Georgeho pochoutka

Vždy fastfoodem opovrhoval. Jan sám sebe nazýval gurmánem. Jídlo bylo pro něj událost. Jednou za čtrnáct dní pořádal se svými přáteli večeři. Jeden z nich uvařil slavnostní jídlo a pak si povídali. Samozřejmě většinou o jídle.

Dnes stál před Georgeho pochoutkou a váhal, zda vejít. Nic jiného nebylo tak pozdě otevřené, ani obchod s potravinami. Třásla s ním zima a žaludek se mu kroutil hladem. Řekl si, že alespoň pozná o čem všichni básní. Kolegové v práci, jeho bejvalka i sestra s celou rodinou tam chodili.

Znal fastfoody ze svého mládí. McDonald, KFC, unifikované jídlo s plastikovou chutí, většinou smažené. Otřásl se při té vzpomínce. 

Tyto řetězce před nějakou dobou vytlačila Georgeho pochoutka. Vybavil si ne zrovna povedený slogan: Může být zdravé jídlo chutné? U Georgeho ano! 

S váháním vešel. Bylo to, jak si pamatoval. Moderní jednoduchý nábytek a na jedné straně obslužný pult. Mladí usměvaví lidé přijímali objednávky a hned je vyřizovali.

Jediné, co se změnilo, byli starší lidé. Ty v restauraci nečekal. Seděli u stolků, kde chodila obsluha a povídali si. Před sebou tácky s miskami. Barevná směs, kterou v nich viděl, se jídlu nepodobala. Určitě ne tomu, co obvykle vařil. Zmateně se díval kolem sebe. Zrak mu padl na velkou ceduli, ale nebyl z ní moudrý.

Dětské 
Sportovec
Svačinka
City
Senior

Vůbec to nevypadalo jako názvy jídel.

„Můžu vám pomoci?“ Ozvalo se za ním. Byla to žena v jeho věku. V ruce držela tácek s jídlem. 

„Taky jsem tak zírala, když jsem přišla poprvé.“ Odpověděla na jeho tázavý pohled.

„Mám hlad a nikde jinde není otevřeno.“ Vysoukal ze sebe. Styděl se za svůj nutkavý pocit omlouvat se za to, že tu vůbec je. „Nevím, co si dát. Kdysi tu bývaly hamburgery a hranolky. Co se skrývá pod City, nebo Senior, netuším.“

„Je to nutričně vyvážené jídlo pro určité skupiny lidí. Zvolíte si například…“ Prohlédla si ho zkoumavě, jako by odhadovala všechny jeho míry, věk, nebo i neduhy. „City, to bude pro vás. A k tomu vyberete příchuť.“

Zmohl se jen na chabé: „Aha.“ Mluvila jak z reklamy, nutričně vyvážené, copak takto lidé mluví o jídle? 

---

Pak už to šlo rychle. Ani nevěděl, jak se to stalo, ale seděl s táckem a jídlem u stolu. Menu City, pikantní příchuť. To mu nabídla dívka u obslužného pultu, když viděla jeho váhání. Své naučené slova ze sebe vysypala jako kulomet.

„Dobrý den pane, co si budete přát? Dětské-sportovec-svačinka-city-senior. Pro vás doporučuji city. Máme různé příchutě. Burger, vegan, bylinky, pikant.“ Ani nedělala mezery mezi slovy. 

Do misky mu dala barevné kousky něčeho, co vypadalo jako nastříhaná umělá hmota. K tomu v kelímku tekutinu, která podle barvy a teploty mohla být chlazeným zeleným čajem. 

Váhavě dal do úst jeden kousek. Želatinová konzistence mu nebyla příjemná. Vzpomínal na do křupava osmaženou anglickou. 

Chuť, kterou ucítil, byla nečekaná. Nejprve se mu zdála mdlá, ale když se mu rozložila po patře, musel uznat, že to není špatné. Čím víc jedl, tím více byla chuť intenzivní. Jako by se vyvíjela. Zelenohnědá voda v plastovém kelímku sice čaj nebyla, ne takový, jaký si dělával ráno, její chuť však jídlo skvěle doplňoval. 

Když dojedl, cítil se sytě a spokojeně. Jako by mu porce dala přesně to, co jeho tělo potřebovalo. Už když z Georgeho pochoutky vycházel, plánoval další večer s přáteli. Tentokrát bylo těžké vymyslet menu. Pořád se mu připomínala chuť jídla, které snědl. Pečená kačena? Těstoviny? Nic mu nepřipadalo vhodné. 

