Divná, moc divná kytka. Opatrovala ji jako oko v hlavě. Jak jí ta babka od které ji koupila říkala? Orchidej? Hm... I divné jméno. Dala za deset prťavých semen své zásoby na celý měsíc.
Celý rok si nadávala, když zkoušela sázet jedno semínko po druhém do různých substrátů. Dokonce i babku na tržnici hledala a chtěla obchod zrušit. Zkoušela to jen jednou v největším rozčilení. Věděla, že i kdyby ji našla nic by nenadělala. Její zásoby byly nejspíše prodané už v den obchodu.
Už jí zbývaly jen dvě semena, když se jedené rostlince začalo dařit. Ta teď měla pupen a vypadalo to, že za několik dní bude kvést.
Dívala se na ni a přemýšlela o tom, že se konečně bude muset rozhodnout co s ní. Zkusit nařízkovat a rozmnožit? Nebo prodat?
Pro chudáky se zlomkovými podíly taková kytka neměla žádnou cenu. Nedá se sníst, nezahřeje. Ale pro boháče to bude něco extra. Luxus, který nemá nikdo jiný. Mohla by získat zásoby na celý rok. Nebo zvětšit zahradu, koupit si lepší místo na spaní.
Nebo kytku namnoží a stane se skutečným boháčem. Slyšela, že se dají koupit podíly. Bylo to nezákonné, ale prý to nějak šlo. Koupit si kousek podílu a mít do konce života zajištěnu základní stravu a léky byl její sen. Nemusel by to být celý podíl, ale i s takovou čtvrtkou se žije dobře.
Jako mnohokrát před tím ji zastihlo stmívání. Rychle zasunula kytku dozadu za rajčata, zamkla zahradu a spěchala do svého skromného příbytku. Čeká ji chudá večeře a postel v ubytovně. Kdyby prodala kytku měla by na večeři víc než připálenou chlebovou placku z trhu. Zavzpomínala na chuť sušenek z automatu. Měla je jen několikrát v dětství. Rozplývaly se na jazyku a jemně kořeněná chuť se jí zdála neodolatelná.
Dnes hlad nebude mít, minulý týden prodala úrodu rajčat a nějaké peníze jí ještě zbývají. Předplatí si místo v ubytovně a i tak ji ještě něco zbude. Další úroda ale byla v nedohlednu.
Cestou vzdychla, neměla čas na přemýšlení. Pořádková služba neměla ráda pohyb na chodbách po setmění. Noční světlo svítilo v této čtvrti jen málokde. Musela dávat pozor na cestu. Ubytovna byla dál než se jí líbilo, ale byla levná a čistá.
Mohla by prodat jen květ. Pak by měla zajištěno i několik týdnů. Snad. A pak by byla další úroda. Hlavně by se nemusela vracet ke Kalině šít oděvy. Nesnášela to. Měla pak unavené oči rozpíchané prsty a peníze sotva stačily na chlebové placky.
Byly časy, kdy to dělala po celé týdny. Tehdy spala v zahradě. Na ubytovnu neměla.
Jen bohatí měli celou obytnou místnost pro rodinu. Dokonce slyšela o takových, kteří měli i několik obytných místností jen pro sebe. Museli vlastnit víc jak jeden celý podíl. Podle práva se k tomu člověk mohl dostat jen tak, že podíly zdědili po rodičích. Dva lidé, co měli celý podíl a jen jedno dítě. Bylo to pro ni nepředstavitelné.
Ulehla na zašívanou deku na své palandě. Sama ji šila z kousků látek. Zavřela oči a pokoušela se usnout. Vedle, za závěsem byla žena s dítětem. Znala ji od Kaliny. Byla zručná a věčně zasmušilá. Otec jejího dítěte prý měl celou čtvrtku podílu, ale odmítl na dítě přepsat díl. Znala to, stalo se jí to samé. Dcera jí pak v dospělosti vyčetla, že nemá podíl od otce. Pohádaly se a od té doby jí vídá jen z dálky. Z neslaného, nemastného mladíka, kterého si vzala se stal nerudný člen pořádkové služby, který neměl rád chudé lidi a choval se k nim neurvale. Raději zavřela oči. Nechtěla na to myslet, ani vzpomínat. Kdysi se těšila na vnouče a teď ani neví, jestli vůbec se o něm doví, kdyby ho měla.
Vyhlédla si dobře oblečenou ženu, která u ní nakupovala pravidelně. Její šaty byly z automatu a podle poslední módy. Nic přešívaného od Kaliny, nebo jiných švadlen.
Byla podezíravá, když jí vyzvala, aby šla s ní za stánek. Jako by se bála, že jí ona stará osoba něco udělá. Ale nemohla kytku ukázat na veřejnosti, to ne, určitě by o ni přišla.
Byl to první krok. Po roce byla ráda, že prodala napoprvé jen květ. A teď po dvou letech už měla celý čtvrt podíl a stálé prodejce v nóbl jídelně. Dokonce zaměstnávala dívku na výpomoc a koupila místo na spaní.
A dnes. Sušenky z automatu. Dala je před sebe a jen se na ně dívala. Budou chutnat stejně?
Uslyšela zaklepání.
Když její dcera vešla, skoro ji nepoznala. Byla vyhublá a na šatech bylo vidět několikeré přešívání. Na ruce ji spalo dítě.
"Vyhodil mě." Vzlykala. "Nechtěl dítě. Ale já... Nějak... No. Nejprve jsem také nechtěla. Nechtěla jsem ještě víc zmenšovat svůj podíl. Ale prostě, když se to stalo, nemohla jsem se ho zbavit."
Jen tam před ní stála a vzlykala. Bylo to víc jak omluva. Bylo to pochopení. Dítě a život je víc jak podíl.
Objala ji a nabídla sušenku. Za tento okamžik by vyměnila celý svůj podíl. Prý kdysi svět byl bez podílů a každý měl svou místnost a z automatů mohl brát kolik chtěl. A možná to tak někdy v budoucnu zase bude. Teď když se stýkala s bohatými dostali se k ní zvěsti, že se hledají nové oblasti, prý existují místnosti, které nejsou obývané.
Zahnala nesmyslné myšlenky a vzala si sítě do náručí. To ono je její budoucnost.
