Probuzení

Vzbudilo ji chrčení a rachocení, které vydávalo rádio. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že je vzhůru. Rozmrzele se zavrtěla. Zašátrala po budíku a vypnula jej. Musí rádio naladit. 

Když si uvědomila, že je sobota, rozmrzelost ji přešla. Stulila se pod měkkou vyhřátou peřinu a oddala se sladkému snění.

Když se vzbudila znovu, bylo o hodinu víc. S námahou se vyhrabala z postele. Měla ztuhlý krk a cítila svaly na celém těle. Vzpomněla si na včerejší cvičení. Hlavně na pocit po tréninku, kdy příjemně unavené tělo a mysl, nadopované endorfiny, byly ve vzájemné rovnováze. Protáhla se, rozhýbala kolena a prsty na rukou. Usmála se sama pro sebe. Byl to ten typ únavy, který vám říká, že jste odvedli dobrou práci. 

Většinou si u snídaně pustila televizi. Alespoň jako zvukovou kulisu. Tentokrát si však chtěla dočíst knížku. Zbývaly jen dvě kapitoly. 

Když zavřela knížku, měla jako vždy pocit prázdnoty. Něco skončilo.  Příběh byl dokončen a nutkavý pocit dovědět se pokračování ustal. Podívala se na hodiny. Bylo skoro jedenáct. Vzdychla. Nechtěla celý den strávit doma. Musí jít alespoň na procházku. 

Cesta z bytu na tramvajovou zastávku nebyla dlouhá. Kolem jednoho bloku domů a přes cestu. Rozhodovala se, jestli jít do města pěšky, nebo počkat na tramvaj. 

Zívla a rozhlédla se. Auto žádné nejelo. Silnice nebyla moc rušná a v sobotu byl provoz ještě menší. Ale aby nejelo žádné auto? Zamračila se. Kolem nebyli ani žádní lidé. 

V žaludku jako by jí vyrostl kámen. Polilo jí horko. Byl to jen pocit něčeho nepatřičného?

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Je to jen divná náhoda, řekla si. Opravdu divná náhoda. 
Přešla silnici na zastávku. Světelný ukazatel, na kterém bývaly časy odjezdů, byl tmavý. 

Hlavou ji proběhly různé důvody. Nejde elektřina, možná je někde kvůli tomu nehoda a tak sem nedojely auta. I tak jí to nedalo. Zaposlouchala se. Neslyšela nic, žádné cinkání tramvají, hučení motorů aut. Hrozivé nepřirozené ticho. 

Vydala se směrem do centra. Rozhlížela se, jestli někoho nezahlédne. Snažila se zachytit sebemenší hluk. 

Zrychlovala. Měla nutkání zabouchat na dveře domů. Zakřičet. Aby se jí ozval alespoň jeden člověk. 
Rozběhla se. Přeběhla křižovatku, která bývala plná aut i v ty nejospalejší letní dny. Zastavila se a znovu se rozhlédla. Točila se dokola v marné snaze zachytit pohyb.

Už chtěla zakřičet z plných plic, když uviděla člověka. Vydechla úlevou. Pohyboval se klidně, pomalu. Kdyby bylo něco špatně, nechoval by se tak. Byl by vystrašený jako ona. 

Znovu se ohlédla za sebe na liduprázdné ulice. Člověk před ní šel směrem ke středu města, jako ona. Byl to starší pán. Zezadu viděla jen jeho šedivé vlasy a štíhlou postavu. Trochu napadal na levou nohu.
Než ho došla, dostali se na další ulici. Tam uviděla další lidi. Tak jako muž před ní, mířili na náměstí ve středu města. Nikdo z nich nevypadal vystrašeně. Všichni se pohybovali pomalu. Ona byla jediná, kdo dělal prudké pohyby a choval se neobvykle. 

Došla ženu s kočárkem. Druhé dítě, asi pětileté šlo vedle ní.

