Krutost bytí

Vřítil se to tramvaje na poslední chvíli. Málem upadl, když se rozjela. Chytil se tyčky a těžce dosedl na sedadlo. Těžce dýchal a snažil se nekašlat. 

Nebyl zvyklý běhat na tramvaj, vlastně vůbec neběhal. Tmavozelené tesilové kalhoty se mu lepily ke stehnům a naškrobený límeček košile ho dusil. Rozepnul si alespoň světle fialovou šusťákovou bundu. Moc to nepomohlo. Trvalo několik zastávek, než se jeho dech uklidnil.

Podíval se na hodinky. Měl zpoždění, proto se odhodlal k běhu. Necítil se dobře, ne proto, že byl udýchaný a zpocený, ale proto, že šel pozdě. To se nedělalo. Byl tak vychovaný. Stejně tak si zapínal i poslední knoflík u košile a nenosil rifle. Nebylo to slušné. 

Obzvlášť dnes chtěl přijít včas. Blížila se mu čtyřicítka, stále častěji jej okolí bralo jako starého mládence, který zůstane sám. Jeho rodiče mu již několik let říkali, že by se měl oženit. 

Bral to jako svou povinnost, dokonce se mu myšlena na manželství zamlouvala, jen nevěděl jak na to. Nikdy neměl u dívek úspěch, i když se mu líbily. U časopisů a erotických filmů snil o opravdové ženě. Jeho vysněná představa měla dokonalé tělo a byla inteligentní. Uměla ho uspokojit po stránce tělesné i psychické.

Taková se mu zdála dívka, se kterou si psal na internetu. Její vtipné odpovědi jej pobavily a některé i předčily jeho očekávání. 

Když uviděl křehkou dívku, kterou dosud viděl jen na fotce, zaradoval se. Vypadala přesně jako v jeho představách. Štíhlá, něžná bytost s dlouhými vlasy. 

Znejistěl. Bylo to až příliš perfektní. Co když odpovědi nepsala ona? Dodal si odvahu a dívku oslovil. Tvářila se nejistě, jako by čekala někoho jiného.

V čajovně strávili celé dopoledne. Po úvodních nicneříkajících formulacích se přece jen dostali k zajímavým tématům. Příjemně ho překvapila. Popovídali si o astronomii, politice i ekologii. A nejen to, když vstala pozoroval její smyslné pohyby. 

Byl z ní u vytržení, nečekal, že se mu to někdy stane. Našel tu pravou, lásku svého života.
Strávili spolu celý nádherný den. Ale i ten nejhezčí den musel skončit.

---

„Já… Bylo mi s tebou dobře. Jsi úžasná.“ Řekl při loučení.
Usmála se na něj. „Moc hezky jsme si popovídali.“
„Uvidíme se ještě?“ Trapná otázka, která se dávala pokaždé. Myslel ji vážně. 
Přikývla. Ještě jednou se na něj usmála a otočila se k odchodu.

---

Přemýšlel, jestli to cítí stejně jako on. Jestli je ona tou pravou, na co čekat? Mohl by někde najít smyslnější, inteligentnější ženu?

Rozběhl se za ní. Zvolal její jméno. Bylo mu jedno, že se lidé kolem otáčejí. Vítal to, chtěl své štěstí vykřičet do světa, podělit se s ním s ostatními. 

Klekl si na chodník s otevřenou náručí s širokým úsměvem. 

„Vem si mě.“  

Čekal nadšení a zářící úsměv. Tohle přece ženy chtějí, je to v každém pitomém filmu. Nabídka sňatku po nádherném rande. 

To, co však viděl, bylo zděšení. Zavrtěla hlavou, prodrala se davem, který se mezi tím kolem nich utvořil, a rozběhla se pryč.

Klečel uprostřed chodníku a nechápavě se díval za ní. 

„Podívej se na sebe, blboune!“ Uslyšel z hloučku lidí kolem něj. „Jsi jak mamánek, který se neumí sám ani obléct.“

Lidé se pomalu rozcházeli a nechali ho tam. 

---

Trvalo dlouho, než se z toho vzpamatoval. Nejprve ani nejedl. Dříve oholená tvář obrostla vousem a řídké vlasy se mu lepily na čelo. 

Chodil jen do práce, domů a na dlouhé procházky. Uprostřed přírody občas zapomněl na zradu, který mu připravil život a žena, ze které chtěl udělat svou bohyni. 

Jednou, když jel autobusem z práce, zaslechl cizí rozhovor. 

„Nemohla jsem tomu věřit. Takový ňouma a co z něj je teď. Krásný schopný chlap. Úplně se změnil.“

Netušil o koho se jedná, bylo mu to jedno. Když to dokázal ten z hovoru, on to dokáže taky. Změnit se. Stát se atraktivním a ukázat jí, že to je ona, kdo udělal chybu.

---

Stálo ho to hodně úsilí, nebyly to jen šaty, které musel vyměnit. Přístup k životu, k době samému. Přesto ha hořkost neopouštěla. I po mnoha měsících mu její zrada vypalovala v hrudi díru. 
Pamatoval si každé její slovo, vyprávění o koníčcích, práci přátelích. Věděl, kde ji najde. 

---

Taneční kurzy právě končily. Pozdravila se s účastnicemi, které vycházely z budovy s ní, a vyrazila na druhou stranu.

Přitočil se jako by nic k ní. Vypadalo to, že jen náhodou kolem prochází. Hodiny čekání na jeho tváři, ani pohybech nebyly vidět.

„Ahoj, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“ Řekl s lehkostí. Tak, jak by to před časem nedokázal.

„Dobře.“ Usmála se na něj a zkoumala jeho tvář. Chvíli ji trvalo, než jej poznala. „Jak se vede tobě?“

„Jen jdu kolem a uviděl jsem tě.“ Najednou nevěděl, co říct. Stále v ní viděl tu krásnou křehkou dívku plnou inteligence a smyslnosti.

„Co zajít na kávu? Pro staré přátelství.“

Chvíli přemýšlela a pak s nejistým úsměvem přikývla.

---

Dát ji do kávy prášek s jedem nebylo těžké. Stačila chvilka její nepozornosti.  Zaváhal jen na chvíli. Když se spatřil v odraze skla na okně, uviděl tam své staré já. Zničené a zklamané. Zhluboka se nadechl a nechal prášek sklouznout do tekutiny.  

 „Vím, že to bude znít divně, ale… Dost mě vzalo, že jsi tehdy utekla.“

Zamračila se a pokývala hlavou. „Toho by se snad lekla každá. Na prvním rande nabídka k sňatku.“ Zasmála se. Pak ale zvážněla.

„Můj bývalý měl rád tyto teatrální gesta. A když mu je lidé neocenili, začal být agresivní. Připomnělo mi to minulý vztah." Usmála se a napila kávy. V tu chvíli vypadala ještě zranitelněji. "Moc jsem tehdy litovala, že nám to nevyšlo. Myslela jsem, že jsi ten pravý.“

---

Vztáhl ruku po jejím hrnku, ale už se mohl jen dívat, jak dopíjí poslední doušek kávy. Vypadala krásněji než jindy.