Nedotknutelní

Otravná nuda, stejná každý druhý den. Cesta do továrny, nezáživná práce, cesta zpět. Skoro celý den ztracený. Šest hodin dohlížení na chod automatického procesu. 

Ještě týden a budu mít za sebou dvouměsíční pracovní cyklus. Pomyslela jsem si a těšila se na měsíc volna.  Zívla jsem a zadívala se oknem tramvaje. Všude jen otrávené tváře, lidé spěchající do práce, tak jako já. V této části města nikdo jiný nebyl. Vlastně ne, ještě jsem na ulici uviděla několik nedotknutelných. Pomalu se pohybovali městem. Jejich zlatavé hávy vály v mírném ranním vánku. 

Hned, jak sem si pomyslela, že jim závidím a chtěla bych být bezstarostná jako oni, jsem si uvědomila, že je to nepřípustná myšlenka. Nedotknutelní byli vždy mezi námi, byli součástí našeho světa. Bylo zapovězeno o nich mluvit, zkřížit jim cestu, nebo nedej bože se jich dotknout. I pouhá myšlenka na ně mě připadala nemístná. 

V práci se mnoho nedělo. Mým úkolem bylo řešit nestandartní situace. Za těch šest hodin směny jsem zažila nejvíce pět takovýchto událostí. Tentokrát to byla jen jedna. Bezvýznamná, u které jsem nemusela ani zastavovat stroje. Stačilo jen jedno kliknutí na klávesnici.

Byla spousta času na přemýšlení. Většinou si vymýšlím, co dělat ve svém volnu. Myšlenky mi však bloudily jinde. Nešli mi z hlavy nedotknutelní. Netuším proč, nikdy jsem nad nimi nepřemýšlela. Ani v době, kdy jsem pracovala ve výdejně jídel pro nedotknutelné. 

Jedli velice málo. Podávali jsme jim speciální kaši. Přišli tím svým rozvláčným způsobem a vzali si misku. Jedli pomalu a bez zájmu. Jen málokdy se mi podařilo zachytit jejich pohled. Bylo to spíš náhodou, než, že by se mi nedotknutelní podíval do očí. Měli je podivně zamlžené, bez lesku. 

Zamrkala jsem, abych zaplašila nevítané myšlenky. Vodní park, tam pojedu. Pláže, atrakce, slunce, ano to bude to pravé. Donutila jsem se myslet na příjemnější věci. A prospělo mi to. Zbývající čas uplynul rychle.

„Jsem tu na další směnu.“ Ozvalo se za mnou cizí hlas. Překvapilo mě to. Po mě obvykle přebíral směnu Alex. Tvář za mnou byla neznámá. 

„Kde… Kde je Alex?“ Věděla jsem, že otázka nemá smysl. Dívka, která stála za mnou, se zatvářila zmateně. Samozřejmě to nemohla vědět. Jen jsem si zvykla na Alexův úsměv a jeho vlídné přání hezkého dne. Byl to náš každodenní rituál.

„To nic, nevěděla jsem, že přijde někdo jiný.“

Dívka jen pokrčila rameny. „Už jsem tu pracovala, chtěla jsem přehodit směnu.“

Ano lidé se na místech měnili. Nejspíš už Alexe práce na tomto místě přestala bavit a přidělili jej jinam. Občas systém sám vyhodnotí, že by člověk měl změnit práci. Tak se to stalo i mě, několikrát. Nejspíš je to tak dobře.

Vydala jsem se na cestu domů. Trochu smutná, že jsem odešla bez pozdravu s Alexem. Ujela mně tramvaj. Bylo to mrzuté, nic víc. Rozhodnutí jít pěšky bylo náhlé. 

Po pár krocích jsem toho litovala. Kolem byly jen tovární haly a nevzhledný beton. Cesta kolem nich byla stejně nudná jako práce. 

Nadávala jsem si. Už jsem mohla být doma. V pohodlí se šálkem kávy. Ach jo.
Jen budovy a nic jiného. Lidé byli uvnitř, nebo doma. Nikdo se tu netoulal jako já. Až mě zamrazilo. Co tu vůbec dělám?

Nadskočila jsem, když jsem uslyšela šramot. Někdo z nedotknutelných? 

Byl to však jen člověk jako já. Lekl se, když mě spatřil. Také nečekal, že v těchto končinách někoho najde. 

Zasmála jsem se nahlas. „Ujela mně tramvaj, tak jdu pěšky. Čekala jsem lepší procházku, ale…“ Nějak jsem nevěděla jak větu dokončit. Vždyť jej ani nemusí zajímat, proč jsem tu.

Neuvolnil se, zůstával napjatý, jako bych byla pro něj hrozbou. Ráda chodím do zoo a tento vyčkávací postoj sem už mnohokrát viděla. U zvířat. 

Začal mě zajímat. Podívala jsem se na něj pozorněji. Byl jiný, pleť měl pokrčenou. Hlavně kolem očí to bylo vidět nejvíce. Lidem se přirozeně kolem očí dělají vrásky. Neměl tam však jen pár čárek tak jako ostatní. Vrásky byly mnohem hlubší a četnější.

„Jste nemocný?“

„Ne, jen procházím, jako vy.“ Rychle odvrátil hlavu a odcházel.

„Ne, ne.“ Musela jsem mu pomoci. Nevypadal dobře. Nožná si to jen neuvědomuje, nebo se stydí zajít k lékaři. Nemohla jsem pochopit, proč to neudělal.

