Tma se rozléhala všude kolem ní. Nenechala ani paprsek světla proniknout do svých očí. Skrčila se ještě více pod peřinu. Byla pro ni příliš velká. Pod tlustou vrstvou nebyla ani vidět.
Péřová pokrývka obtékala její tělo ze všech stran, jen malá část obličeje vykukovala se strany. Skrčila se do klubíčka a čekala, až se peřina jejím tělem zahřeje. Třes vyvolaný chladem pomalu ustával.
Noc jí vždy zbystřila smysly. Oči se postupně přizpůsobily tmě. Po delší chvíli už nebyla tak neprostupná. Mohla rozeznat škvíru přivřených dveří a přes rolety se okny dralo měkké světlo pouličního osvětlení. Po chvíli rozeznávala i obrysy skříní a předmětů na stole.
I zvuky byly najednou silnější. Nad hlavou zadusaly kroky a za stěnou, vedle které měla postel, uslyšela tlumené hlasy.
Ospalost, která ji přepadla po večeři, byla ta tam. Byla víc vzhůru, než přes celý den. Vstala by, kdyby se nebála tmy. Ne, tmy se přece nebojí. Bojí se příšer, které jsou v ní. Čekají jen, až vystrčí ruku zpod peřiny, přehodí nohy přes okraj postele. Jedno opomenutí a zaútočí. Lákal jí noční svět plný záhad, strach ji však vždy udržel v posteli. Přemýšlela, co za tvory v noci nespí. Jsou záhadní, nebezpeční?
Vždy jí dlouho trvalo, než usne. Tentokrát to bylo ještě delší. V duchu si přeříkala všechny básničky, co znala, přezpívala písničky, zavzpomínala na to, co dělala celý den. Přehrávala si situace, které ji potkaly a měnila je dle libosti ve své fantazii. Jaké by to bylo, kdyby se zachovala jinak, nebo se stalo něco trochu jiného... Nakonec se spánek dostavil. Neklidný a lehký, připravený přerušit se při jakémkoli zvuku.
Sen, který se jí zdál, nejprve vypadal obyčejně. Byla ve škole a kolem ní spolužáci a spousta hluku. Nevěděla, jestli je přestávka nebo ne. Děti kolem ní začali hlučet víc a více. Seděla v lavici a snažila se být co nejmenší, nejnenápadnější. Vše se však začalo točit. Ona byla středobodem toho pohybu. Děti chodily kolem v kruzích. Výkřiky byly silnější, zesilovaly se a zeslabovaly spolu s pohybem dětí, který se zrychloval.
Začaly se honit, běhaly kolem ní rychleji a rychleji. Zacpala si uši a zavřela oči, přesto vše viděla i slyšela. Hlasy a výkřiky už nebyly srozumitelné. I pohyb kolem sebe viděla jen jako šmouhy. Vše se zrychlovalo, točilo a točilo. Nemělo to konce. Pocit, že to nikdy neskončí byl nejhorší.
Vzbudila se. Vše se kolem se pořád ještě motalo. Jako by se celé okolí houpalo a točilo v podivném rytmu.
Nevolnost znásobil pocit ze zlého snu. Zadívala se do jednoho bodu a snažila se nevnímat houpání okolních předmětů. Zhluboka dýchala a čekala, až nepříjemný pocit v hlavě, který ovlivňoval i její žaludek ustoupí. Seděla na posteli odkrytá, studený vzduch a vzpřímená poloha jí pomáhaly probudit se. Nemyslet na sen a pocit, který z něj měla, bylo těžké. Soustředila se na dýchání. Nádech, výdech. Hlavně nezavřít oči, neuhnout pohledem z úzkého pruhu světla, které se prodíralo z odchlíplé rolety na okně.
Velice pomalu nevolnost ustupovala. Třásla se zimou, vyčerpáním a prodělaným utrpením. Opřela se o stěnu a přitáhla si přikrývku. Jen na nohy, tak aby na ni mohl studený vzduch. Bála se usnout, příšery, které ji strašily večer, před usnutím, se jí teď zdály jako příjemní společníci.
Vzlykala, slzy ji tekly po tváři, nevěděla, co dál. Byla ospalá a unavená, ale strašil ji sen a stav, ve kterém byla po probuzení z noční můry.
Na chvíli opatrně zavřela oči, zakryla se, lehnout si se však neodvážila. Když ucítila, že usíná, silou vůle otevřela oči. Znovu přemýšlela o tom, co se dělo ve dne, v duchu si zpívala, jen aby se zabavila. Tentokrát se snažila naopak neusnout.
Když začalo svítat, dovolila si lehnout. Dívala se do okna na první spásné denní paprsky. S úlevou je vítala. Unaveně zavřela oči, okamžitě usnula. Klidným nerušeným spánkem.
Za pár hodin vstávala. Unavená, už jí však bylo lépe. Teď, když už byl den, se noční můra nedostavila.
Další noci se to opakovalo. Už neměla strach z příšer. Tma a noc byla jejím nepřítelem a přitom jejím dnem. Naučila se nespat v noci. Četla si knihy pod peřinou, hrála si, pozorovala z okna noční život, vnímala noc všemi smysly. Spát se naučila po chvílích přes den.
Jednoho dne se odvážila. Pomalu opatrně vytáhla ruku zpod peřiny. Sunula ji po kraji postele dolů. Dolů až skoro na zem. Teď. Pomyslela si. Teď by měly zaútočit. Příšery, kterých se dříve bála.
Než její ruka dosáhla na koberec, pomyslela si, že ona je teď také nočním tvorem. Je jedním z nich. Jedním z tajemných tvorů, pro které je noc dnem a den nocí. Její strach najednou zmizel a ona se usmála.
