Dubánek a mašinka

Z poličky plné modelů aut a motorek se díval na život rodiny. Až jednoho dne ho to přestalo bavit. Děti se o něj přestaly zajímat a všechny autíčka v polici měl již prozkoumané. 

Chvíli přemýšlel, že by některé vozidlo mohlo být potřeba v dubánčím světě. Ta krásná lesklá motorka, nebo sportovní vůz. Potom už se jen díval z okna, nebo pozoroval, jak si děti v pokoji hrají, spí a pracují.

Byl v zasklené poličce jak ve vězení. Stýskalo se mu po jednoduchém světě dubánků. Odsunout těžké sklo bylo nad jeho síly, i kdyby se dokázal dostat dolů.

Jednu sobotu, tak jako každý týden byl čas utřít prach v polici. Většinou to dělal chlapec, kterému patřily autíčka, tentokrát však s prachovkou přišla maminka.

Opatrně oprašovala jeden model za druhým. Nakonec vzala do ruky i dubánka. Prohlížela si jej z blízka.

Zavřel oči a nehýbal se. Bál se. Lidské ruce jsou neohrabané a umí zranit. Máma ho však opatrně postavila. Ne však do poličky, ale na stůl.

Teď měl cestu zpátky k dubánkům otevřenou.

Jakmile maminka odešla, rozhlédl se po stole. Byl tu školní penál dívenky s růžovou tanečnicí navrchu, několik knížek a sešitů. Škoda, že tam nebyl chlapcův penál. Dubánek věděl, že v něm měl několik užitečných věcí. Říkal jim balíček poslední pomoci a byl tam i provázek. Po něm by se mohl sešplhat ze stolu.

Pak to uviděl zubní nit. Usmál se, ta bude ještě lepší, než provázek.

Dostrkal krabičku mezi knížky a odklopil víčko.

Chytil se konce nitě a seskočil ze stolu. Doufal jen, že je v krabičce dost dlouhé nit, aby se dostal až na podlahu.

Jeho pád zrychloval. S blížící se zemí zatajil dech a zavřel oči.

Najednou se nit napjala a povyskočila jen kousek nad zemí. Dubánek s úlevou seskočil.

Byl na začátku cesty za svobodou. Lidské domy byly jiné, než dubánčí. Útulný domek ze dřeva a mechu měl jen jednu útulnou místnost. Tento dům byl rozlehlý a plný nebezpečí.

Uslyšel za sebou hučení. Jedno nebezpečí zrovna přicházelo. Robotický vysavač nebyl tak hrozivý jako ten velký se kterým po pokoji chodil chlapec, přesto byl dubánek svědkem jak plastové monstrum přejelo a rozlámalo lodičku z kůry. Co by pak udělalo s křehkým dubánčím tělem? Na velký vysavač nechtěl ani pomyslet.

Rychle se rozběhl z dosahu monstra. Naštěstí dveře byly pootevřené. Nevyzpytatelná trasa nepřítele začala směřovat k němu.

Rozběhl se ještě rychleji. Poháněj jej strach. Nohy se mu zachytávaly do ok koberce. Až nakonec zakopl a spadl.

Robot se v poslední chvíli otočil a rozjel se na druhou stranu.

Dubánek se podíval na bezpečí stolu, ze kterého seskočil. Ale bylo tam opravdu bezpečně? Ze stolu by jej určitě po pár dnech vyhodili.

Už se dal na cestu a tak pokračoval. Ke dveřím už to nebylo daleko.

Přes obývací pokoj přešel na chodbu. Teď už to šlo hladce. Nikoho nepotkal. Už jen počkat, až se otevřou dveře ven.

Schoval se v botníku. Vlezl si do boty s teplým kožíškem. Venku bylo léto a teplá bota byla krásná skrývačka.

V teple usnul. Probudilo jej proudění studeného vzduchu z otevřených dveří. Dovnitř se vhrnuly děti a s nimi vběhl i pes.

Dubánek ve své skrýši ztuhl. Zvířata byla ještě horší než robot. Psa, který vběhl do chodby, znal. Děti jej občas přes zákaz propašovali do pokoje. Vždy kolem čmuchal a divoce pobíhal. Jednou viděl, jak se zakousl do ruky látkové panenky a začal hlavou trhat sem a tam. Kdyby mu dívka panenku nevytrhla, určitě by skončila hůž než s tržnou ranou a trochou vypadlého molitanu.

Pes byl velký černý a chlupatý. Určitě to byl hafan z rodu Baskervilů. Děti si čítávali před spaním a tento hororový příběh dubánkovi utkvěl v paměti. Hlavně proto, že mu tato chlupatá příšera psa z knihy připomínal.

Naštěstí pes zmizel v pokojíku a dubánek měl volný průchod. Musí spěchat, než psa znovu vypustí ven.

---

Dubánke se venku zhluboka nadechl. Vzduch nebyl tak svěží a voňavý jako v lese pod dubem, přesto v něm bylo něco přitažlivého. Znovu se svobodně nadechl.

Rychle přeběhl chodník vedoucí ven ze zahrady a dírou pod brankou. Teď už na něj pes nemůže.

Z dálky uslyšel hučení a vrčení. Rozhlédl se po divném zvuku. Za pošlapaným trávníkem se táhl tvrdý tmavý pás. S hlukem se přibližovala kovová příšera.

