Pokušitel

Kolik je slunci let? Milión nebo pět? Myslíš, že zítra ráno vyjde zas? Seděla jsem na kopci za městem a slova písně se mi nechtěly vytratit z hlavy.

Zdálo se mi zvrácené zpívat si, když jsem nevěděla co dál. Rozum byl v koncích, ale mozek poťouchle generoval podivné myšlenky. Jako tuto píseň. I vzpomínky, které ji doprovázely, byly jiné. Nikdy jsem nevzpomínala na dobu před tím, než jsem se stala Pokušitelem. Netušila jsem, že tam ještě jsou. Neptala jsem se, co bylo před tím.

Brácha si přehrával tu píseň na gramofonu dokolečka celý den. Mně se líbila a tak jsem neprotestovala. Seděla jsem spokojeně u stolu a kreslila si. Kolik mi tehdy mohlo být? Devět?
Byl to jiný svět, neuměla jsem definovat tu jinakost. Nebylo to tím, že jsem byla tehdy ještě dítě. To svět byl rozjasněnější, něco v něm chybělo.

U stolu jsem seděla já, a přesto jsem to já nebyla, tam ve vzpomínkách to byla něžná nevinná dívka. Křehká, zadumaná do sebe s lehkými prostými myšlenkami.

Kde je tvůj dětský smích a proč je láska hřích,
kolik jen váží bolest člověčí,
proč je zlato drahý kov
a proč je tolik prázdných slov,
proč chce každý být největší

Měla bych s tím přestat, toto nepomáhá. Všechny ty otázky v písni jako by se přede mnou zhmotňovaly.
A ani na jednu jsem neuměla odpovědět.
Proč zrovna tato píseň? Její slova se mi vysmívala, tak jako vzpomínky.
Bylo to městečkem, které tak připomínalo mé dětství? A jak to, že si na dětství vzpomínám?

Posečkej lásko má okamžik,
vždyť svět je veliký otazník,
pořád se jenom ptáš a odpovědi tý se nedočkáš

Otřásla jsem se chladem. Byl to studený vítr, který se mi opřel do zad a nafoukal vlasy
před obličej, který způsobil chvění mého těla, nebo chlad prýštící zevnitř?

Dívala jsem se, jak město v údolí pohlcuje šedivá mlha. Nepřirozená umělá substance se pomalu
valila ulicemi a pohlcovala domy jeden po druhém. Nevěděla jsem, že je to tak drásavě pomalé, tak nevinně vypadající.
Znovu jsem se otřásla. Proč se na to dívám? Už tolikrát se to stalo. Když má práce skončila a vždy jsem byla dávno pryč.
Neohlížela jsem se, odešla jsem a nechala ta místa napospas Ničiteli. Proč tentokrát?
Byla jsem Pokušitel už tak dlouho. Mohla jsem si namlouvat, že je to, co dělám, je jen nevinná hra se slovy? S lidmi?
Ne, byla jsem si vždy vědoma jaké má moje práce důsledky. Nikdy jsem nepochybovala, nekladla si otázky. Stačila však jedna a už se hrnuly další.

kolik je ulic, měst, proč umí kytky kvést,
proč nikdo neslyší můj hlas

Kdy to vlastně začalo?
Posílali mě na místa, kde byly problémy. Kde lidé ztráceli víru. Nevím, jak to Ničitel poznal, ale vždy jsem našla lidi, jejichž víra byla slabá. Stačilo pár slov, náznaků a začala se ukazovat jak je děravá. Začali se vzpírat, vyhlásili svou vlastní válku Ničiteli.
Hloupí a sobečtí lidé, kteří si neuvědomují, že je to on, kdo je jejich pánem a vládcem, to on má v moci jejich životy. Nebyly tu na místě pochybnost a otázky.

Otázky.

Kolik je slunci let, milión nebo pět,
myslíš, že zítra ráno vyjde zas,

Lidé se tu pachtili životem, jako všude jinde. Pracovali, vychovávali děti a přinášeli oběti v jeho jménu, ve jménu Ničitele.
Jedním z Pochybovačů byl muž ve středním věku. Měl prošedivělé vlasy a na čele se mu táhla svislá hluboká vráska.
Byl ideální půdou na zasetí pochybností, pokoušet tohoto muže bylo až příliš jednoduché, hrála jsem si s ním jako kočka s myší.
Mé dílo bylo v půli cesty k pochybám, když jsem poznala tu dívku. Jeho dceru. Malá, hubená s velkýma očima rámovanými dlouhými tmavými řasami.
Nejprve jsem viděla jen její rozzářenou tvář a oči. Zpívala si svým dětským hláskem tklivé melodie. Písně tak staré, že už nikdo neznal jejich původ. Písně z jiného světa, jako dětství z mých vzpomínek.
Bylo to jen dítě, kterých jsem poznala tisíce. Přece jen byla něčím jiná. Nemluvila, jen zpívala. A v jejím zpěvu zněla spousta otázek.

Otázky byly nepřípustné. Ničitel jim poskytoval vše, co potřebovali vědět. Ostatní bylo nepotřebné, ptát se bylo rouhačstvím.

proč je zlato drahý kov
a proč je tolik prázdných slov,
proč chce každý být největší

Možná je to tou dívkou, že jsem zůstala. Pořád slyším její zpěv. Jako by ta píseň, co si broukám,
nevycházela z mých úst, ale z jejího hrdla.

Má práce byla prostá. Vybudit někoho ze slabých k rebelii proti Ničiteli. Ten pak začne šířit svou nevíru
v něj kolem sebe. V tomto kruhu se pak našel někdo, kdo Ničitele přivolal. V tu dobu nastal čas odejít.
Tak jako tentokrát.

Bylo zapovězeno, aby se Pokušitel zdržoval v oblasti, kde byl Ničitel vyvolán.

Já jen vím: v zimě strom nekvete,
v létě sníh nepadá, v noci je tma,
rád tě mám, jen neptej se proč, nevím sám

V co jsem věřila já, když jsem byla tak malá? Mé vzpomínky tak daleko nesahaly.
Až na tu, kde poslouchám píseň a kreslím si. Jako by to bylo v jiném světě. Byl i tehdy Ničitel?
Ano, to byl ten rozdíl mezi světy. V mé vzpomínce nebylo po Ničiteli ani stopy. Vždyť Ničitel je věčný. Nezná minulost ani budoucnost.

Ta myšlenka mě zasáhla, dech se mi zastavil, možná i srdce. Jsem i já Pochybovač?

Musela jsem zahnat divné myšlenky. Nenapadlo mě nic jiného, než začít zpívat.
Jedinou píseň, kterou znám.

Kolik je na zemi cest
kterou mám dát se vést
nebo už myslet mám na návrat?

Hořce jsem se usmála. Návrat, mám se kam vrátit?

Hledala jsem ve své paměti pokračování. Slova však přišla sama, aniž bych je zazpívala. Uslyšela jsem dětský hlásek. Byla to dívenka z města. Stála o kus dál na louce, tváře vlhké od slz. Velkýma smutnýma očima se dívala se na město.

Jak mohla uniknout Ničiteli? A jak jsem mohla uniknout já? I já jsem nyní Pochybovačem.

Dívka přestala zpívat a obrátila se na mě uslzenýma očima. Už je neměla dětské, byla v nich jen bolest a smutek. Vyřkla slova, která byla tím největším rouhačstvím.

"Věřím, že Ničitel může být poražen, že existuje svět bez něj. Budu chodit světem a ptát se."

(Text písně: Olympic Otázky.)