„Co se děje? Nejde elektrika? Nevíte, proč nejezdí auta?“ Vychrlila na ni sled otázek po chvíli váhání. Neměla ve zvyku vyptávat se neznámých lidí. 

Žena i dítě se na ni nechápavě zadívaly tím samým dotčeným pohledem. Odtáhli se od ní. 

„Co by se mělo dít? My jdeme na náměstí. Na shromáždění.“ Řekla mírně znepokojeným hlasem. Takovým jakým lidé hovoří s někým, koho se bojí, nebo se ho štítí.

Opravdu vyvolávala tento dojem? Je bláznivá paranoidní osoba? Znovu se rozhlédla kolem sebe. Tentokrát pomaleji a pozorněji. Snažila se nedat na sobě znát nervozitu, nedělat prudké pohyby. Dech se ji nepodařilo zklidnit, byla příliš rozrušená. 

Copak to ostatní nevidí? Jediné, čeho svými otázkami dosáhla, byly znepokojené pohledy ostatních lidí. Znala tyto pohledy. I ona se takto dívala. Na hlučné opilce v tramvaji, nebo zapáchající bezdomovce, vynucující si pozornost. Dívala se tak na lidi, kteří se nechovají tak jak se má. Byl to nesouhlas a nepochopení, možná i odpor.

Měla pocit, že se buď zbláznil svět, nebo ona. Ani jedna možnost se jí nelíbila. 

Stoupla si do vchodu jednoho z domů a pozorovala lidi, co prošli kolem. Všichni měli stejný výraz, stejné pohyby. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se tak chovali jen někteří. Ale  byli to všichni do jednoho. S klidnou tváří mířili na náměstí. 

Ujistila se, že žena, na kterou promluvila je z dohledu a vydala se na náměstí taky. Přizpůsobila tempo ostatním, snažila se nerozhlížet se. Přesto cítila, že z davu vybočuje. Nikdo se na ni nedíval, přesto na sobě cítila pozornost ostatních. 

---

Náměstí bylo zaplněné lidmi. Takový dav tu vídala jen, když se tu konal koncert někoho slavného, nebo na Silvestra. Nebyla tu však vřava. Nikdo se neproplétal sem a tam, nikdo živě nediskutoval. Nebyl tu slyšet smích ani nadávky. 

Lidé stáli, nebo se pomalu pohybovali. Jako by poklidně čekali v řadě. Mířili ke středu náměstí. Nikdo se nepředbíhal. Lidé se řadili tak, jak přišli. Nebyla si jistá, že se dav hýbe. A kdyby ano, kam odcházejí lidé, kteří středu dosáhnou? 

Ať už bylo uprostřed cokoli, z reakce lidí se nedalo poznat, co by to mohlo být. 
Pomalu procházela kolem davu. Už tím, že si nestoupla k ostatním a nečekala až na ni dojde řada, byla nápadná. 

Pozorovala lidi, snažila se přijít na to, co s nimi je. Mluvili jen málo, možná vůbec ne. Občas uslyšela konejšivé slovo matky k dítěti. Jinde pozdrav. Bylo toho tak málo, že slyšela kroky a šoupání nohou.   
 A ještě něco. Podivné hučení. Nebylo silné. Málem by si ho nevšimla. Určitě by ho neslyšela, kdyby byl kolem normální provoz, lidé se bavili a z postranních ulic by byl slyšet automobilový provoz. V tichu však bylo hučení zřetelné. Bylo to, jako byste z jiné místnosti slyšeli motor mrazničky v kuchyni. Jen to hučení bylo jiné. Nedokázala to ničemu přiřadit. Trochu to připomínalo zvuk pod vodou. 

Stoupla si na vyvýšené místo u kašny. Doufala, že něco zahlédne. Před ní byl dav lidí. Poklidně stojících, dívajících se před sebe. Na jednom místě byl shluk lidí hustější. A z druhé strany tohoto shluku lidí byla mezera. Odtud lidé vycházeli, když si prošli středem. Klidně, pomalu, tak jak přišli, tak odcházeli. Neviděla však, co se děje ve středu shluku lidí. Jako by jen lidé přišli doprostřed a chvíli na to zase odtud odešli. 

