Myslím, že do tohoto světa nepatřím. Procházím ulicemi a pozoruji město a jeho život. Vše je vyzdobené pestrými barvami, lesklými předměty. Ve velkých skleněných výlohách blikají světla.
Nepatřím do této doby plné pozlátka a smíchu. V mé duši je stín a smutek. Tam je mé místo, v temnotě. Tu ve mně prohlubuje adventní čas a blížící se vánoce.
Kolem jsou tváře rozveselené punčem, v očích se jim lesknou světla a ozdoby. Je jich tolik kolem. Vysmívají se mně, trestají mě za to, že se neveselím s nimi.
Tváře se točí kolem mne, tlačí se. Někdo do mne strčí a já upadnu.
Najednou chci být pryč. Daleko odsud. Co tu vlastně dělám? Kdo jsem? Před očima mi běží podivné představy. Záblesky jiného života. Mého?
Vidím nezřetelně elegantní mladou ženu. Nejsem to já a přece má něco ze mne. Zaujmou mě její oči. Jsou podivně strnulé. Sleduji, kam upírá pohled.
Srdce se mi zastaví zděšením. Vidím malé dítě padající do propasti. Chci ho chytit, ale malá ručka se mi vysmekne a já už nemohu nic dělat. Pořád ještě cítím měkkou hebkost dětské pokožky, má ruka je však prázdná. Nemůžu se dívat, jak malé tělíčko padá a tak odvrátím zrak.
Vidím znovu oči ženy. Její chladný pohled. Když si uvědomím, že ty oči jsou mé, zoufalstvím vykřiknu.
„Nééééé.“
K vědomí mě probírá křik. Něčí nelidský skřek.
„Nééé“
Jsem to já, kdo křičí. Lidé kolem se začínají obracet mým směrem.
Ihned zmlknu a rychle strkám věci, které jsem upustila, když jsem upadla, do zmačkané igelitky. Chci je posbírat co nejrychleji a uniknout zírajícím pohoršeným tvářím. Předměty mně padají ze zkřehlých rukou a k mému zoufalství se na jedné straně igelitka protrhla.
Nakonec tam zbytek levných potravin z výprodeje nechávám a utíkám pryč. Cítím ponížení, ale i úlevu. Prchám z místa, na které nepatřím. Ani nevím, kam jdu. Mířím pryč od světel, ozdob a veselí.
Pod nohama mi křupou zmrzlé stébla trávy. Zvolním chůzi a začnu vnímat okolí. Blíží se večer a koruny stromů propouštějí jen chabé zimní slunce.
Tuto část parku neznám, je to vůbec park? Stromy zde rostou hustě vedle sebe jako v lese. Temnota číhá z každého koutu, tak jako temnota mé duše, mého já. Toho já, které vídám ve svých představách, hrůzného a krutého, to které vždy násilím odeženu, to které se pokaždé vrátí v ještě děsivějších vizích. Bojím se těchto představ, bojím se pravdy, kterou mohou skrývat.
Rozhlížím se po světě stínů, smutku a samoty. Sem patřím.
Ne, nejsem sama. Vedle mne jde dívka, má dětskou tvář, husté hnědé vlasy, které ji lemují a zahalují stínem její oči.
Srdce mi vynechá několik tepů. Je to snad další hrůzný sen, ve kterém mé temné já způsobí smrt dítěte, a já nehodě znovu nebudu moci zabránit? Budu jako už tolikrát přihlížet, jak mé já s chladnýma očima, bez emocí řídí auto s dítětem do protijedoucího kamionu, shodí spící dítě do hluboké rokliny, nebo se dívá, jak z malého tělíčka odchází život pod hladinou vody ve vaně?
Ta dívka je starší než dítě z mých vizí. V těch bývá vždy nemluvně.
„Kdo jsi? Proč jsi tu?“ Ptám se roztřeseným hlasem.
„Jsi…" Polknu a olíznu si popraskané rty. "Ty jsi to dítě s mých snů?“
„Ano a ne.“ Odpoví dívka. Hlas má hlubší než bych na její věk čekala, přesto je v něm slyšet sametové zabarvení dětské nevinnosti.
„Takto bych vypadala v sedmi letech, kdybych nezemřela.“
Tak je to přece pravda. Ta ze snů s chladnýma očima jsem já. Smutek a temnota v mé duši ještě zesílila. Beznaděj, která tam vždy byla, jen jsem ji popírala a zaháněla tak jako vidiny se začala rozpínat.
„Proč jsi přišla? Potrestat mě? Nebojím se. Ona… Já si trest zasloužím.“
„Přišla jsem ti pomoci vzpomenout si.“
Obklopí mě strach. Už ty strašné představy jsou na mě moc. Nechci si vzpomenout! Nechci!
