Cesta - Jinde

Celý život jí říkali, že má štěstí. Marta se tak necítila. Obzvlášť dnes ne. Neměla novoroční oslavu ráda. Když byla malá, bylo to jiné. Nevnímala ještě tak svou odlišnost. Tehdy ještě věřila babiččiným slovům o štěstí.

 Dnes už to bylo jiné. Když někdo řekl, že má štěstí znělo to, jako by ji upozorňoval na něco, co si nezaslouží. Věděla, že to někteří tak myslí. 
Vzdychla. Na chodbě už slyšela hluk chystajících se oslav. Hovory lidí, hluk kroků doléhaly až do jejího pokoje. 
Voda dnes tekla studená. Občas se to stávalo. Rychle dokončila sprchování a zabalila se do měkkého ručníku. Otřásla se zimou, poskočila z jedné nohy na druhou po ledové podlaze. Osušila se, a co nejrychleji se oblékla. Pohyby nutné k tomuto úkonu, ji zahřály. 
Nesnášela studenou vodu a pocit nepohodlí, který v ní vyvolávala. Byla to další věc, co ji rozladila. 
Vyšla z koupelny a přešla k jídelnímu automatu. Spravit si náladu dobrým jídlem bude to nejlepší. Dá si kávu a sladké pečivo, uvažovala. Osladí si život. Usmála se nad příjemnou představou.
Automat vypočítával optimální složení jídla i množství pro svého uživatele. Dalo se to však obejít. Přišla na to před několika lety. Od té doby si dopřávala více sladkostí. Podívala se na svou buclatou ruku. Nebyla tak tlustá jako Edna, která ji trik s automatem prozradila. Té vystupovalo břicho a překypovalo z kalhot, zadýchávala se při chůzi po schodech. Nikdy ji neviděla běhat, ale to skoro nikoho, kromě malých dětí. Sáhla si na břicho. Byla jen trochu kulatější, než ostatní. Možná si přece jen dá klasickou snídani, kterou ji určí automat. 
Nakonec však stejně navolila sladké. Dospěla k tomu, že to dnes bude potřebovat víc, než jindy. 
Čekala. Dnes to trvalo dlouho. Z přístroje vyšel podivný zvuk. Zamračila se. Zkusila snídani bez Ednina triku. Taky nic. 
Mít v pokoji nefunkční automat bylo mrzuté. Když přestal fungovat, pak obyvatelé takovýchto pokojů museli chodit do jídelny. Bylo to nepříjemné, nepohodlné a hlavně by už nebyly žádné sladkosti. Musela by se spokojit s jídlem, které ji vybere automat. 
Zakručelo jí v žaludku. Znovu zkusila přístroj, ale dosáhla jen dalšího protivného zvuku. Někteří lidé chodili do jídelny, i když měli funkční automat. Brali jídlo jako společenskou událost. Rádi si při jídle povídali, někteří i u toho hráli hry. Třeba by si s někým takovým mohla vyměnit pokoj.
 Její nálada klesla na bod mrazu. Nerada s lidmi jednala. Hlavně, když po nich něco chtěla. Vyměnit s někým pokoj nebude snadné a určitě ne příjemné. 
Na chodbě byly hloučky lidí. I když měly začít oslavy, zdálo se jí, že je jich tu až moc. Rychle se propletla skupinami postávajících lidí k jídelně. I tam bylo plno. Byla z toho davu rozmrzelá.
 Jídelna byla největší místnost na patře. Plná stolů, židlí a samozřejmě automatů na jídlo. Pořádaly se zde různé akce. Slavnosti jako byla novoroční, která měla začít dnes večer, zábavy na různá témata a hry. Každý den něco, kromě neděle, kterou rada ustanovila dnem rozjímání a odpočinku. Ten den se jí zdál nejlepší. Nikdo jí nenutil účastnit se akcí. 
