Nemoc

Byla unavená. Dnešní den byl těžký, už od rána se jí nic nedařilo. Než odešla do práce, hledala čtvrt hodiny klíče. Zjištění, že je má celou dobu v ruce, ji na náladě nepřidalo. V práci to bylo ještě horší.

Dělala hodně chyb a dokument, který měla napsat, dvakrát přepisovala. Kancelářská práce nebyla těžká ani složitá, jen někdy únavná. Představovala si svůj život jinak a úředničina nebyla práce jejích snů. Mohla dopadnout hůře.

Doma se posadila se do křesla. Už ani neměla sílu pustit televizi. Cítila hořkost a nespravedlnost. Proč zrovna ona? Dnes má narozeniny a nikoho to nezajímá. Nemá, s kým by je slavila. Ani neměla náladu slavit. Proč taky? Vlily se jí slzy do očí. Dnes je jí třicet devět a ničeho nedosáhla. Život ji proklouzával mezi prsty bez výrazného úspěchu. Kdyby svou situaci měla vyjádřit jediným slovem, pak by to byla nespokojenost. 

Byla nesmělá a nikdy neuměla jednat s lidmi. Záviděla ostatním rodinný život. Nepotkala však muže, který by o ni projevil zájem. A ona se nikdy neodhodlala udělat první krok. Ani nevěděla jak jej udělat.

---

Před měsícem začínala prožívat podivné stavy. Pocity nevolnosti, dušnosti. Nebyly to žádné intenzivní problémy, jinak by hned zašla k doktorce, spíš se vše vleklo. Nakonec se přece jen odhodlala a jako obvykle plná obav zamířila do polikliniky.

V čekárně plné smrkajících lidí se cítila nepříjemně. Hlavně nastoupily pochybnosti. Vždyť jí není zase tak hrozně. Každý se občas cítí špatně, když o tom tak přemýšlí, tak jí vlastně nic není. Už chtěla odejít, když přišla na řadu. 

---

To, co se dověděla, bylo ještě horší, než čekala. Doktorka jí s tváří bez známky jakéhokoli citu oznámila, že za jejími potížemi bude nejspíš přechod a poslala ji na krevní testy.

Obrečela to. Bylo to brzo, příliš brzo. Do té doby doufala, že se možná ještě někdo najde, že má přece jen život před sebou. 

Co teď? Co ji ještě v životě čeká? Zavzlykala, když si na to vzpomněla. Zítra budou v ordinaci výsledky. Nechtělo se jí tam. Co když se potvrdí lékařčina diagnóza? Někde v koutku duše se ještě skrývala malá naděje. Možná to je jen nějaká nepříjemná viróza. Bude brát týden prášky a pak jí bude dobře. A pak bude žít, opravdu žít, ne jen přežívat. Najde si muže, bude se bavit začne si plnit své sny.. 

Jenže doktorka vypadala, že si je jistá. Ještě nikdy se nezmýlila. A to k ní chodila docela často. Vždy dělala ještě další vyšetření. Byla tomu ráda. Ze začátku, když se k ní přihlásila, se jí vyptávala na další testy, na doplňková vyšetření. Po čase ji doktorka na vyšetření posílala sama. Někdy si říkala, jestli není trochu hypochondr, ale nemohla si pomoci. Prostě chtěla mít jistotu.

---

Přežila narozeninový večer a noc se seriály v televizi. Snažila se nemyslet na své problémy. Jen zaháněla samotu a snažila se nepodlehnout pocitu marnosti.

Na druhý den si v čekárně opakovala si svou mantru. "Ať je to jen viróza, ať je to jen viróza. Bude to dobré, bude to dobré." Na nic jiného myslet nemohla. Pořádně nevnímala okolí a v roztřesených rukou tiskla zmuchlaný papírový kapesník.

---

"Mám špatnou zprávu." Začala s vážnou tváří doktorka. Většinou se na ni povzbudivě usmívala. Tentokrát však ne.

Její mantra se zasekla. Srdce se jí zastavilo. Polkla a čekala na doktorčina další slova.

"Je mi líto. Je to rakovina. Pošlu vás na onkologii."

Dál už neposlouchala. Ani si neuvědomovala, co to znamená. Nečekala to. Od té doby jako by jela na autopilota. Dělala to, co jí řekli, šla tam, kam jí poslali. Jediná myšlenka, co měla, byla, že to musí přežít. Její život přece takto nemůže skončit. Musí přežít, aby v životě něco dokázala, zažila. Na co by jinak byl tento její mizerný marný život?