„Ne.“ Zašeptám. Couvám v panice od dívky. Otočím se a mé kroky přechází v běh, šepot v křik. „Nééé.“
Roztřesená se probouzím na levičce v parku. Začalo sněžit a na kabátě se mi usadila vrstva sněhu. Zmateně se dívám kolem. Dech mám zrychlený, jako bych běžela. Po dívce není ani stopy. Slyším jen vzdálenou hudbu, která sem proniká z náměstí. Připadá mi, že vzdálenost a stromy proměnily zpěv v přízračné znepokojující zvuky.
Snažím se přežít předvánoční období. Toužím zapomenout na dívku, na její slova. Nedaří se mi to. Nechci vzpomínat, nechci znát pravdu. Znám jen její střípky a i ty mě děsí.
Mé noční můry přicházejí stále častěji. Když se z nich proberu, uvědomím si, že skutečnost je nejspíš stejně hrůzná. Ze světa se stalo nesnesitelné bezvýchodné místo.
Utíkám sama před sebou. Nevnímám směr, jen nevydržím na jednom místě. Toulám se sem a tam městem.
Procházím kolem setmělé výkladní skříně. Zaujal mě její temný vzhled bez okras a blikajících světel, tak odlišný od ostatních.
Zadívám se na ni s očekáváním odpočinku mých smyslů od všeho toho jásání a oslav. Je to chyba.
Ve skle vidím jako v zrcadle odraz sešlé ženy. Obličej, pokřivený a předčasně zestárlý, se schovává ve špinavé otrhané kapuci starého kabátu. Je velký na její drobnou hubenou postavu. Podívám se na oči.
V těch se poznávám. Zbytek postavy, tvář mi připadá cizí, i když jistá podobnost s postavou ženy ze snů tu je. Jak dlouho se vyhýbám zrcadlům? Vracím se k očím. Vypadají staré. Starší, než obličej. Jsou unavené, zmučené. Je tam vše, jen ne ty chladné odstíny očí ženy z vidin.
„Ano jsi to ty.“ Ozývá se za mnou.
Otočím se a spatřím dívku z lesa. Nutkání utéct se stává nesnesitelným. Přesto stojím a dívám se na ni. Vím, že tentokrát jí neuniknu.
Tentokrát vidím i oči. Má je mladé jako žena ze snů, jen plné emocí a života. Je krásná a silná, vše mě k ní přitahuje.
„Jsi připravená vzpomenout si?“
Vše ve mně křičí ne, ale přikyvuji.
„Byla jsem jen několik měsíců stará, když jsem onemocněla.“ Začíná dívka.
V mé mysli vyvstávají dávno zapomenuté vzpomínky.
Chovám malé dítě v náručí. Snažím se jej uklidnit.
„Nebyla to tvoje vina. Prostě se to stalo.“ Pokračuje dívka.
Další vzpomínky jsou z nemocnice. Dítě leží v bílé postýlce obklopené hadičkami a přístroji. Sedím u postýlky a hladím malou ručku, která bývala buclatá. Mé oči jsou plné slz.
„Byla jsi se mnou po celou tu dobu.“ Slyším dívčin hebký hlas. „Nebylo mi dobře, ale byla jsi se mnou. Byla jsi u mě po celou tu dobu.“
Vybavují se mi další obrazy z minulosti. Ne všechny jsou smutné. Vidím, jak se dítě směje, když pozná můj hlas, jak natahuje ruku k mé tváři.
Z očí mi proudí potoky slz. „Vzpomínám si, vzpomínám.“ Šeptám a objímám dívku.
„Dáváš si za vinu, to co se stalo.“ Pokračuje dívka a hladí mě po vlasech. „Nemohla jsi to ovlivnit. Nic, co bys udělala, by můj osud nezměnilo. Chci, aby sis odpustila.“
Hladím dívku po tváři. Je dokonalá, krásná, příjemná, cítím, vím, že je mojí součástí, tak jak dítě bývá součástí matky.
„Ty odejdeš, viď?“ Ptám se, a srdce mi zachvěje steskem.
„Ano. Ale ty už budeš v pořádku.“ Dívka se usměje.
Dívám se, jak se její obraz rozplývá. Nevím, jestli to byl přelud mé mysli, duch, nebo odraz minulosti, dala mi však největší dar, jaký jsem kdy mohla dostat. Dokázala, že jsem odpustila sama sobě.
Svět kolem je plný barev a světel a hudby. Někde poblíž zpívá dětský sbor koledy. Poslouchám tu krásnou hudbu a přemýšlím, že půjdu blíž a poslechu si je. Dětské tváře jsou zčervenalé chladem, v očích jim hrají jiskřičky nadšení.
Nevadí mi lidé kolem, usmívají se, užívají si předvánoční pohody.
Popíjím teplý čaj, poslouchám další koledy. V mé duši je smutek, ale i klid. Už se nesnažím uniknout.
Chci využít dar, který jsem dostala, chci žít.