Vše bylo zdánlivě dobrovolné. Byla tu skupina zvolená radou. Měla za úkol pozvedávat náladu, udržovat svěžího ducha ve společnosti. Tedy tak zněl jejich oficiální úkol. Podle Marty akorát otravovali ty, kteří se neradi účastnili všeobecné zábavy. Připadalo ji divné povinně se bavit. Když se někdo nezúčastnil alespoň tří akcí v týdnu, přišli za ním a hučeli do něj, až jej přiměli účastnit se. Znali už takové hříšníky a Marta byla na jejich seznamu.  
Rozhlédla se po místnosti. Nezdálo se jí, že lidé mají slavnostní náladu. Postávali v hloučcích a rozkládali rukama a vzrušeně hovořili. Nejvíc jich bylo kolem automatů. 
Zamračila se. Proč stáli tam? Většinou si jen vzali jídlo a pak si sedli někam ke stolům. Ty teď byly prázdné. U stolů sedělo jen pár starších lidí. Jídlo však neměl nikdo. 
Až teď začala vnímat hlasy kolem.
„Mě vůbec netekla voda.“ Uslyšela vysoký hlas ženy, která stála ve skupince u automatů. Byla to Karolína. Vždy ze všeho dělala drama. Její hlas zněl víc hystericky než jindy. Nikdy ji neviděla neupravenou. Její pokoj byl bez jediného smítka. Uklízecího robota pouštěla snad dvakrát denně. Marta ho pouštěla jednou týdně, když nezapomněla. Nenastavila ho na automatický režim. 
Když byla malá, krátce po té, kdy děti dostávají svůj pokoj, nechala si na zemi svou sbírku kamínků a robot jí je „uklidil“. Brečela kvůli tomu několik hodin. Teď se jí ta událost zdála směšná. Přesto se nezbavila divného pocitu z robota, a raději ho nechala uklízet jen občas, a když byla u toho. Někdy ji vrtalo hlavou, kam mizí věci, prach a nečistoty, které robot uklidí.
Tehdy si poprvé uvědomila, že je jiná, než ostatní a pochopila, že když někdo řekne, že má štěstí může to znamenat i to, že mezi ostatní nepatří. 
Chtěla tehdy své kamínky najít. Vyptávala se, kam věci mizí, kde má hledat. Odpověď, že to by nejlépe mohla vědět ona, když je odjinud, ji zarazila. 
Babička jí potom vyprávěla, jak se sem dostala. Nenarodila se žádné ženě odsud. Našli ji plačící v jednom z nefunkčních automatů, který vydával šaty. Ten rok se narodilo jen velmi málo dětí a tak rada rozhodla, že ji tu nechají. Bylo to jen o jeden hlas. Šťastný hlas, jak řekla babička. 
„Víš dítě. Ne všichni jsou odvážní. A čeho se lidé bojí nejvíc, jsou změny, a to, co neznají. A ty jsi představovala oboje.“ 
Rozhodující hlas patřil její babičce. Musela kvůli němu z rady odstoupit. Přesto, nebo právě proto jí říkala, že je šťastné dítě. 
I teď se cítila, že sem nepatří. Lidé si jí nevšímali a dál se o něčem bavili. Byli rozrušení. Něco se stalo. A ona o tom neměla ponětí. 
„Je to hrozné. Co budeme dělat?“ Uslyšela mužský hlas.
„Někdo musí svolat radu.“ Ozval se další.
Hlasy sílily. Lidé se dožadovali vysvětlení, nebyl však nikdo, kdo by odpovídal na jejich otázky.
„Co bude s oslavou?“
„S oslavou? Kdo by teď slavil? Nemáme jídlo, vodu!“
Až teď si Marta vzpomněla na svůj hlad. Prodrala se skupinkou před automatem. Musela to alespoň zkusit. Ve stroji jen zachrčelo. Nevydal ani protivné pípání, jak ten v jejím pokoji. Zkusila to znovu. A znovu. 
„Holka, to nepůjde.“ Ozvalo se za ní. Muž, kterému všichni říkali starý Jan, jí položil ruku na rameno.  „Zkoušeli to všichni.“
„Mám hlad.“ Řekla se slzami v očích.
