Chaloupka

Marie se s obavami dívala na Janovu rozzářenou tvář. Přemýšlela, co za jeho radostí bude. Další nepotřebný pomocník do kuchyně? Tak jako kráječ na cibuli? Vařila ráda, ale nesmělo to být často. Jednou za měsíc bylo tak akorát.

A podobné udělátka nepoužívala vůbec. No možná někteří elektroničtí pomocníci nebyli zase tak špatní. Třeba ten čistič bot...

Usmála se na něj. Tolerovala mu jeho slabost a ani mu ji nevyčítala, tak jako on teleroval její slabůstky. 

"Chceš ještě kousek?" Nabídla mu pizzu, kterou si nechali dovézt. 

Jan netrpělivě poposedl.

"Já..." Začal nadšeně. "Koupil jsem chatu na venkově."

Nevěřícně na něj zírala. Vůbec ji nedocházelo, co řekl.

"Co jsi to koupil?"

"Chatu. Uprostřed venkova. Super relax."

On, který miloval jejich designový byt plný vychytávek? On, který se vyhýbal i městským parkům? 
Zamračila se. Ani ona nebyla jiná. Tak jako Jan se narodila a celý život prožila ve městě. Venkov znala jen z romantických filmů, zmatených vyprávění kolegů v práci, kteří tam jezdili za rodiči, nebo z okna vlaku. 

"Tedy ještě není naše. Nejprve si ji chci prohlédnout."

S úlevou se usmála. Konečně trocha zdravého rozumu. Souhlasila, že se tam pojedou podívat a doufala, že jej ten šílený nápad opustí. 

---

Vyjeli z města v sobotu ráno. Zívali a byli ospalí tak jako ulice kolem nich. Bylo brzo, když vyrazili, dokonce ještě nebylo devět hodin. Marie nechápala, že se tak brzo nechala vytáhnout z postele. Včera byla s přáteli v divadle a jako vždy se to protáhlo. Nejraději by znovu zalezla do postele. Alternativní divadlo bylo její koníček. Po představení vždy s přáteli v noční kavárně diskutovali o výkonech herců, o obsahu hry a jejím přínosu. Včera to byla jedna z her ze žánru sci-fi. To neměla ráda. Považovala to za příliš odtržené od života. 

Držela termohrnek s kávou a dívala se na cestu za oknem, teď se tak trochu cítila jako ve hře kterou včera viděla, doslova jako v jiném světě, možná i na jiné planetě. Jan sršel nadšením a Marie měla pocit, že to, co vidí venku za oknem auta vidí růžovými brýlemi. 

Jak se blížili k chatě i jeho nadšení polevovalo. Vyjeli z města, kde po sněhu nebylo ani památky a tady se dostali do bílé tmy.

Navigace je navedla na malou silnici, která nebyla protažená. Ležela na ní jen mírně uježděná vrstva sněhu. Žádná sůl, která by rozpustila sníh a dokonce ani štěrk.

"To nemůže být správná cesta." Namítla Marie. "Vždyť není udržovaná. Určitě vede jen k nějaké staré zbořenině, nebo do polí."

Ale navigace trvala na svém. Po chvíli váhání a studování v mapě Jak znovu rozjel vůz.

Navigace zahlásila svým strojovým hlasem bez emocí, že přepočítává trasu. Marie se na Jana vyčítavě podívala, ale neřekla nic. Ten si jen kousl do spodního rtu a pokračoval. Po chvíli hlas řekl, že mají pokračovat. Celá situace se opakovala po několika stech metrech. 

"Támhle jsou baráky, zeptáme se." Navrhl Jak po chvíli. 

Marie v bílé tmě chvíli nic neviděla. Ale po chvíli soustředění uviděla slabé žluté světlo. Pomalu se přibližovalo a tak když navigace znovu přepočítávala trasu neřekla nic. 

Jan s nervózním úsměvem přístroj vypnul.

Stáli na silnici, které vypadala jako slepá. Na jedné straně byla zavřená rezavá brána, o kus dál menší dům s oprýskanou omítkou.  Za příkopou, nebo možná malým potůčkem se za plotem pásly ovce. Pod stříškou, která vypadala jako nejstabilnější objekt v okolí měly balíky sena. 

Na druhé straně byly koleje. Ne, vlastně konec kolejí se starým polorozpadlým barákem. Byla to ještě stará výtopna pro parní lokomotivy?

Stáli na kraji silnice a rozhlíželi se. Začalo sněžit a vše bylo najednou zahaleno v bílé mlze.

Za rezavou branou se objevila postava a kolem ní smečka psů. Ženská postava ve vysokých botách, přiléhavých leginách se choulila v hnědé bundě neurčitého tvaru, která ji byla o několik čísel větší. 
Smečka psů proběhla kolem auta. Bylo to černobílé pastevecké plemeno. Někteří psi si auto zvědavě očuchali a jeden jim občůral pneumatiku. 