Chvíli ten výjev pozorovala. Smysl počínání lidí stále nechápala. Její úzkost sílila spolu se zvědavostí.
Něco ji v davu zaujalo. Někdo se nechoval tak, jak ostatní. Byl to malý chlapec. Kolik mu mohlo být. Deset? Díval se přímo na ni. 

Když zachytila jeho pohled, zamrkal. Stál u muže, kterého odhadla na jeho otce. Muž ho držel pevně za ruku a díval se před sebe. 

Pomalu se k nim blížila. Dávala si pozor, aby je neztratila z dohledu. 

Už byla skoro u nich. Nevěděla, co má dělat. Kluk se držel tátovy ruky a vypadal zmateně. A vyděšeně. Díval se jí do očí. Jako by v nich hledal odpovědi a ochranu, kterou mu nemohla dát.
Jednou nohou si stoupl na šňůrku druhé boty. Druhou nohu odsunul a bota se mu rozvázala. Pustil se tátovy ruky. Ten se na něj se zamračením podíval.

„Jen si zavážu botu.“ Ukázal dolů na botu a dřepl si. 

Otec přikývl a znovu se otočil dopředu. Kluk chvíli počkal a pak se pomalu vydal směrem k ní.
„To bylo chytrý.“ Zašeptala, když se k ní dostal. I šepot zazněl v tichu jako agresivní výkřik. Několik lidí se na ně podívalo. Ukázala mu dozadu a kluk přikývl. 

Došli za roh, kde na ně nebylo vidět z náměstí.

„Co se to děje? Proč jsou všichni tak divní?“ Začal kluk, hned jak za roh dorazili. 

„Pst, potichu.“ Zašeptala. „Jak se jmenuješ?“

Usmála se na něj a sklonila se k němu. Zavzlykal a objal ji. Ucítila, jak se mu z očí řinou teplé vlhké slzy.

„Myslel jsem, že už nikdo normální není.“

„Vidíš a já začala mít pocit, že já jsem tu ta nenormální.“

Zamrkal. 

„Vím toho tolik, co ty.“ Pokračovala. „Vyšla jsem si do města. Nikde auta ani lidi. Až tady a všichni divní.“

Díval se na ni uslzenýma očima. Chtěla mu pomoci, říct něco uklidňujícího. Nic ji nenapadlo. Jen další otázky.

„Jak… Jak dlouho to trvá? Řekl ti něco táta?“

Pořád se na ni jen díval. Křečovitě jí svíral ruku, jako by mu chtěla utéct.

„Když naši přišli z nákupu." Odmlčel se. "Já jsem nešel. Nechtělo se mi.“ Řekl provinile a popotáhl nosem. Pak si utřel rukou uslzené oči. 

„Řekli, že jdeme do města. Nikam dopoledne nechodíme. Máma vařívá oběd.“

„Ptal jsem se, jestli tam je něco pro děti. Táta řekl, že jdeme přece na shromáždění. To je ono?“ Zeptal se a pokývl směrem k náměstí.

„Nejspíš jo.“ Přikývla. „Dřív o shromáždění nemluvil?“  Ptala se dál.

Zavrtěl hlavou. „Když jsem se ptal, proč tam jdeme, začal se na mě divně dívat. Jako bych řekl něco špatného. Tak… Tak jsem toho nechal.“ Zavzlykal. 

„Dobře, něco vymyslíme.“ Připadlo jí to jako nehorázná lež. Vůbec netušila, co dál. „Jak se jmenuješ?“

„Ondra.“

„Já jsem Jana.“

„Co uděláme?“ Zeptal se s nadějí v hlase.