Druhý den se cítil skvěle, jako by měl více energie. Když šel v poledne kolem pochoutky, zaváhal. Mohl se tak cítit kvůli jídlu z fastfoodu?

Odmítl to jako nesmysl.

---

Gurmánský večer s přáteli se moc nevyvedl. Uvařil špagety s boloňskou omáčkou. Jeho oblíbené. Ale nebylo to ono. Vzbudil se v noci s těžkým žaludkem a několik hodin nespal. Občas se mu to stávalo, ale doufal, že po oblíbených špagetách to tak nebude.

Druhý den byl unavený a těžkost v žaludku nepřestávala. Po dlouhých letech zavítal i k doktorovi. Doporučená neslaná a nemastná dieta ho nepřekvapila. 

„To jsem to dopracoval. Jídlo bez chuti. Takové kuřátko s křupavou kůrčičkou, naložená žebírka. Už teď mi chybí.“ Postěžoval se doktorovi.

K jeho překvapení mu doktor navrhl jídlo v Georgově pochoutce.

„Není v něm nic špatného. Není to fastfood jako za starých časů. Jsou tam přírodní vitamíny, enzymy, vše potřebné. Přidávají tam i biostimulátory. Podporují zdraví.“

„Zdravé jídlo z fastfoodu? To si děláte srandu?“

Doktor se jen usmál. „Vlastně je to revoluce ve stravování. Pomáhá hubnout těm, co jsou obézní, přibrat hubeným. “

---

Cestou od doktora se u Georgeho zastavil. Tentokrát to byla bylinková příchuť. Bylo to jiné, než minule, přesto tam rozeznal chuť z minula. Tu po které se mu stýskalo, aniž to věděl. 

Přece jen se mu to zdálo divné, jíst jen tu podivnou hmotu. Bylo to vůbec přirozené? Umělá potravina napumpovaná, kdo ví čím. A co jsou ty biostimulátory?

Udělal si malý výzkum. Byl zvyklý hledat, co potraviny obsahují. Pravda při vaření si většinou vybírat ty nejjednodušší suroviny, přece jsem se tu a tam nějakým polotovarům nevyhnul.

Hledal na internetu, ptal se známých, který u Georgeho jídávali. To, co se dověděl, ho překvapilo.

„Jím tam denně, nemusím vařit, můžu vzít jídlo domů. Je to i levné.“ To byla odpověď Jitky, matky dvou malých dětí.

„Já nevím, jím tam občas. No vlastně tento týden jsem tam byl třikrát, ne čtyřikrát.“ Mladý kluk, sportovec, který jim spravoval v práci počítačovou síť.

Dokonce i jeho bývalá žena se přiznala, že tam s rodinou jí. Bývaly doby, na začátku manželství, kdy se ve vaření střídali, tak se i seznámili, přes dobré jídlo.

„Kupuji jen ovoce a zeleninu, ostatní nepotřebujeme.“ Boženka byla paní v důchodu, čiperná sousedka, které nic neuniklo, celé dny trávila zvelebováním zahrady.

Vlastně nenašel nikoho, kdo by k Georgemu nechodil. Možná ten divný nerudný dědek od naproti, ale toho se neptal. 

Údaje z internetu byly ještě zajímavější. Našel spoustu pozitivních studií. Jídlo z Georgeho pochoutky opravdu bylo zdravé. Nebyl to zázračný lék, ale něco co lidem pomáhalo být zdravý a v kondici.

Pomalu se probíral články. Už četl snad vše a nenacházel nic nového. Začal uvažovat, že o jídlo od Georga vezme na milost. Alespoň, než se mu spraví žaludek. Uvidí se, jestli to opravdu funguje.
Ještě otevřel poslední soubor. 

Tentokrát to nebyly oslavné chóry, ale varování. Článek mladého vědce varoval před biostimulátory v jídle. 

Tvrdil, že stimulátory mění imunitní systém člověka. Ten je pak méně flexibilní. Pokusné zvířata byly odolné vůči virům a bakteriím. Až na pár typů. Běžné bakterie, které se nacházely všude a se kterými si tělo poradilo za pár dní, v tělech pokusných zvířat vesele žily dál a množily se. Zvířata vypadala zdravě. Až do doby, kdy se jejich počet ve zvířatech nerozrostl natolik, že stimulátory začaly chovat opačně. Chránily vity místo těla zvířete.  

Janovi se ta teorie zdála šílená. A proč o tom nehovořily oficiální studie?

Otevřel krabici s jídlem. Natáhl se. Sliny na jazyku se mu jen sbíhaly.

Zaváhal. 

„Přemnožené bakterie. Blbost.“ Zavřel soubor a s chutí se zakousl do sousta.