Jan vzdychl „To my všichni.“
Dívala se upřeně na automat. Poprvé v životě ji napadlo, že se jídlo a šaty musí odněkud brát. Tak jak musely někde být její kamínky, někde muselo být i jídlo, které sem automaty přinášely. Ta myšlenka ji zarazila. Proč ji to nenapadlo dříve? Proč na to nepomyslela dávno? Tehdy, kdy se pídila po tom, kam mizí věci z úklidových robotů? 
Teplá voda, automaty, roboti, vše bylo součástí jejich života tak dlouho, že nad tím jak fungují, nepřemýšleli.
Na jeden ze stolů vylezl Tony, jeden z mladších členů rady. 
„Klid. Žádám všechny o klid.“ Zvolal. Chvíli trvalo, než se hlasy v jídelně utišily. 
„Poslal jsem pro členy rady. Budeme situaci řešit. Jen mějte strpení.“
„Máme hlad.“ Ozvala se Edna. Vstala od stolu. Všichni se dívali na její mohutné tělo. Při řeči rozkládala rukama. Všichni kolem ní ustoupili, aby neslízli nějakou tu ránu. Edna moc nemluvila před lidmi. Neměla ráda, když se na ni upíralo příliš mnoho očí. Musela být zoufalá, když toto udělala. „Automaty nefungují. Potřebujeme jídlo!“ 
„Já chci jiný pokoj. Neteče mi teplá voda.“ Ozval se další hlas.
„Já taky.“ „I já.“ Ozývaly se další.
„A já nového robota, ten můj neuklízí.“ Vložila se do výkřiků Karolína.
„Kde jsou fungující automaty na jídlo?“ Zvolala znovu Edna. Snažila se překřičet všechny ostatní.
Hlasy a atmosféra začala být stejná jako před tím, než Tony vylezl na stůl. Možná ještě horší. Tentokrát vykřikované stížnosti směřovaly na konkrétní osobu. Na Tonyho. 
Ten na stole začal vypadat nervózně. Jeho rozhodnost byla ta tam. Ustoupil, aby byl dál od stěžujících si lidí. Neměl však moc možností kam jít. 
„Všechno bude, jen… Jen musíte počkat na radu.“ Řekl rychle. „Jdu se podívat, kde jsou.“
Seskočil se stolu a dral se k východu z jídelny. Byl to spíš úprk. Na jeho hlavu se cestou snášely další a další stížnosti.
„To vypadá zle, Velice zle.“ Zamumlal si Jan. Marta se na něj podívala a překvapením zamrkala.
„Proč myslíš? Sežene radu. Ti už budou vědět, co dál.“
Jan zavrtěl hlavou. „I já byl v radě. Každý z nás měl přístup k informacím o zdrojích. Kdyby Tony věděl o fungujících automatech a robotech, řekl by to. Rada má jejich seznam.“
„Stávalo se to i dřív, že automat, nebo robot přestal fungovat.“ Namítla Marta.
„To ano. Tady v jídelně je automatů na jídlo hodně.“ Jan ukázal na dvě stěny v jídelně, u kterých byl jeden automat vedle druhého. „Když jeden z nich přestal fungovat, dala se přes něj páska a lidé si jídlo brali z jiného.“
Marta se pozorně podívala na řadu automatů. Každý druhý, nebo třetí měl na sobě pásku. Nikdy to moc nevnímala. 
„To samé v pokojích. Když přestal fungovat. Lidé si pokoj vyměnili, nebo začali chodit do jídelny.“ Pokračoval Jan. „Ještě když jsem byl v radě, došlo k situaci, že bylo víc obyvatel, než pokojů s funkčními automaty. Lidé byli vzteklí jako dnes. Hájili své právo na standard.“
„Jak to dopadlo?“ Zeptala se Marta. Přemýšlela, jestli vůbec zná někoho, kdo nemá funkční automat v pokoji. Nikdy se o to nezajímala.