---

V nemocnici, kam ji poslali, neměla sílu se na něco ptát, i když jí k tomu vyzvali. Myšlenky byly někde daleko za hradbou mlhy. Jen seděla a čekala, co jí řeknou. 

"Je to dobře léčitelná forma." Doktor byl příjemný muž s měkkýma rukama. Přemýšlela, kolik mu je. Padesát? Měl unavený monotónní hlas. Jak tu může pracovat? Musí vidět tolik nešťastných lidí.

---

Léčba nebyla příjemná. Už když do nemocnice nastupovala, zvracela. Poté se přidala i zimnice. Myslela si, že je to stresem. K příznakům nemoci zvracení ani zimnice nepatřila.  

V nemocnici se to nelepšilo. Pak už všechny nevolnosti a podivné stavy přikládala lékům. Byla unavená a všechno ji bolelo. Zimnice a nevolnost byly jen další nepříjemnost.

---

Neměla tu nic na práci, jen ležet, užívat léky a chodit na ozařování. Přesto to mělo k odpočinku daleko. Necítila už nic, jen rezignaci. Čekala až pominou nepříjemné stavy, čekala, jak vše dopadne. 

---

Jednou za čas přišla vizita a narušila netečný stav, který utlačoval bouři paniky pod povrchem. Její roztřesená mysl s ní bojovala a jako na houpačce se střídaly pocity naděje a zoufalství.

"Jak se cítíte?" Zeptal se doktor a přerušil rej myšlenek. Byl to ten samý, co ji přijímal. S měkkýma rukama a ustaranou tváří.

Pokrčila rameny. "Pořád stejně. Jsem unavená." Zadívala se na jeho lehce zamračenou tvář. "Je něco v nepořádku?"

"Všechno vypadá dobře. Jen tu máme lehce zvýšenou teplotu. Ale jen lehce." Usmál se. Připomněl ji její doktorku. Stejný uklidňující úsměv. Možná se jej učí na fakultě.

---

Nemohla tomu uvěřit. Byl konec a z nemocnice ji propustili s tím, že léčba byla úspěšná. 

Měla by být ráda, měla by jásat. Nic z toho se nedělo. 

Možná to bylo tím, že jí pořád bylo nevolno a občas občas se přihlásila i zimnice. Už z nemocnice šla se zvýšenou teplotou. 

Zlepšovalo se to pomalu. A její život byl znovu na mrtvém bodě. Co dál? Zatím se rozhodla, že bude pokračovat. Prostě žít, tak jak žila, než jí bude lépe a pak… Nevěděla co pak, jen chtěla něco změnit. Teď však ještě na to neměla sílu. Začala chodit do práce. Ne, že by toho moc udělala, ale bylo to něco, v čem mohla pokračovat.

---

Další úmorný den. Tentokrát v práci nic neudělala. Jen se snažila přežít. Pomalu, velice pomalu měla pocit, že je její únava menší. Přesto, jako obvykle se na hodinku lehla do postele. Dokonce už pár dní neměla teplotu. Pomalu bude muset přemýšlet co s životem. Její výmluva, nepřemýšlet o tom, dokud jí není dobře, pomalu ustupovala.

---

Pustila si televizi. Tentokrát spala dlouho, už byl večer, dávali zrovna zprávy.

Poslouchala jen napůl. Tahanice v politice. Hromadná nehoda na dálnici.

Jedna zpráva ji zaujala. "Onkologické oddělení je zavřené. Vypořádává se s infekcí. Byl zasažen hlavně personál. Pacienti byli rozvezeni do jiných nemocnic."

Ještěže je už odtud pryč. Že by to bylo první štěstí? Odešla odtamtud právě včas. Možná se její osud obrátil.

---

V práci přemýšlela, co změnit v životě. Zoufale potřebovala změnu, přitom se jí bála. Bála se, že to bude změna k horšímu.

"Dnes budete dělat něco jiného. Karel je nemocný." Šéf nevypadal, šťastný, že předává práci právě jí. Možná je jen unavený řekla si. Měl kruhy pod očima a po vysokém čele mu stékala kapka potu.

Měla z práce dobrý pocit. Ne, že by to byla nějak důležitá, nebo zajímavá práce. Šlo jí to dobře. Když odcházela, tak se usmívala. To už se jí nestalo hodně dlouho.

