Houba

      Začalo to jednoho deštivého léta. Na porostu nad vesnicí, kde rostl řídký les, se objevila krémově zbarvená, pěně podobná hmota. Obalila nejprve jen některé z listů travin rostoucích pod stromy.

      Půda zde byla chudá a každá rostlina byla lidmi hýčkána. Zúrodnit tento kamenitý kus země tak, aby uživil osazenstvo rozrůstající se vesnice, vyžadovalo tvrdou práci.

      Byl jsem tehdy malý kluk. Moc mladý na dřinu na poli, dost starý na sbírání lesních plodů. Nebavilo mě to a tak jsem se jen tak toulal po lese a byl rád, že nemusím chvíli poslouchat příkazy dospělých.

      S poloprázdnou bandaskou jsem se vydal k návratu. Hlavou mi vířily různé výmluvy. Nádoba se vysypala. Plodů je málo a byl jsem rád, že jsem vůbec nějaké našel.

      Ne, toto jsem použil už několikrát. Nemůžu vše svalovat na svou nešikovnost, a když jiné děti přinášely plné bandasky, výmluva malé úrody také nebyla tou nejlepší.

      Na vše jsem zapomněl, když jsem na jedné z rostlin uviděl tu pěnu. Na omak byla pevná a poddajná jako guma. Znal jsem každou rostlinu i jejich nemoci, tak jako každé dítě z vesnice. Bylo to první, co jsme se ve škole naučili, obdělávat půdu, dostat z ní to málo, co mohla poskytnout.

      Podivná bílá hmota byla něco nového. Mohla poskytnout záminku k opomenutí výsledku mé ubohé práce. A také mě to zaujalo. Nestává se každý den, aby kluk jako já našel něco nového.

      A skutečně, můj učitel byl nadšen mou všímavostí. Chtěl, abych jej zavedl k místu, kde jsem napadenou rostlinu našel.

      Prochodili jsme tehdy celý les. Chodili jsme křížem krážem snad celý den. Na tu ostudu si pamatuji ještě dnes.

      Další se našly na konci léta. Měl jsem vztek, že jsem to nebyl já, který donesl první pěnovitou hmotu do vesnice. Pěnovité hmotě jsme začali říkat houba. 

      Učitel byl nadšený a prohlašoval, že houba je znamením, že tato půda není zas tak jalová, jak se zdá. Jiní zase se báli, že houba zahluší chabou úrodu, co dokážeme vypěstovat.

      S podzimem seschly napadené rostliny a s nimi zmizela i houba. Bylo mnoho starostí se sklizní a přípravou na zimu a zájem o něco, co se vytratilo, se odsunul do pozadí.

      Po několika letech řídkého výskytu pěnovité hmoty, jsme si na její výskyt zvykli a nepřikládali jí význam. Poté přišel rok, kdy houba zaplavila celý les. 

      Tehdy jsme ji už sbírali a pálili. Nešla zastavit. Čím více jsme ji zničili, tím víc se jí objevovalo.

      Dostala se i na pole. Obilí i zelenina byly houbou prorostlé.

      Lidé vesnice se nedohodli, jestli plodiny takto znehodnocené jsou vhodné k jídlu. Pravdou bylo, že kdybychom spálili napadenou úrodu, nebylo by dost pro všechny.

      A tak se naše vesnice rozdělila. To už jsem dospěl a pracoval na poli, dobře jsem si uvědomoval, kolik každé zrnko obilí stálo námahy. Představa spálení téměř třetiny naší práce byla mučivá. Přesto se má rodina rozhodla pro tuto variantu. Odmítli jsme jíst nakažené jídlo. Znamenalo to hlad a strádání.

      Těch, kteří se rozhodli opačně, bylo méně. Jedním z nich byl i můj učitel. Ještě teď si pamatuji jeho slova.

      "Nezastavíte to. Je to přirozená součástí přírody, kterou musíme přijmout. Je to krok, který nám chybí, abychom se sžili s touto zemí, aby nás přijala."

      Tehdy se můj otec rozčílil. Slova učitele označil jako rouhačství.

      Byly to krušné časy. Přesto se zdálo, že jsme odmítnutím jídla prorostlého houbou udělali dobré rozhodnutí.

      Nemoc, která přišla k těm druhým, jak jsme jim říkali, byla toho důkazem.

      Houba pomalu prorůstala organizmem nemocných, měnila jejich orgány i vnější podobu. Postupně nemocí začali trpět všichni z řad těch druhých.

     Bojovali jsme. Důsledně jsme kontrolovali potraviny, bránili pole. Jídla ubývalo, tak jako lidí, kteří vydrželi. Někteří měli prostě dost zvyšující se dřiny a hladovění, jiní se nakazili a neviděli dále důvod proč jíst jen nenapadené potraviny, kterých bylo málo a nikdy se dosytosti nenajedli.

      Nikdy jsme nezjistili, jak to, že se nakazili i lidé od nás. Byli jsme tak opatrní. Bylo to ve vodě? Ve vzduchu? Jak to, že jsme na houbu nepřišli, když jsme osídlovali tento kus země?

      Mí předci udělali jsme všechny možné testy, a nic neškodného jsme nenašli. Já se narodil až v době, kdy jsme si mysleli, že země je plně naše. Je sice málo úrodná, ale plně přetvořená našim potřebám.

      Teď už vím, jak moc jsme se mýlili.

      Lidé s nemocí se měnili. Po akutní fázi, kdy trpěli bolestmi a jejich těla rozpalovala horečka, přešla nemoc do klidu. Lidé vypadali i chovali se jinak. Byli to ještě lidé? Znetvoření, změnění. A co hůř děti nakažených se již znetvořené rodily. Byly až podivně životaschopné. Nemoc jim nepůsobila žádné potíže.

      Boj s houbou trval přes padesát let.

      Začalo to, když jsem byl malý kluk, teď kdy boj skončil jsem unavený stařec. Půl století vzdoru a bolestí.

      Nyní jsem tu sám, poslední z nenakažených. Poslední člověk na této planetě, kterou se lidstvu nepodařilo kolonizovat. Místo toho planeta asimilovala nás. Přizpůsobila si nás své potřebě.

      Naposledy si prohlížím své zápisky. Vrátím se k nim někdy? Nebo je bude číst někdo z lidí, kteří náhodou na naši planetu zabloudí?

      Netušil jsem.

      Nabral jsem si lžíci kaše uvařené z nakaženého obilí. Už nebudu poslední, boj byl u konce. Zavřel jsem oči a polkl.