Jan znechucením zkřivil obličej. Byl na své auto hrdý, jeho čištění nesvěřoval myčce, ale osobně jej ručně myl.

Marie málem vyprskla smíchy, ale udržela se. Když za ženou, která se psi vešla do ohrady s ovcemi uviděla loudající se černobílou kočku začala škytat smíchy.

"No no." Uklidňoval ji Jan.

"Hele." Ukázal na další postavu. V hustém sněžení byla vidět nejprve silueta. Po chvíli uviděli staršího muže s klackem v ruce, místo hůlky. Před ním hopkal malý černý psík. Vesele se zdravil s rozjívenou smečkou za plotem. 

Muž měl plandavé tepláky a zateplenou károvanou košili. Na beztvaré čepici, která mu zakrývala jen vršek hlavy se vršil napadený sníh. Vedle něj u nohy na druhé straně než byl plot šel velký černý kocour. Byl větší než malí psík poskakující u plotu.

"Myslela jsem, že lidi mají buď na kočky, nebo na psi." Zvážněla Marie.

"Zeptám se na cestu." Vzdychl Jan a připravoval se vystoupit. "Tady je to asi jinak. Mají všechno. Psi, kočky, králíky, slepice."

Marie nakrčila nos. Nedovedla si představit starat se o takový zvěřinec. Před pár lety měli akvárium. Se vším všudy, okysličování vody, topení, automatické krmítko. I tak rybičky moc dlouho nevydržely.
Než se Jan vysoukal z auta objevila se další osoba. Tentokrát žena neurčitého věku s chlupatým vořechem. Možná to byla nějaká čistokrevná rasa a kdyby byl pes stříhaný byl by poznat. Takto to byla jen chlupatá koule se zrzavými a bílými chlupy.

Žena měla křiklavě oranžové kalhoty a fialovou bundu. Marie nikdy nebyla moc na módu, nebo si to alespoň myslela. Ale to, co nosili lidé tady by si neoblékla ani na cestu do sklepa v baráku, natož v tom vyjít ven.

Jan před ženou rozložil mapu a něco jí vykládal. Rozhazoval rukama a ukazoval do neurčita. Žena naklonila hlavu na bok a soustředěně poslouchala. Marii někoho připoměla. Sousedku, starší paní, která měla naslouchátko, dělala ten samý pohyb hlavou, když na ni někdo mluvil. Pozorně se ženě podívala na ucho. Spokojeně se usmála svému pozorovacímu talentu. 

Po chvíli se k nohám ženy připletla kočka. Bílá s rezavými chlupy. Marie celý výjev se zaujetím pozorovala. Kdyby jí to někdo vyprávěl, neuvěřila by. 

Jan se vrátil do auta a tvářil se zaraženě.

"Co je?" Zeptala se.

"Nevím, byla divná."

"Nejsi zvyklý na venkovany. Řekla ti jak se tam dostaneme?" 

"Viděla jsi tu kočku?"

Marie se zasmála. "Jo, určitě blbá náhoda."

"Mluvila nějak divně. Skoro jsem ji nerozuměl. Každou větu jsem ji musel opakovat dvakrát. To oblečení a ty psi s kočkami." Jan se otřásl. "Jako by tu byla invaze mimozemšťanů s příšerným vkusem."

Jen se zasmála. "Máš moc bujnou fantazii. Asi tu módu nikdo neřeší. A ta žena má naslouchátko, prostě špatně slyší." 

"Nebo jí tím řídí na dálku. A ta chata je tady někde."

Ukázal dál po cestě, která přecházela v polňačku.

"Jen musíme jít kousek pěšky. Je to prý jen malá chaloupka a nikdo tam nechodí. Že prý tam ten její čokl, Zlatuška, nechce chodit, vždy se naježí a třese se jak ratlík."

"Zlatuška?"

"Jo, představ si to. Takový smeták." Vyprskl smíchy.

---

Když se ráno oblékala, rozhodovala se mezi novými semišovými botami a starými z pravé kůže. Byla si jistá, že všechny ty drsné historky byly nadnesené, přesto zvolila ty staré. Teď byla ráda. Po polní cestě se dalo jen jen kousek. Pak se stočila do lesa a v podstatě vymizela. Kráčeli vedle sebe po úzké cestičce.

Začínalo jí být horko. Přestože její kabátek byl určen jen na přecházení po městě, zdálo se, že námaha, kterou vyvinula, ji zahřívala natolik, že už necítila chlad zimního vzduchu.

Když ji podjela noha zaklela. Udivilo jí to. Nikdy neklela. Dokonce si ji kvůli tomu přátelé dobírali. No alespoň si Jan uvědomí, kam jí zatáhl. 