„Nebylo to zas tak hrozné. Chybělo jen pár automatů. Vyměnili pokoje. Někomu slíbili místo v radě, když si vezme pokoj bez automatu, jinému jiné výhody. Odpuštění záznamu pro problémové lidi.“ Pokrčil rameny. „Rada zavedla nová pravidla, pak přišla léta, kdy se narodilo málo dětí. Tak se to srovnalo. Já jsem tehdy chtěl, aby se udělalo víc. Zjistilo, proč automaty nefungují, nebo jestli někde nejsou další.“
„A nezjistilo se to?“ Martu Janovo vyprávění zaujalo. Odrážely se v něm i její myšlenky. Na to odkud se jídlo bere. Přemýšlela, kdy se událost s chybějícími pokoji stala. Nikdy o tom neslyšela. Jan by byl ve věku jejího otce, kdyby nějakého měla. Muselo to být, když byla hodně malá, neměla nárok na pokoj a žila s babičkou. 
„Ne, pak mě z rady propustili. Myslím, že se jim můj návrh nelíbil. Neradi schvalují něco nového. Jen když je to nutné. Teď toho nejspíš budou litovat.“
„Myslíš, že nefunguje nic? Žádný z automatů?“
Jan jen přikývl.
„Ale… Kde vezmeme jídlo? Víš, kde bychom našli další?“
„Ne, nejsou nikde. Znám každičký kout.“
Marta se jen zamračila. Nedávalo jí to smysl.  V mysli ji vířily otázky. Proč se vše pokazilo najednou? Když jsou automaty tady, nebudou i jinde? Kde jinde? Znala jen toto místo. O tom, že by mohlo být nějaké jinde, uvažovala jen, když přemýšlela, odkud se vzala. Kde se narodila? Kam zmizely kamínky, odkud se bere jídlo, šaty, teplá voda.
Její zmatené myšlenky přerušil příchod rady. Všichni umlkli, když vstoupili do místnosti. Ustrojeni do slavnostních šatů, sytě červené šerpy a vysoké klobouky je zdobily a odlišovaly je od ostatních. 
Zasedli k dlouhému stolu na konci jídelny. Do místnosti se nacpalo ještě víc lidí. Všichni chtěli vědět, co se bude dít. Každý měl požadavky a stížnosti.
Marta zůstala na kraji. Nikdy neměla ráda davy. Ani když to byla zábavná akce. Teď jí to připadalo ještě děsivější.
Romana byla hlavou rady už dlouho. Co si Marta pamatovala. Její přísná tvář a ostrý hlas byly předurčeny k vedení. Nikdy ji neviděla se sklopenou hlavou. Při každé činnosti, kterou vykonávala, z ní čišela autorita. Ať už to byla účast na zábavách, nebo jen jídlo. 
„Sešli jsme se zde, abychom vyřešili krizi.“ Řekla přísně a zadívala se po tvářích v jídelně. Po nedočkavých, napjatých tvářích. Nikdo nic neříkal. Všichni čekali.
„Je to největší krize, která nás kdy potkala. Naše automaty v jídelně i v některých pokojích přestaly fungovat.“ Dodala.
„To my víme.“ Ozvalo se z davu.
„A chceme nové pokoje s funkčními automaty.“
„A s roboty.“
„Teplou vodou.“
Romana zvedla ruku, aby dav uklidnila. Chvíli to trvalo.
„Ano.“ Řekla. „Všichni máme tyto požadavky na standard našeho života. Teď však musíme vyřešit společně krizi.“ 
Než se znovu z davu začaly ozývat hlasy, pokračovala.
„Kdo má v pokoji funkční automat?“ Vstala a zadívala se na shromáždění před sebou. 
Všichni se dívali kolem sebe. Nikdo se neozval.
„No tak, je to důležité.“
Znovu žádná odpověď.
„Jestli se neozvete, začneme prohledávat pokoje. Toto je krize a v této době je důležité spolupracovat. A…“ 
Víc už nebylo slyšet. Dav začal hlučet. Lidé pokřikovali po sobě. Hádali se. Obviňovali jeden druhého. 
„Rada vždy ví, kde jsou funkční automaty.“ Ozvalo se z davu.
