dítě. Rejsek se vyptával chasy. Všichni mládenci kroutili hlavou a říkali, že neví, kdo by za ní mohl chodit. Ani Hela, které se děvčata svěřovala, nic nevěděla.
Dívala se na malého tvora ve svém náručí. Věděla, že by měla k němu cítit lásku, to co se jí honilo hlavou, byl však jen zmatek. Všichni kolem jí říkali, že se o ni i o dítě postarají, že se nemá bát. Měla pocit, že něco není v pořádku. Chtěla utéct ze statku, od dítěte, ale dělala to, co se od ní očekávalo.
Opatrně vzala dítě do rukou. Malý tvor vypadal bezbranně, tenké údičky, řídké vlásky, přivřená očka a otevírající se ústa, hledající potravu. Přitiskla ho k sobě, aby ho pochovala. 
Pálivá bolest trvala jen chvíli. S úžasem se dívala, jak se ústa dítěte přisály k její pokožce. V tu chvíli věděla, že to není normální a její zmatené pocity se ještě prohloubily. Nemůže o tom nikomu říct, už to, že není vdaná a porodila dítě, je něco, proč si na ni lidé budou ukazovat, ještě více pohany by nepřežila.
--------
Smutné příběhy, které se zde odehrály, byly jako přes kopírák. Mladá dívka otěhotní, svede to na cestu lesem a to, že si nic nepamatuje, dítěte se pak zbaví. Takových bylo a bude vždy mnoho, vzdychl si. Několik detailů v příběhu jej zaujaly. Dítě vždy zmizelo v lese a dívky měly po těle krvácející zranění. Usmál se, bude to dobrý materiál pro výuku, ukázat jak se dá historie překroutit, když mají lidé příliš bujnou fantazii.
Vše odvykládal v hodině a zeptal se svých studentů na jejich názor.
--------
Nepamatovala si, jak se dostala domů. Byla ráda, že se nenabourala. Ten den byla příliš unavená.
Když ji gynekolog řekl, že je těhotná nemohla tomu uvěřit. Bála se, že přišel předčasně přechod, její biologické hodiny dotikaly a její sen o rodině se rozplyne.
Byla tak šťastná, že o tom nepřemýšlela. Potlačila všechny myšlenky, že je to nemožné hluboko do podvědomí. 
Vše probíhalo až nápadně hladce. Když se po ambulantním porodu dostala domů, chtěla si užívat svého mateřství.
Nešlo to však, jak si vysnila. Její city k dítěti se zdály být podivně pokroucené. Vše přikládala laktační psychóze. Četla o ní na internetu hodně, tak jako o všem týkajícím se těhotenství a mateřství. Byla zvyklá z práce připravovat se a s nastávajícím mateřstvím se její příprava na budoucí události ještě zintenzivnila.
--------
U sedláka zůstala ještě dva roky. Dítě, které pojmenovala, Josef bylo malé a bledé. Málokdy s ním chodila ven. Neměla ráda odsuzující pohledy lidí a dítěti světlo moc nesvědčilo a v slunečných dnech usedavě plakalo. I Hana bývala bledá a ze zaoblené dívky se stala hubená.
Jednoho dne odešla. Vydala se přes les do města. Byl slunečný den a ona neměla sílu poslouchat dětský pláč.
--------
Diskuse jej překvapila. Byl mile překvapen tím, že všichni pochopili, co jim chce říct. Nakonec se přihlásil Honza, syn policisty. 
„Co když je to pravda? Táta měl minulý týden podobný případ. Na kraji toho lesa se našla žena s divnými ranami po těle. Prý ji mučili. “
--------
Neradostné podivné pocity pro ni byly jen přechodná záležitost. Statečně s nimi bojovala, upnula se k budoucnosti, kdy už bude vše v pořádku a ona se bude těšit z mateřství a z dítěte, které bude vychovávat. 
Teoreticky věděla vše o růstu a vývoji dětí, o kojení. Praxe však byla jiná. Malý tvoreček v postýlce usedavě plakal. Selhávaly všechny její snahy utišit ho. 
Usedavý pláč ji drásal nervy. Kojení bylo ještě horší. Před porodem by přísahala, že bude kojit za každou cenu. Je to pro dítě nejlepší a není na tom nic složitého. Když však se pokoušela chlapce nakrmit, ucítila pálivou bolest. 
Rozbolavěné bradavky palčivě bolely a nedokázala se přinutit, aby k prsu chlapce znovu přiložila. S těžkým srdcem se rozhodla pro umělé mléko.
Bylo to však ještě horší. Hošík plakal ještě usedavěji a mléko pít odmítl. 
--------
Druhý den našli Hanu na kraji lesa zcela vyčerpanou a bez dítěte. Na sobě měla spoustu nehojících se krvavých ranek.
--------
Už byla zoufalá a tak naložila dítě do auta a vyrazila ke známému, dětskému doktorovi. 
Bylo to jen čtvrt hodiny po výpadovce kolem města. 
Pláč dítěte zněl autem. Tekly jí slzy vyčerpáním. Měla vztek na sebe, na to co k vymodlenému dítěti cítí.  
Pláč se stupňoval. Nemohla ho poslouchat už ani vteřinu. 
Zahnula z hlavní silnice a zastavila. Musela utéct z těsného prostoru auta. Opřela se o kapotu a zhluboka dýchala, oči zalité slzami skoro neviděly, ruce položené na plechu se jí třásla, tak jako nohy, které jí vypověděly službu, a Simona se svezla na cestu.
 Trvalo hodnou chvíli, než si uvědomila kde je. Na polní cestě blízko podivného lesa, kde zastavila před několika měsíci. Před devíti měsíci. A ještě něco si uvědomila. Neslyší pláč. 
Zvědavě se podívala oknem do auta. 
Uviděla upřený pohled dítěte. Chlapec se jí díval do očí. Věděla, že novorozené dítě nevidí tak daleko, přesto by přísahala, že se jejich pohledy střetly. Byla to poslední myšlenka, kterou vnímala.
Omámeně otevřela dveře auta. Vzala dítě do náruče a vyrazila směrem k lesu.
--------
Nejvíce informací o případu napsal místní plátek. Žena byla podvyživená a na těle měla velké množství jizev i čerstvých ran. Identifikovali ji jako dva roky pohřešovanou čtyřicetiletou ženu, matku dítěte, které se také ztratilo.