Rozhlédla se. Kousek od nich byl vchod do domu, který měl z druhé strany okna na náměstí. 

„Podíváme se na to shora.“

V domě byla i restaurace. Byla až v horním patře domu. Dveře našli otevřené. Vevnitř nenarazili na nikoho. Nebyl tu personál ani zákazníci.

Přešli k oknu a zadívali se dolů na dav lidí. Uprostřed davu, tam kde všichni mířili, v hustém shluku lidí, který jednoho člověka po druhém pohltil, aby ho po chvíli vypustil ven, stála podivná postava. Její tělo se jen stěží dalo nazvat lidským. Přesto to nejspíš člověk byl. Podivných proporcí s velkou hlavou. Postava měla mohutný trup a nepřiměřeně krátké končetiny.  Její kůže měla nazelenalý nádech. 
Lidé k ní přicházeli. Postava člověka objala. Její trup jakoby obestoupil tělo dotyčného. Měli dojem, že jej chce obestoupit celého a vstřebat do sebe. Pak se však objetí uvolnilo a člověk odešel. Trvalo to jen chvíli. Na náměstí teď byly dvě skupiny lidí. Menší polovina byla ta, která si prošla podivným obřadem. Stáli nehybně v povzdálí. Jejich skupina se začínala formovat v kruh, který obestupoval ostatní.

„Co se stane, až to udělá všem?“ Zeptal se Ondra.

Pokrčila rameny. „Nevím, určitě ne nic dobrého.“

Znovu uslyšela hučení. Tentokrát toto hučení mělo pravidelnou strukturu. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že to není ten hukot, který slyšela dole.

„Vrtulník!“ Zvolal polohlasem Ondra a ukázal na druhou stranu náměstí. Za domy se vynořil vrtulník. To jeho vrtule vydávaly zvuk.

Pozorovali, jak dav dole přenáší svou pozornost na nemístný hluk na obloze. 

Z vrtulníku začal padat bílý prášek. Pak přiletěl druhý a i z ten zasypal náměstí práškem. 

Lidé dole jen zírali na vrtulníky. Později sami na sebe. Byli hustě pokrytí bílým povlakem, tak jako celé náměstí.  Podivná postava uprostřed se sesula k zemi.

Struktura davu se rozpadla. Lidé začali chaoticky chodit sem a tam. Ti, kteří byli po podivném rituálu, se začali třást. 

Na náměstí se začali hrnout postavy v maskáčích. První přišli pro postavu uprostřed. Když ji odnesli, začali se starat o zraněné lidi. Hlavně ty, co byli po rituálu a zmítali se v křečích na zemi.

Dívali se s úlevou na tu spoušť. Konečně viděli normální reakce lidí. Objali se. 

---

Pomohla najít Ondrovi rodiče. Bylo to v tom zmatku těžké. Když je našli, vypadali zmateně. Nevěděli, jak se sem dostali. Proč sem vlastně šli.

--- 

Cesta domů už byla veselejší. Šla pomalu. Předbíhaly ji skupinky lidí vracejících se z náměstí. 

„Výboj elektřiny? Jak se to mohlo stát? Někdo by to měl prověřit.“ 

Zaslechla úryvek rozhovoru. Byla s Ondrou jediná, kdo si celou událost pamatuje?

---

Dlouhé dny přemýšlela, co udělá s tím, že ví, co se stalo. Nakonec usoudila, že by jí nikdo nevěřil. Pomalu na celou záležitost zapomínala.

---

Začalo hrát rádio. Ospale vytáhla ruku, aby ho zaklapla. 
Zarazila se. Její ruka měla zelenavý nádech. Posadila se na posteli a zvědavě ruku pozorovala. Potom se vydala do koupelny. Její tělo zmohutnělo. Pružné záhyby na trupu byly poddajné, a když si něco přitáhla k břichu, záhyby předmět obklopily. Líbilo se jí to.
Usmála se a klidným vláčným krokem vyrazila ven.