Pouto

Obcházela ten podivný předmět velikými kruhy. Nelíbil se jí. Byl divný. Vypadal trochu jako zvíře, přesto z něj necítil teplo. A také se nehýbal. Nepáchl jak mrtvé zvíře, ale jinak. Jako by to sem nepatřilo.   

Zavrčela. Pomalu se odvažovala blíže a blíže. Kruhy ve kterých předmět obcházela, se zmenšovaly. Opatrně našlapovala na kamenitou půdu. Přikrčená, připravená utéct při prvním podezření na nebezpečí. 

Uslyšela svolávání své smečky. Musela se k nim přidat. Nemohla zůstat samotná. V nenadálém záchvatu odvahy přiskočila k předmětu, popadla jej a běžela za ostatníma.

Běželi dlouho. Věc, kterou nesla, ji zavazela, přesto ji neupustila. Na nové území přiběhli v době, kdy se ukládali ke spánku. Celá smečka se schoulila do jednoho chumlu v závětří pod skálou. Zahřívali se svými těly, cítili vzájemnou blízkost. Všichni utichli a pomalu se propadali do spánku. Jejich ochranou byl jejich počet. Nikdo si netroufal zaútočit na tak velkou smečku. Spolu i lovili. Jen málokterá kořist jim unikla. Lovila s nimi. Nebyla z nejrychlejších ani nejsilnějších, bylo to nedávno, co dospěla do věku, kdy už mladí loví. Pomáhala nahánět kořist. 

Vzrušení z lovu ji většinou zcela pohltilo. I tentokrát se lovu účastnila. Štvali zvěř planinou a pak obklíčili u srázu. Bylo dost masa pro všechny. S plnými břichy i se zbývajícím úlovkem se vrátili ke skále, kde spali. 

V dobré náladě se častovali vzájemnými doteky a hravými šarvátkami. Hlavně mladí. Ostatní spokojeně polehávali. 

Zapojila se do her. Skotačila, pobíhala kolem. Příjemně unavená se vrátila na místo, kde v noci spala. 
Věc, kterou si sem přinesla, tam byla pořád. Během lovu na ni zapomněla. Znovu si ji prohlížela. Přičichla k ní. Jistým způsobem se jí líbila, i když nebyla k ničemu dobrá. 

Vyvolávala v ní podivné pocity. Přicházely i obrazy a zvuky, které nemohla nikam zařadit. Viděla v hlavě další podobné předměty. Místo, kde je viděla, neznala. Nebylo to žádné z lovišť. Bylo více podobné místu, kde věc našla. Smečka tam chodila jen zřídka. Jen když se přesouvala z jednoho loviště na druhé a spěchali aby je nezastihla noc na nepříznivém místě. 

Usnula s věcí vedle sebe. Její vůně jí pronikla i do spánku. 

Probudil ji výkřik a spěšné pohyby. Všichni se snažili uniknout z místa, rozprchnout se. Zpanikařila, tak jako všichni okolo. Nepamatovala, že by se to někdy stalo. Nebyla šelma, která by na smečku zaútočila, tak proč to zděšení? Nechápala to a to jí ještě více rozrušilo. Neváhala a začala utíkat také. 

Byl to zběsilý, bezhlavý útěk. Narážela na členy smečky. Několikrát ji porazili. Z tvrdého pádu se vždy rychle oklepala. Rozrušení ji nedovolilo myslet na zranění a popohánělo ji kupředu.

Zpomalila. Začala si vybírat cestu. Vyhýbala se tělům, která se na ni řítila. Utíkala a utíkala. 
Najednou byla sama. Vedle ní nikdo neběžel. Ještě chvíli setrvačností běžela. Nesla sebou věc, se kterou usnula. Neuvědomovala si, že by ji ve zmatku popadla. 

Upadla. Něco těžkého na ni spadlo. Vší silou se snažila dostat se pryč. Bylo to kolem ní omotáno a nechtělo povolit. Další pád a ostrá bolest. Propadla se do bezvědomí.

---

Štíhlý muž s prošedivělými vlasy stál před sklem, za kterým byla místnost. Zamračeně pozoroval dívku vevnitř. 

Její drobné hubené tělo se třáslo, vypadala vyděšeně. Ustrašené zvířátko v neznámém prostředí. Měla na sobě čisté šaty a vlasy měla ostříhané nakrátko. Seděla v rohu polstrované místnosti. V náruči svírala starého plyšového medvídka. Byl vybledlý a na několika místech byl sešitý. 

„Měl jsi ji vidět, když jsme ji našli.“ Ozvalo se za mužem. Žena, která vešla držela v ruce hrnek. Usrkla a stoupla si k muži.  Také se zadívala na dívku.

„Vzpomene si? Bude se moct vrátit do života?“ Zeptal se.

„To, že má tu hračku, nám dává naději.“ Řekla zamyšleně. Potom se rozhodla rozhovor odlehčit. „Má štěstí, je v docela dobrém stavu. Na rozdíl od toho medvěda. Tomu jsem zalátala nejmíň tři díry.“