Projela kolem dubánka a tlaková vlna jej vhodila zpět do bláta.

Zvedl se a rychle přeběhl pás na druhou stranu.

Tam byl trávník hustý a vysoký. Nebyl tam měkký mech ani jehličí, ale i tak se tam cítil víc doma, než v domě. Na jedné straně byl šípkový keř, na kterém jako drahokamy dozrávaly červené plody a z druhé straně byl most stlučený z dřevěných prken vedoucí přes říčku.

Uslyšel další hučení a skřípění. Tentokrát ještě silnější. Vycházelo z druhé strany, ne od tmavého pásu. Popošel a za potokem uviděl, jak po dvou železných tyčích přijíždí vozidlo a zastavuje.

---

Strojvůdce vjel do poslední stanice. Měl to malé městečko rád. Připomínalo mu vesnici, kde vyrůstal. Byl tu poblíž domek, ve kterém žil malý černý psík se kterým se skamarádil. Nyní byldel v paneláku na velkém sídlišti a tady mít psa nemohl. Ne s dlouhými směnami, kdy tráví hodiny na železniční trati. Malého psíka rozmazloval dobrotami a těšil se z jeho šťastného vrtění ocáskem a veselého poskakování, když jej uviděl.

---

Spokojeně si sedl do trávy a díval se na vozidlo. Vystupovali z něj děti s taškami do školy, maminky s kočárky a turisté s batohy. Dubánek se ještě nerozhodl, jestli se mu vozidlo líbí nebo ne a znovu uslyšel zvuky. Nejprve tiché našlapování a pak zasyčení. V trávě za ním byl ke skoku připravený tygr. Musel to být tygr. Byl rezavý a velký jako pes z domku. Děti o tygrech četli v knize a tak věděl jak vypadá, jen si jej nepředstavoval tak obrovského a divokého.¨

Na nic nečekal a vyběhl. Přímo do šípkového keře mezi trní.

---

I tentokrát měl připravenou dobrotu. Šel k plotu a zapískal. Pes přiběhl, ale jen k němu čichnul a poodběhl o kus dál a začal štěkat směrem k šípkovému keři.

Podíval se tam. Rezavá kočka číhala na něco v trní.

„Á, kočička, tak kvůli ní mě dáváš košem?“

Kočka se znechuceně podívala po psovi a pak pomalu středem cesty odkráčela.

Psík však pořád štěkal a tak se šel ke keři podívat. Nejprve nic neviděl. Když si dřepl a podíval se zblízka, uviděl v trní zaklíněnou malou postavičku. Opatrně ji vytáhl. Líbila se mu.

Přešel znovu k plotu a dal postavičku k psímu čenichu.

Dubánek hrůzou zavřel oči. Čekal, že jej pes jedním rafnutím spolkne.

Nestalo se tak jen k němu přičichl a začal vrtět ocasem a zajímat se o voňavé sousto v strojvůdcově druhé ruce.   

 ---

Pečlivě posadil postavičku za přední sklo, tak aby měla výhled.

„Budeš mým talismanem a za to tě povozím krajinou.“

---

Dubánek měl nejprve strach. Pak si užíval jízdu. Díval se na krajinu plnou pastvin, lesů a polí, ale také na budovy měst. Nebyl to špatný život. Jezdit v mašince bylo zajímavé, jen mu trochu chyběl les a ostatní dubánci.

Už myslel, že zůstane v malé mašince, která tahala maximálně jeden vagonek na věky, když ho strojvůdce vzal.

„Dnes bude speciální jízda. Určitě se ti bude líbit.“ Usmál se tajemně strojvůdce. „Dnes jedeme parní lokomotivou.“

Tentokrát byl usazen výš, vše v kabině vypadalo jinak.

Jeli pomalu krajinou a všude zastavovali. Lokomotiva kolem sebe foukala páru. Na každé zastávce houkala a v řídící kabině se střídaly zástupu dětí.

Dubánkovi se to líbilo, protože většina z dubánčího lidu má v sobě duši dítěte.

---

Byli už na poslední zastávce, zástup dětí už odešel a pomalu se chystali vyjet. Ještě poslední zahoukání a vyjedou.

„Já bych taky chtěl zahoukat.“  Zval se slabý hlásek.

Strojvůdce se otočil a uviděl malého kluka s rozzářenýma očima.

„Ty jsi tu nebyl? Nestihl jsi to.“

„Byl.“ Řekl smutně. „Ale nestihl jsem zahoukat. Táta chtěl udělat fotku s lokomotivou a tak se na to nějak zapomnělo.“

Strojvůdce se usmál a vysadil kloučka výš, aby dosáhl na páčku. Když zahoukal, jeho oči se ještě více rozzářily.

„Jé to je hezký dubánek.“ Řekl najednou kluk.

„Dubánek říkáš? Nevěděl jsem, že se jim tak říká.“

„Jo je to dubánek, ti žijí v lese, není mu tady smutno?“

„To nevím.“ Zamyslel se strojvůdce. „Já jej našel. Víš co? Vezmi si ho a zanes ho tam, kde patří.“

Malý kluk se usmál a jemně stiskl postavičku do své ruky.

„Znám jeden dub, kde žijí, zanesu ho tam.“