Klec

Běžel po louce kolem lesa. Jeho pružné svaly se napínaly a hrudník se mu zvedal nádechy. Celé tělo se vlnilo v ladném pohybu. Zvolnil svůj běh a jak se blížil vrcholu kopce jeho pohyb byl pomalejší a klidnější. 

Vyšel ze stínů lesa na osvětlenou planinu. Kolem byly jen hluboké lesy a pastviny. Zadíval se na temnou oblohu. Na západě s lehkým náznakem posledních červánků.

Vzrušení z běhu pomalu opadávalo. Klid, který nastal se stmíváním, pomalu opadal a nahradily ho tajemné zvuky nočních živočichů.

Díval se, jak vychází měsíc a osvětluje krajinu plnou stínů a života. Lákalo ho uhrančivě světlo měsíce. Ta nutkavá potřeba dát vědět svým druhům, že on je tady. Z hrdla se mu vydraly zvuky teskné touhy.

Skřípění kovu a hlasy jej probraly do reality. Jeden z hlídačů zabouchal na jeho klec. Zavrčel na něj a zalezl si pod stříšku v rohu jeho vymezeného prostoru, tak rozdílného od krajiny ze snu. Znovu se zadíval ně měsíc. Měl co dělat, aby potlačil nutkání zavýt na měsíc. V noci se jeho touha po volné krajině stupňovala. Klec jakoby svazovala všechny jeho myšlenky. V krvi měl svobodu a volnost pohybu. Zajetí neničilo jen jeho tělo, ale i jeho ducha. Nechápal, proč jej ti tvorové zavřeli. Pochopil by, kdyby se báli a zabili ho. Nebo měli hlad a potřebovali jeho maso. Proč někoho zavírat do klecí?

Byl tu jeden, co přicházel častěji. Sedával u jeho klece a pozoroval jej. Zkoumal každý jeho pohyb. Zkoušel, na co reaguje. Dával mu do klece různé předměty. Ani jednoho se nedotkl. Když se tento nejpodivnější objevil, seděl jen v rohu a předstíral spánek. Stočený v klubíčku, alespoň trochu chráněný stínem stříšky před ostrými paprsky slunce mu stejně bylo nejlépe.

Noci tu bývaly tiché. Vše tu bylo obráceně. Tvorové měli vše naopak. Den používali jako noc a noc jako den. Jejích území se rozrůstalo. Teď bylo tak velké, že neslyšel zvuky, které vydávala noc. Příjemnou směsici pohybů, šustění listí a nenadálých výkřiků.

Uslyšel kroky. Těžké a neohrabané. Zvedl hlavu, aby se podívat, který z tvorů se blíží. Byl to Nejpodivnější. Jde opakovat svoje neúspěšné pokusy?

Přiblížil se ke kleci. Byl z dosahu jakékoli jeho drápu. I tak se lehce chvěl. Hodil mu do klece několik předmětů.

"No tak, dělej něco. Vsadil jsem se, že jsi inteligentní. Nechceš mě zklamat, že ne?"

Chodil rozrušeně po kleci. Pár kroků tam, pár zpátky. Upřeně se díval se na nejpodivnějšího. Sem a tam. Ani na mrknutí oka ho neztratil kontakt s jeho očima.

"Budeš se na mě dívat? Dobře, dobře. Je to lepší, než spát bez zájmu v koutě. Víš, nahání to trochu strach. Žádné šelmy se nedívají druhému do očí. Leda ty to byla jejich večeře." Nervózně se zasmál.

"Ale ty mě nechceš sežrat, že ne?"

Znovu mu házel předměty. Díval se, jak je ignoruje a pokračuje v chození v kleci. Když už chození bylo moc jednotvárné, lehl si doprostřed a pozorovat Nejpodivnějšího. Ten se buď zaobíral divnou věcí, položenou vedle něj, nebo zíráním na něj.

Začal jej bavit, možná to bylo jen nudou. Možná proto, že byl tak vytrvalý. Vzal postupně všechny věci a nanesl je do rohu klece. Díval se, jak to Nejpodivnějšího probudilo z pomalých, ospalých pohybů a nyní činorodě chodí kolem klece, manipuluje s předmětem a vymýšlí, co dál.

Od té doby za ním začal chodit v noci.

"Jsi unikátní." Řekl mu. "Nikdy jsme nic takového, jako jsi ty, nenašli. Jsi tak podobný člověku a přitom tak zvířecí. Nazval jsem tě Homo Nox, protože máš rád noc. Budeš senzací."

Cítil vzrušení z Nejpodivnějšího. Byl nadšený jako při dobrém honu. Očekával vítězné vyvrcholení zakončené úlovkem.

"Prohledávali jsme okolí. Chtěli ti přivést družku. Aby ti nemylo u nás smutno. Ale už jsme nikoho z vás…"

Uslyšel zavytí. Svolávání svých druhů. Jsou blízko, tak blízko. Tiše zakvílel. Nechtěl na sebe upozornit. I tak začal rychle dýchat rozrušením.

"Něco tě zneklidnilo?" Nepodivnější něco zpozoroval. Musí si dávat pozor.

"Myslím, že budeš mít úspěch a na další expedici se nebude čekat dlouho. Ti ti družku přivezou."

Ucítil kouř. Štiplavý a nepříjemný. Takový nebyl ze dřeva, ale z předmětů tvorů. Pozoroval, jak se kolem vše mění ve zmatek.

Tvorové křičeli, Běhali sem a tam. Místo, aby se zachránili útěkem, klopýtali přes sebe a své předměty, které se snažili odnést.

I Nejpodivnější se začal chovat divně. Odběhla a za chvíli se vrátil a otevřel jeho vězení.

"Běž, uteč!" Zakřičel na něj.

Váhal jen chvíli. Pocit svobody jej přemohl. Teď si své zavytí vychutnal. Dánajevo svým druhům, že je zde. Hrdý za znovu svobodný.

Vyběhl z klece a zamířil přímo ven z ohnivého pekla.

Naposledy se ohlédl. Uviděl Nejpodivnějšího nehybně ležet na zemi. Z hlavy mu tekla krev. Byl jen pár kroků o něj.

Vrátil se. Přehodil se jeho bezvládné tělo přes rameno a vyrazil pryč.

Byla to jedna z posledních neprozkoumaných oblastí. Pověsti o podivných lidech se k němu dostala. Tak přece jen to tu není tak opuštěné, když jsou tu i pověsti.

Už dva týdny hledali něco zajímavého. Kromě spáleniště starého tábora nenašli nic.

Probudili ho uprostřed noci.

"Bude to ten z pověsti." Průvodce byl nadšený.

"Vlčí muž. " Přidal se druhý. "Chytili jsme ho na kopci. Dalo nám to docela práci. Tři lidi s ním měli práci."

Bylo to zklamání. V kleci, kterou tu našli. Která jediná odolala dávnému požáru, seděl člověk. Zanedbaný, špinavý, ale člověk.

Když se přiblížil ke kleci, muž se rozesmál. Šíleným skřehotavým smíchem.

Z kopce byly vidět okolní lesy i horské planiny. Nad hlavou mu stříbrně svítil úplněk. Díval se spokojeně na opuštěný tábor. Z okolních kopců uslyšel zavytí. Táhlé a teskné. Přidal se i on.