Cizí svět

Vhled, který našlo tentokrát, byl zajímavý. Setrvávalo zde již několik úseků. Místo, kde vhled vznikl, bylo něčím výjimečné.  Život nebylo to jediné, co jej zde zaujalo, ten mu nebyl neznámý. Našlo jej ve již několikrát.

Měl různé podoby stavbu i úroveň.

Tady to bylo nejprve podobné. Život zde byl v bujné fázi rozvoje. Měnil se tak rychle, že v každém úseku vypadal jinak. 

Základ však zůstával. Líbila se mu ta rychlá změna. Jednou bylo místo zaplaveno vodou a všude okolo byli členití živočichové. Další úsek moře ustoupilo a země byla porostlá řídkými trsy rostlin. A když se zde vyvinula bujná vegetace hemžící se živočichy, zanedlouho ustoupila chladné krajině pokryté sněhem.
Možná jej uchvátil zvuk moře odrážející se na útesech, šustění větví stromů v lese na pobřeží, snad to byla svěže zelená barva louky posetá pestrobarevnými květy, nebo kořeněná vůně, ve které se mísila pryskyřice z lesa, vůně moře a ostrost svěžího vzduchu. 
Něco způsobilo, že zůstalo o úsek déle než obvykle. 

---

Júlie se ráda procházela po pláži. Měla zakázáno chodit sama až k útesům. Přesto se tam vydala. Cítila, jak ji zrychleně tluče srdce. Stezka nahoru byla kamenitá s vysokými nepravidelnými schody. V růžových gumácích se po ní šlo špatně. Proč jen se nechala zase bráchou vyprovokovat? Zastavila se, z úpatí vypadal útes ještě strmější.

Kousla si do dolního rtu a pokračovala. Její postava byla na velké schody příliš malá a tak kde ji obvykle pomáhali při výstupu dospělí si musela pomáhat rukama. Nezastavovala se ze strachu, aby neztratila odvahu. Po době, která se zdála nekonečnou se udýchaná ocitla na rovince na vrcholu útesu. Několikrát se zatočila dokola radostí. 

Teď ještě dojít ke kraji skály a hodit dolů kostku. Tak se domluvili. Bude to důkaz, že tu byla. 

Udělala pár kroků, každý další byl kratší. Dál už ale nemohla, bála se. 

Otočila se, aby neviděla okraj srázu. 

„Nevzdám to, nevzdám.“ Řekla vzdorovitě a dupla nohou.

Utřela si rukávem nos a otočila se. Klekla si a na všech čtyřech se doplazila blíž k okraji. Vzala dřevěnou kostku s obrázkem růžového králíka a hodila. Usmála se, když hračka přeletěla přes okraj. 

Odplížila se opatrně zpátky. 

Znovu se zatočila.

„Jsem královna skály! A toto je mé území!“ Vykřikla radostí.
 
---

Dívalo se na křehkého tvora, plného života a emocí. Prozkoumalo jeho podstatu. Bytost byla tak zvláštní. Plná touhy, nadšení, rozporuplných pocitů a zvláštních myšlenek.  

„Proč ses nazvala královnou?“ Uslyšela Julie tlumený hlas, který jako by šel odevšud.

Zastavila se. Hlava se jí ještě točila a tělo se chtělo točit dál. Upadla na koleno, ucítila, jak se ji mokré bahno prodírá kalhotami a začíná studit. 

Ve dřepu se dívala okolo, zda nenajde zdroj hlasu.

„Kdo… Kdo je tu?“ Zeptala se třesoucím se hlasem. 

„Nemůžeš mě vidět. Je tu jen… Myslím, že tomu říkáte myšlenka. “ Ozvalo se znovu.

Júlie se zhluboka nadechla. „Jsi neviditelná víla?“

„Nemáte pro mě jméno.“

„Co tady děláš, když nejsi víla?“

---

Bytost jej zajímala čím dál víc. I když se bála, převážila zvědavost. Svou křehkostí do prostředí nezapadala, svými neposednými myšlenkami dokonale odrážela divokost krajiny.

„Dívám se. Cestuji. Poznávám.“

„Nejsi odtud? Já nikdy jinde nebyla. Jsi z města? Jaké to tam je?“

„Jsem z velké dálky. “ Začalo vyprávět o cestách o sobě. Zvědavost bytosti rostla. Ptala se víc a víc.

„Nemůžu vše vysvětlit. Je toho pro slova mnoho. Můžu tě však vzít na své místo. Říkáme tomu vhled. Byla bys myšlenkami tady, tak jako já jsem myšlenkami zde.“

---

Júlie nalákána vyprávěním o cizím zajímavém světě přikývla. Ani se neptala, co to bude znamenat.
Před očima se jí začaly objevovat obrazy. Lesklé krystaly v pastelových barvách prosvícené paprsky dvou sluncí. Proletěla mlžným oparem k dalším lesklým krystalům. Bylo to město. Lesklé, pravidelné, zářící. 

Nechala se unášet neobvyklou krásou, vyptávala se, poznávala. 

---

Bylo unešené její touhou poznávat, jejími pocity, reakcemi na jeho domov. Nechtělo ji ztratit a tak ji zásobovalo dalšími podněty, vyprávělo o světech, které vidělo v různých vhledech, o svém vlastním světě.

Její pozornost začala klesat, reakce a pocity, které z ní zprvu mohutně sálaly, se změnily. Zeslábly a zakalily a místo prvotního nadšení a radosti najednou převážil smutek a nezájem. A tak se zeptalo, co je špatně.

„Chci se vrátit.“

„Je tu stejně krásně, jako před chvílí.“

„Ano, ale stýská se mi. Chci domů, za mámou, bráškou. Na svoje místo mezi stromy, vidět moře.“

Ještě chvíli ji chtělo zadržet. Nemělo to cenu, každou chvíli mu její mysl unikala víc a víc až nakonec opustila vhled do jeho světa.

---

Probrala se doma v posteli. 

„Mami?“ Zašeptala nejistě.

„Jsem tu, lež, broučku, prochladla si. Usnula si venku na útesech. Nahnala jsi nám strach.“

"Je tam krásně." Řekla zasněně.

"To neznamená, že tam můžeš chodit sama. Ani, když ti to nakuká Janek. Je to nebezpečné." Řekla přísně. Potom se vlídně usmála. "Mám to tam taky ráda. Je tam vidět obloha, moře i les."

„Víš, že existuje mnoho krásných světů?“ Zeptala se. 

Máma jen se jen udiveně podívala.

„Ten nejhezčí je tady, doma.“ Usmála se Júlie a spokojeně zavřela oči.