Zná to každý. No skoro každý. Ten, kdo má velkou rodinu, bydlí na venkově, nebo nerad nakupuje. Jednou za čas si zajede do supermarketu, a do vozíku naskládá velká balení trvanlivých potravin.
Tak to dělají i mí rodiče. Bydlí v malém městečku, kde sice jsou obchody a dostanete skoro vše, ale s vysokohorskou přirážkou i když hory široko dalek vidět nejsou. Zdejší kopce můžou Holanďanovi připadat jako velehory, ale zdejšího člověka zmýlit nemohou. A tak i naši vyráží na nákup do vedlejšího města, které se nepyšní o mnoho větším počtem obyvatel, avšak je vlastníkem střední školy a několika supermarketů.
Protože můj syn, tak jako jiné děti v školkovém věku, má rád cestu autem a hlavně vlakem, jel s námi. Tam autem a zpátky vlakem. Zcela neodolatelná nabídka. Není to sice tak pohodlné jak auto, trvá to třikrát tak dlouho, musí se jít na nádraží čtvrt hodiny pěšky, ale kdo by odolal.
A tak jsme si to vesele nakupovali natěšeni na jízdu vlakem a já bravurně zodpovídala "proč" otázky.
Už máme toto období nějaký ten pátek, tak jsem zběhlá vymýšlečka odpovědí. Hlavní fígl je odpovídat co nejjednodušeji, nenechat se napálit a nezamotat se do složitých konstrukcí. No, ještě nejsem na té nejvyšší úrovni, protože mě občas otázka zaskočí, tak jako v obchodě. K období proč patří i jiná podobdobí. Nám právě skončilo období fascinace hodinami, kdy otázka kolik je hodin, kam dojde velká ručička, než bude večerníček a podobné byly na pořadu dne snad desetkrát za hodinu. Trochu jsem si oddychla, než jsem si uvědomila, že toto období se plynule přelilo do období počítání všeho a všude. A já se začala děsit věcí, kterých je hodně, protože neodejdeme, dokud to nespočítá.
Na dotaz "Proč jsou některá balení po deseti a jiná po dvanácti" jsem musela zapojit i méně používané mozkové záhyby. První, co mě napadlo, by film Neprůstřelný mnich, kde řeší otázku, že hotdogy jsou baleny po šesti a housky k němu po osmi. Ale na odpověď jsem si nepamatovala a tak jsem musela improvizovat.
Nakonec ze mě vypadla teorie, že je to uděláno tak, aby se ta balení vešla do nákladního auta tak, aby tam nevznikaly mezery. Což o to, malému se toto řešení líbilo, za to mě to vrtalo hlavou ještě dlouho. I když jsem věděla, že přemýšlím nad nesmyslem, dumala jsem nad tím, že auta jsou různě velká a tak každému vyhovuje jiná velikost balení.
Naštěstí mě z toho nesmyslného bádání vytrhla další proč otázka. Proč nejezdí všichni vláčkem?