„Ano rada.“
„Oni to ví.“
„Kde jsou? Ať to řeknou.“
Romana zvýšila hlas, snažila se dav uklidnit. Další ze členů rady se k ní přidal. Byli však dva na celý dav. Ten je lehce překřičel. 
Ostatní členové rady seděli zaražení, bezradní okolo stolu. Na Tonym byl vidět strach. On byl ten, kdo spustil lavinu. Vstal a snažil se nepozorovaně od stolu rady odejít. 
Někdo z davu jej uviděl.
„Chce utéct.“ Výkřik byl slyšet až vzadu.  Marta a celý výjev pozorovala s otevřenými ústy. 
Na to se dav vrhl na radu. Prali se i mezi sebou. Někteří chtěli radu chránit, jiní naopak. Změť lidí, výkřiky a vřava. 
Chvíli trvalo, než se probrala ze strnulosti. Přikrčila se a pomalu se probojovávala ven proti hrnoucímu se davu. Vyklopýtala ven s Janem v patách.
„Co se to stalo?“ Zeptala se udýchaně. Když však spatřila Janovu tvář zkřivenou strachem, věděla, že se od něj odpovědi nedočká. Zmatek kolem ještě víc umocňoval její pocit bezradnosti.
 Babička. Napadlo ji. Vždy ji utěšila, poradila. 
Její pokoj byl na konci druhého patra. Žilo tu málo mladých. Nepořádaly se tu hlučné oslavy a lidé si stěžovali, když někdo běhal. Vše jako by tu bylo zpomalené ztlumené. Tak to alespoň Martě připadalo. 
Babička byla ještě starší, než starý Jan. Špatně chodila. Jen málokdy vyšla ze svého pokoje. Občas se vydala na chodbu, kde se setkávala se svými sousedy.
Marta vyrazila ke schodišti. Jan se k ní přidal. Neříkala mu o to, ale byla ráda. Měla tak pocit, že v celé té děsivé situaci není sama. 
Našli ji podřimující v křesle. Vypadala křehce a mírumilovně.
„Byla v radě přede mnou.“ Řekl šeptem Jan. „Obdivoval jsem ji. Myslím, že ji z rady propustili podobně jako mě.“
„Propustili ji z ní kvůli mně.“ Hlesla Marta.
V Janových očích se zablesklo poznání. 
„Ty jsi ta… Ta odjinud.“ 
Marta jen přikývla. Dosud si myslela, že to na ni všichni vidí, hned jak vyjde z pokoje. Že se všichni, koho potká, na ni dívají jako na toho, kdo není odsud. Uvědomila si, jak se chovala pošetile. Nejspíš nikdo, nebo jen málokdo se na ni takto díval.
Teď však na její problémy nebyl čas. Položila babičce ruku na rameno. 
Stará žena se probrala se z dřímoty. 
„Přišla jsi mě navštívit?“ Usmála se na dívku.
„Ano babičko.“ Sklonila se nad ní a pohladila ji po ruce.
„Á, něco tě trápí.“ Poznamenala a zvedla třesoucí se ruku, aby Martu pohladila po tváři. „Nic se neboj, ty ji dítě štěstěny, všechno bude dobré.“
Nadechla se. Teď zrovna nechtěla slyšet povzbudivé řeči o svém štěstí. Potřebovala radu.
„Poslyš, funguje ti automat na jídlo?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, budou mi muset vyměnit pokoj. Do jídelny už nedojdu.“
Marta se podívala na Jana. Až teď si babička všimla, že je tu taky.
„Aha, mladý Janek.“ Usmála se i na něj. „Myslela jsem, že jsi pěkný zbabělec… Než tě vyhodili z rady.“
„No… Díky.“
Babička se zamračila. „Stalo se něco špatného, že?“
Marta jí vyprávěla vše o tom, jak nic nefunguje a co se stalo, když se sešla rada v jídelně.
„Možná je to dobře, že vše přestalo fungovat najednou.“ Řekla babička.
„Dobře?“ Zeptala se zmateně Marta.