---

Na okraji lesa ještě byl sníh. Teď už se Jan po známce zimy mezi stromy díval marně. Možná by si o tom popřemýšlel, ale byl celý nervózní z celé situace. Nečekal, že budou chatu tak dlouho hledat a v tak podivném prostředí. Slova muže, který mu o stavení řekl, vůbec nic takového nenaznačovala.

Vlastně mu vykreslil ideální domek uprostřed nádherné přírody. Říkal "chaloupka jako z pohádky".

Ušklíbl se. Možná jako z hororu. Proč je tu tak horko?

Marie zaklela. To odvedlo jeho pozornost od nezimy v lese.

"Už tam určitě budeme." Chtěl to říct klidně, aby ji uklidnil, ale vyšel z něj naštvaný ostrý tón. Taky se tak cítil. Nechtěl si na Marii vybíjet vztek.

Místo slov uklidnění řekl. "Ty naděláš, kousek cesty lesem."

---

"Kousek cesty? A jak se do chaty budeme dostávat? Už teď funíš jak buldozer. Nedovedu si představit, že tu cestu absolvuješ každých čtrnáct dní. Nebo týden." Zasmála se. Už to nebyl ten veselý smích z auta, kdy jim způsoby vesničanů připadaly směšné.

Byla naštvaná jako nikdy. Na něj, na sebe, na všechno kolem. Nedovedla si to vysvětlit. Byla klidné povahy a takový stav byl pro ni cizí. Přidala do kroku, cesta musí skončit, nebo se zblázní. Cítila se jako popuzená hysterka. 

Prolétla ji v hlavě myšlenka, že by měla mlčet a nechat popuzenou náladu pominout. 

"Jsi jen nešika, který neumí ani vyměnit žárovku, není mi jasné co budeš dělat s chatou. Pomůžou ti ty tvoje elektronické hračičky?"

Tu poslední měl dokonce sebou. 

"Elektronický rušič špatných úmyslů. Taková kravina.To jsi zrovna pro sebeobranu mohl vzít plašič slimáků."

Ani si neuvědomila, že to vypustila z úst. Jan chvíli neodpovídal. Slyšela jej vedle sebe. Jeho kroky ztěžkly a dech se prohloubil. Připomínal jí divokého býka, kterému vlezla na území. 

"Tvoje myšlení mi někdy připadá jako z tvého alternativního divadla. Smysl žádný, jen aby to bylo co nejcáklejší."

Jak jen mohl? Nikdy s ní na představení nechodil, ale vždy se zeptal, jaké bylo, nikdy nehanil její koníček. 

Chtěla říct něco ostrého, ale zrovna vešli na mýtinu.

---

Před nimi se otevřel zelený prostor obklopený stromy. Uprostřed opravdu byla chaloupka. Malé upravené stavení vypadalo zcela jinak než domy ve vesnici s oprýskanými omítkami a rezivými ploty kolem. Bylo to nejkrásnější stavení, jaké kdy viděli.

Zelený palouček před vchodovými dveřmi je vítal svou svěžestí. Za okny viděli vybarvené květiny. 
Usmáli se šťastně na sebe. Přešli trávník plný rozkvetlých sedmikrásek a zaklepali na dveře.

---

Žena, která jim otevřela byla upravená tak jako domek. Úpletové šaty béžové barvy jí ladily s botami a podtrhovaly vlídný úsměv.

"Bylo strašné se sem dostat. Ti vesničané..." Začala Marie po té, co je usadila ke stolu v moderní kuchyni provoněné bylinkami a jemným parfémem k šálku kávy.

"Jsou tak nepříjemní. Úplně nám připadali jako z jiné planety."

Žena přikývla. "Ano jsou podezíraví. A asi v nich zůstalo něco z instinktů vašich prapředků."

Její vlídný úsměv se nezměnil. Marii připadalo, že její oči ano. Nyní vypadaly hladově, místo krásné modré barvy v nich uviděla temné odlesky.

"O čem to mluvíte? Jaký instinkt?" Zarazila se Marie

"Kdyby měli nějaký instinkt, nebo vkus tak se slušně oblečou. A nebudou chodit ven se psy a kočkami v takový neč-." Jan se zarazil v půli slova. Tady nečas nebyl, ale skoro jarní poklidné počasí.

"Také jste si všimli? Jsou divní. Něco na nich je nenormálního." 

Ženiny oči znovu měly nebesky modlou barvu. Možná se To Marii jen zdálo. A přece si nenechá zkazit tak skvělou náladu po tak strastiplné cestě. Negativních myšlenek už bylo dost.

"To počasí." Vydechl Jan. 

Přikývla. "Nevím jak to dělají. Možná potřebují husté sněžení aby něco zakryli."

