Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného. Vzdychla. Moc toho nenapsala. Historii nikdy moc ráda neměla. Teď když měly přijít zkoušky, nad ní víc přemýšlela.
Jak se stalo, že je svět takový, jaký je? Jaký byl v dobách minulých? A teď o tom měla napsat. O principech společnosti, o jejím vzniku, o svém pohledu na svět a společnost. O tom, co v dnešní civilizaci znamená svoboda volby.
Vlastně jí to jako svoboda nepřipadalo. Cítila se spíše vězněm.
Už první princip. Země je rozdělena na soběstačná území. Na těchto farmách hospodaří několik rodin. Musí se uživit, udržovat ekologickou rovnováhu. To, že většina lidí strávila celý život v jednom takovém území, ji připadalo šílené. Jen větší vězení, tak jako měli vězni ve středověku, kteří znali každý kámen své cely. Stejně tak i ona znala každý kout farmy. Pastviny, zeleninové záhony i pole, na kterých se každoročně střídaly plodiny podle optimalizovaného plánu dodávaného společností. Braly ohled na kvalitu půdy, minulé úrody, i to že na jiných farmách mají podobná pole. Jaká v tom byla svoboda? Znala i rozlehlé lesy, které území farmy obklopovaly, zakončené ohradníkem, který nesměl být překročen. Jednou to zkusila, když jí bylo tak osm. Byl z toho takový poprask, že už na to ani nepomyslela.
Druhý princip se nazývá svoboda volby. Každá farma si může odhlasovat nezávislost na společnosti. Ta pak do oblasti nebude zasahovat, ale také jí nebude pomáhat. Jak zdroji, technologiemi, či znalostmi. Omezený je i obchod. Tyto volné farmy nesmějí být vedle sebe z důvodů ekostability. A možná i z jiných důvodů, které se v učebnicích neuvádí. Napadlo ji, co by se stalo, kdyby se sousedící volné farmy spojily. Nevznikl by stát jako za středověku? Se svými vlastními pravidly, který by mohl ohrozit společnost. A kde je ta svoboda, když je člověk v tom samém vězení, jen bez kontroly? Chtěla poznat vzdálené kraje lidi jiné národnosti a zvyků. Naživo ne jen z učebních materiálů, nebo na organizovaném setkání mladých.
A to se dostala ke třetímu principu. Výběru partnera a povolání pro společnost.
Genetici a psychologové určí skupinu možných partnerů s důrazem na nejvhodnější variantu. Poté se koná hromadné setkání výběru s potenciálními partnery. Ze statistik věděla, že jen mizivé procento mladých nedalo přednost zvolenému optimálnímu partnerovi. Někteří dokonce volali po tom, aby se setkání zrušila.
Podobné to bylo s povoláním. Připadalo ji, že lidé jsou stádovití a slepě důvěřiví. Zapřemýšlela o svých tužbách. Chtěla poznat staré města – pozůstatky starých civilizací – nezdravá, neekologická a nesoběstačná a neužitečná. Přesto ji to do nich lákalo. Chtěla pochopit, proč lidé tyto monstrózní plané území, stavěly.
Čtvrtý princip rozvoje ji připadal stejně směšný. Ten, kdo ve svém povolání práce pro společnost něco významného udělá, nebo objeví, přidělí mu volné území. A kdo hodnotí, že ten, či ten je toho hoden? A co když bude objevů více, než volných území?
Vypnula počítač a zhoupla se z větve stromu, na které seděla. Měla toto místo ráda. Viděla velkou část území farmy a kousek za hranice. Rýsovaly se tam betonové věže, stavby starého města. Teď už hodně zarostlé zelení. Jedno z území, na kterém nebyla farma.
Jako vždy její zrak zaletěl k ruinám. Z jednoho z domů vycházel slabý proužek dýmu. Už ho viděla vícekrát. A mnohokrát přemýšlela, zda tam někdo nežije.
Znovu zapnula počítač. Přečetla si svou práci a pak k ní připsala pochybnosti, které měla. A návrh na povolání? Prozkoumat města. Chvíli trvalo, než našla odvahu poslat soubor. Každá společnost má své špatné stránky, utopie neexistuje. A když nebudou lidé, kteří poukazují na slabá místa, vše se jen zhorší. Usmála se, možná měla napsat, že chce být rebel.
Rozhodnutí přišlo za pár dní. S roztřesenýma rukama a zatajeným dechem zprávu otevřela.
Doporučení na povolání: Vyjednávač, koordinátor území.
Další byl termín na setkání mladých, spolu s optimální variantou. Byl to hezký kluk se zajímavými koníčky.
Možná, že společnost nebude tak špatná, ale uchlácholit se nenechá. A hlavně, musí zjistit, kdo žije v ruinách, možná se tam jako koordinátorka území dostane.
Tento rok museli rekultivovat dvacet farem z jejího obvodu. Bylo to jako epidemie. Bylo to lidmi, kteří se o území neuměli postarat, nebo se změnilo klima? Musela si odpočinout. Už pracuje přesčas.
V jedněch farmách rozvrat systému, v jiných přelidnění. A musí vymyslet, co s tím.
Přepínala z jednoho území na druhé jen tak pro inspiraci. V duchu nadávala lidem, proč nedbali rad společnosti o porodnosti o tom jak pečovat o farmu.
Náhodou se ukázalo zakázané území. Ruiny města byly viditelné i za zelení, které město skoro stravovalo.
Co využít tyto území? Přesídlit tam lidi z přelidněných farem?
Vzpomněla si na území za farmou, kde se narodila a na proužek dýmu. A s tím i na svou rebelskou práci a slib, že se nenechá společností ukolébat.
Hořce se usmála. Dělala vše jako ostatní, na které poukazovala. I ona teď byla stádovitý občan společnosti.
A přece jen…
Zavolala své pozemní skupině.
„Mám přece jen řešení. Chce to jen malý průzkum.“ Zhluboka se nadechla. Co když to zavrhnou? „Půjdeme prozkoumat zakázané území, stará města.“ Řekla co nejlehčeji, jako by o nic nešlo. Na druhé straně bylo jen mlčení.
„Za mě ano, už jsem o tom uvažoval dávno.“ Ozval se vedoucí týmu.
„Bude to zajímavé.“ Řekl další člen.
„Tak to bude bomba, jdeš s námi?“
Usmála se, zjistit něco o minulosti, o tom, jestli pozůstatky padlé civilizace ještě existují, objevit největší tajemství země? Srdce sice měla až v krku, přesto odpověděla: „Jdu. Uděláme malou revoluci.“