„Kdyby přístroje přestávaly fungovat jak dosud, tak by to bylo pomalé trápení. Rada by omezovala standard. Nejprve by byly pokoje s automaty jen pro vyvolené. Roboti, teplá voda na příděl. A co dál si ani nedovedu představit. Nikdo by se neodhodlal k činům. Látalo by se to, tak jak dosud. Tak jak se to stalo, když jsi byl v radě, Janku. Vím, že si chtěl, aby rada hledala další automaty.“
„Musí někde být. Kdo by to mohl vědět?“ Zeptala se Marta.
„Obávám se, že ty jsi tím klíčem. Ty jediná ses sem dostala odjinud.“
„Ale… Já nic nevím. Byla jsem malá. Nic si nepamatuji. Jen to co bylo tady.“
Babička vstala a vratkým krokem došla ke skříni. Vytáhla zažloutlý potrhaný papír s nákresem. Rozbalila ho na stole.
„Tady.“ Ukázala. „Je to v nejnižším patře. To je ten porouchaný automat na šaty. Tam jsme tě našli. Myslím, že tudy se dá dostat jinam.“
Nejprve nechápala, co s tím chce říct. Pak zavrtěla odmítavě hlavou. 
„Ne. Ne to nejde. Jsem odsud jako ostatní.“
Babička ji vzala za ruku. „Vím, že si to nemyslíš, ale jsi víc, než ostatní. Ty to můžeš dokázat. Jsi dítě štěstěny.“
„Ne nejsem. To jen ty mi tak říkáš.“
„Jsi, je to v tobě.“ Řekla a přešla znovu ke skříni. Vytáhla sáček sladkostí a láhev. Podala jí to spolu s nákresem, který opatrně složila, aby se ještě více nepotrhal. 
„Naplň si ji vodou. A jídlem šetři. Nevíš, za jak dlouho na nějaké narazíš.“
„Ale… Co ty?“
„Víš, staří lidé jsou paranoidní. Mám nějaké zásoby. O mě se neboj.“ 
Doslova je pak vystrkala na chodbu. 
„Dávej na sebe pozor.“ Políbila ji na cestu na čelo.   
---
Na chodbách vládl zmatek. Pobíhající lidé vykřikovali. Běhali sem a tam. Ti, co se vraceli z jídelny, byli potlučení. Někteří byli i zakrvácení. 
Marta se tázavě zadívala na Jana. Chtěla radu, co dělat. Babiččin plán, dostat se jinam přes nefunkční automat ji připadal jako absolutní šílenost. Vůbec ji nenapadlo, že by to opravdu udělala. Jen to babičce nedokázala říct.
Když Jan promluvil, jen zalapala po dechu. 
„Jdu do toho s tebou.“ Řekl prostě. Vzal ji z ruky nákres a vyrazil. 
Teď on vedl ji. Nenapadlo ji nic jiného, než jej následovat. Opatrně procházeli chodbami. Vyhýbali se zmateným a rozčileným lidem. Nikdo si jich nevšímal. Bez problémů se dostali do spodních pater.
Pokoje tu byly velké, avšak bez koupelny a jídelních automatů. Zato tu byly automaty na šaty. Lidé tu chodili málokdy. Marta se podivila, že ji tu vůbec někdo mohl najít. Co by se s ní stalo, kdyby tu nikdo nepřišel několik dní? Otřásla se při té představě. Možná přece jen je dítě štěstěny, jak říkává babička.
„Tady to je.“ Zvolal Jan. Stál před jedním z automatů v ruce plánek. 
Otevřel víko, kudy si odebírali šaty. Místo bylo prázdné. Rukou prohledal prázdné místo. Sáhl na stěnu, která byla za dvířky. Málem upadl, když se zadní stěna odklopila. Překvapeně pohlédl na Martu. 
Prolézt dírou nebylo zas tak těžké. I její oblé tělo se nakonec přes dvířka protáhlo. Přesto jí to připadalo jako skok do neznáma. 
Stáli tu spolu, jeden vedle druhého a dívali se na ten jiný, cizí svět. Tak podobný tomu, ze kterého přišli, přitom tak neznámému. Byli tady, byli jinde.

Pokračování příště