Rozběhla jsem se za ním.

„Nechte mě být.“ Řekl výhružně, když jsem ho vzala za rukáv. 

„Běžte domů a zapomeňte na mě.“ Vytrhl se mi a zadíval se na mě. Byl to tvrdý pohled. 

Zatajila jsem dech. Nikoho jsem ještě neviděla tak naštvaného. Příznaky choroby?

„Jen chci pomoct.“ Ohradila jsem se. Všimla jsem si jeho šatů. Byly obnošené a ušpiněné. Pak jsem to pochopila. Skrývá se tu a ne chvíli.

„Nechci pomoct, jen žít.“ Trochu zmírnil tón. „Proč si myslíte, že jsem nemocný?“

Vztáhla jsem ruku k jeho tváři. Nemohla jsem si pomoci. Nutkání dotknout se té podivné tváře byla větší než dobré vychování. 

„Vaše tvář. Je… tak…“ Chtěla jsem říct něco mírného, ale nepřišla jsem na správné slovo.

„Znetvořená.“ Dodala jsem nakonec zcela nevhodně.

Potom jsem uviděla jeho ruce. Měly na sobě ty samé známky nemoci. Zatrnulo mi. 

„Co když je to nakažlivé?“ Svou myšlenku jsem vyslovila v panice nahlas,

Muž se začal hlasitě smát.

„Tak jo.“ Řekl překvapivě vážně. „Máme to každý v sobě. Říká se tomu stáří.“

Zamračila jsem se. Staré můžou být stroje, nebo zvířata. Ale aby byli staří lidé, jsem nikdy neslyšela. 

„Lidé nestárnou. Kdyby ano, nebyl byste jediný.“

„Nevím, jestli jsem jediný, ale rozhodně jsem starý. “

„Já stará nebudu.“ Vzdorovala jsem jeho snůšce nesmyslů. 

„Je už to mnoho generací.“ Muž si sedl na obrubník a pokynul ji, ať si sedne také. „Naše civilizace dosáhla bodu, když už pracujeme jen symbolicky. Do zaměstnání chodíme jen proto, abychom měli pocit smyslu života. Užíváme si všech vymožeností." 

S tím jsem tak nějak souhlasila, až na ten pocit smyslu života. Práce přece má smysl a neděláme ji pro nějaký pošetilý pocit. 

„Až do bodu, kdy začneme stárnout.“ Pokračoval.

Umlčel mě dřív, než jsem něco začala namítat.

„Našli jsme způsob jak udržet tělo zdravé a vitální. A tak jsme to začali využívat na velmi staré lidi, kterým už tělo nesloužilo. Bylo to jako revoluce, nikdo se už nemusel o staré lidi starat. Postupně se věk, kdy se procedura aplikovala, snižoval. Kdo by se chtěl dívat na stará, nevzhledná těla? Po proceduře jejich těla začnou fungovat lépe, jen duše se z nich vytratí. Jejich osobnost zmizí. “

Měla jsem tušení, kam míří. Začala jsem se třást a chtěla sem utéct. Sevřel mně ruku, až to zabolelo a pokračoval dál.

„Stanou se z nich nedotknutelní.“ Díval se mi přímo do očí. Měl je živé, jiskřily bojovností.

„Ne to ne. To ne.“ Uvědomila jsem si, že ty slova opakuji dokola. Nedotknutelní přece byli, byli... Byli něco víc.

„Jak jste to zjistil?“ Zeptala jsem se opatrně a doufala, že neodpoví, že to je jen jeho výmysl.

„Poznal jsem kolegu z práce v jednom z nich. Byl jsem na dovolené na druhé straně země. A tak jsem začal pátrat.“

Ze skrýše mezi budovami vylovil tašku. Vytáhl ošoupané složky a podal mi je.

„Byly to dlouhé roky, našel jsem toho hodně. Zmizel vám někdy ze života člověk, kolega, kamarádka?"

Přikývla. Stávalo se to hodně často. Systém přeřadí lidi na jinou práci a lidé bývají náladoví. S tím měl zkušenosti každý. Ale bylo to opravu tak, že byli přeřazeni na jinou práci, nebo se jejich záliby změnily? Alexovi práce vyhovovala, a na dovolenou se nechystal, to by jí řekl. Vždyjí o svých plánech s nadšením vyprávěl. 

"Jsem už unavený. Předám vám to, nedokázal jsem s tím nic udělat. Snad budete mít více štěstí.“

Unaveně se zvedl a odešel. Já se za ním jen udiveně dívala. 

---

Nevím, jak jsem se dostala do centra. Myšlenky jsem měla roztříštěné a nevnímala jsem, kam mě nohy nesou. 

Neoddechla jsem si, když jsem uviděla zábavu v plném proudu. Najednou svět vypadal jinak.

Nedotknutelné, které jsem před tím sotva vnímala, byli všude. Jeden z nich šel pomalu středem silnice. Všichni se mu ohleduplně vyhýbali. 

Šel ke mně. Než jsem si to uvědomila, byl až u mě. Náhle byl přede mnou bezvýrazný obličej, ve kterém se nehnul ani sval a oči bez zájmu o cokoli.

Rychle jsem uhnula. Byla jsem otřesena. Mohl jeden z nich být Alex?

Přitiskla jsem si složku k sobě a slíbila si, že toto se mi nikdy nestane a ani dalšímu z Alexů.