---

Rozhodla se malovat. Vždy ráda kreslila. Jen jí trvalo dlouho, než kresbu dokončila. Má spoustu času, může namalovat, co chce.

Nebylo to tak jednoduché, jak si myslela. Po pár hodinách toho musela nechat. Přesto se jí její dílo líbilo. A pokračovat může jindy. Zítra.

Pustila televizi. Byly zprávy. Zemětřesení někde v Americe. Spousta podvedených lidí v pyramidové hře. Další případy infekce.

Rozladilo jí to. Rozhodla se nepouštět zprávy. Proč poslouchat špatné zprávy?

---

Po večerech začala chodit na jógu. To jí nestačilo. Našla si kursy kreslení. Zaregistrovala se v seznamce na internetu. Co kdyby?

První dvě setkání byla podivná. Třetí byl zajímavý chlapík se smyslem pro humor.

Váhala několik dní. Opravdu si myslela, že si rozumí. Proč nezavolá? Rozhodla se. Co ztratí? Přece se zařekla, že bude ráznější.

Zhluboka se nadechla a vytočila číslo. Byl tam záznamník. "Ahoj, tady Hana, ta z pondělka. Víš… No. Měla jsem pocit, že si rozumíme. Co… Co udělat pokračování?" Raději zavěsila. Připadalo jí to absurdní.

---

Karel byl pořád nemocný, k němu se přidal i šéf a její dvě další kolegyně. Práce bylo hodně. Přestávalo se jí to líbit. Proč se upracovat? Ještě, že má kreslení.

Když dorazila na kurs, našla jen zprávu, že se pro nemoc nekoná. Zklamaná šla domů.

Druhý den bylo v práci zase méně lidí.

"Co se to děje?" Zeptala se kolegyně Jany. Byla poslední v kanceláři. Před týdnem se vrátila z dovolené v Tunisku. Od té doby o tom nepřetržitě mluvila. Už to bylo únavné. A teď už tu zbyla jediná na poslouchání. Musí určit téma dřív, než zase začne vyprávět o úžasných bazénech, připalování se na slunci a přecpávání se.

"Copak se nedíváš na zprávy? To ta infekce." Řekla důležitě Jana. "Prý to začalo u nás v nemocnici. Už je to v celé republice. Ale nejvíc případů je v našem městě."

---

Tentokrát si zprávy pustila. Bylo to tak, jak Jana říkala. A ještě hůř. Nakažení lidé začali umírat. Hlavní centra infekce byla v jejich městě. Už do jejich města přijeli zdravotníci a testovali lidi. Hledali přenašeče. Mnoho nakažených lidí našli ve sportovním klubu. A také ve škole.

Bože chodila na jógu, a do té školy chodila na kreslení. Je to ona. Ona může za smrt všech těch lidí. Bylo jí špatně, když ji léčili. Něco se stalo. To, co si přinesla do nemocnice, zmutovalo. Nakazila všechny lidi kolem sebe.

---

Nemohla to unést. Zavřela oči a opakovala si, že to není možné. Viděla však před sebou všechny ty lidi, co jsou teď nemocní. Doktora s měkkýma rukama, nepříjemného šéfa, usměvavou starší paní, která ji učila v kursu kreslit i svalnatého mladíka, který předcvičoval jógu. Jak jen mohla.

Vyskočila. Nemohl být na jednom místě. Vyrazila ven z bytu.

Jak jen mohla ohrozit všechny ty lidi. Všichni něco znamenají, ne jak ona. Všichni mají místo v životě. To ona měla zemřít, ne oni.

Šla dál, nevnímala, kam jde. Byl podzim a sychravé počasí vystřídalo teplé večery. Byla jen v košili. Chlad nevnímala, jen neklid ve své hlavě. Jak jen mohla. Všichni ti lidé. Proč, proč se to stalo? Za všechno může ona. Ano nevnímala jak zhluboka dýchá. Rychlost nádechů a výdechů se zvětšovala s rychlostí myšlenek.

---

Pak to uviděla. Došla k nádraží. Každou chvíli tu projížděl vlak. Zašla až ke kolejím. Zvuk, který uslyšela, napovídal, že se blíží další. Zavřela oči a znovu uviděla všechny ty lidi. Vykročila…

---

"Dnes přinášíme dobré zprávy. Našel se zdroj infekce, která nás v poslední době trápila. Zákeřné bakterie se množili v čističce. Odtud se dostávaly do celého města. Také se našla kombinace léků, které proti infekci zabírají…"