"Každý má psa a kočku." Zamyslela se Marie. "Myslím tím, lidé jsou přece na kočky, nebo na psi, to ví každý."

"Přesně, kočka a pes se přece navzájem vylučují."

"Ta žena měla naslouchátko. Musel jsem jí věe říkat dvakrát. Určitě čekala, až jí někdo řekne instrukce, nebo přeloží, co říkám. "

"Kdyby to opravdu bylo naslouchátko, tak přece slyší dobře." Dodala vítězoslavně Marie.

Všichni se na sebe tázavě dívali. 

Marie s Janem s rozpaky dopili kávu. Byla opravdu výborná. Jak z nejlepší kavárny.

"Ehm." Ozval se po přemýšlivém tichu Jan. "Co s tím uděláme. My tu jsme jen náhodou. Kvůli této chatě. To vy jste místní."

"To se mýlíte." Ozvala se žena. Marie ji v očích uviděla znovu ty temné stíny. 

"Co?" Vydali ze sebe oba najednou.

"Nechcete ještě trochu kávy?" Zeptala se znovu. Tentokrát úsměv neuviděli. Vlastně toho mnoho neviděli. Najednou měli rozostřené vidění. I tak postřehli, že postava před nimi už neměla ty správné tvary ženského těla. Místo libé vůně jim v nose čpěl ostrý zápach chemikálií. 

Marie nahmatala stůl, aby se o něj opřela. Místo kouřového hladkého skla se její ruka dotkla nerovného povrchu, který byl potřísněn něčím mazlavým.

Vykřikla a tápavě se natáhla po Janovi.

"Mýlíte se, že jste tu náhodou." řekl cizí hlas, ani zdaleka nepřipomínal hlas ženy. "A také nejsem místní."

"A co ti podivní vesničané." Zeptal se zmateně Jan.

Uslyšeli skřípavý zvuk, který nejspíš měl být smíchem. "Ani nevíte jak to na obyčejné vesnici vypadá.

Ubohý druh, který nezná sám sebe."

"Utečeme." Zašeptala Marie. 

Dřív než mohl Jan reagovat, znovu se ozvala žena. "Neutečete. Nedostanete se přes zábranu ven. Negativní emoce vás přemohou jakmile se k ní jen přiblížíte. Zůstanete zde dokud..."

Ženin hlas přerušilo skřípání.

"Dokud co?" Ozval se najednou Jan. Jeho hlas byl podivně přiškrcený.

"Dokud nebudete připraveni. Vaše emoce jsou pro nás výborným zdrojem energie. Ale nebojte se, nebudete trpět. Potřebujeme vaši mysl spokojenou. Určitě jste si všimli, že se vaše negativní myšlenky vytratili, když jste se sem dostali. Jen instance, kterou jste vypili v kávě a která vás připraví na předání energie z emocí, ten účinek na chvíli vyřadí."

Marie stiskla Janovi ruku. Jediné, co ji proběhlo hlavou bylo, že teď, nebo už nikdy. Když se znovu dostanou do stavu štěstí a spokojenosti už se odsud nikdy nedostanou. 

Jan ji na znamení stiskl ruku dvakrát. 

Vytáhl z kapsy přístroj ve tvaru baterky a namířil jim na ženu. Moc v jeho účinek nevěřil. Koupil si jej pro jeho hezký vzhled a také proto, že jej prodejce přemluvil, což nikdy nebylo moc těžké.

Oba klopýtavě vyrazili z domu. 

Za sebou uslyšeli nelidské zaječení. Jan se ohlédl a uviděl jak obrys stvoření, které ze začátku považovali za příjemnou ženu se svíjí v křečích na podlaze. 

Ještě jednou zamířil a stiskl tlačítko. Postava se začala svíjet ještě rychleji. Poté z ní vyšlehly plameny.

---

Utíkali hlava nehlava. Jejich vidění bylo pořád zamlžené. Když došli na kraj mýtiny přojel jimi nával vzteku. 

"Bojuj s tím." Zavrčel na Marii.

"Jo." Odsekla mu a zaklela. Trochu se jí ulevilo. A tak mezi nadávkami řekla Janovi ať taky nadává.

Svorně s těmi nejhoršími nadávkami na rtech pokračovali dál.

---

Probrali se na kraji lesa, před sebou uviděli polní cestu a o kus dál své auto. Byli špinaví, šaty na sobě měli roztrhané a popálené.

Jan se ohlédl směrem, kde byla chata. Z toho směru se valil černý dým. Najednou je zasáhlo horko a tlaková vlna je odhodila dozadu. 

Uviděli záblesk a poté začalo pršet. 

Dobelhali se do auta.

"To nám nikdo neuvěří." Zavzlykala Marie.

"Nechci vesnici vidět alespoň několik let.Ani kdyby mě lákali na chaloupku z pohádky." Usmál se trpce Jan.