Cesta 9 - Budova

Obrazovka ukazovala jídelnu. Místnost, kde se lidé scházeli při jídle a pořádali zábavní akce byla tentokrát skoro prázdná.  

Skupina lidí seděla u jednoho stolu a živě debatovala. Ve velké místnosti, určená pro mnohem více lidí, nebyl jinak nikdo. Lidé na sobě měli pestrobarevné šaty z jemných splývavých látek. Nejaktivnější z nich byla Romana. Její hubená postava byla naopak zahalena v černobílých jednoduchých šatech. Až nepřirozeně rovná záda její hubenost ještě zdůrazňovaly. Působila rozhodně a nesmlouvavě.

---

"Nemůžeme se znovu stěhovat. Lidé budou protestovat. Když zavedeme nové pravidla, situace se za chvíli zklidní." Založila si ruce. Vypadala, že nečeká odpor. Jan, drobný muž s kulatým bříškem však vstal a opřel se o stůl.

"Mohli jsme zůstat na minulém místě. Bylo tam všechno. Tady máme jen polovinu jídelních automatů. Je to tu menší."

"Lidé se začínají ptát." Odpověděla přísně Romana. Také vstala, jako by nenesla, aby byl někdo výš než ona.

"A nepřestanou." Odvětil Jan.

Ostatní v místnosti se jen dívali, jak se ti dva dohadují.

"První pravidlo Jane!" Romanin hlas se začal zvyšovat. "Lidé musí být šťastní, bavit se. A to nebudou, když budou mít kolem takové zmatené, zcestné informace."

"Zmatené možná, ale zcestné? Jak víš, že nejsou pravdivé?"

"Co navrhuješ ty?"

"To, co minule, výpravu. Aby zjistila, co je za naším světem. Jestli informace, které jsme našli v minulém světě, jsou pravdivé. Zjistit jak fungují automaty!"

"Víš, co by to pro lidi znamenalo? Chceš, aby skončili, jak ti ubozí lidé z minulého světa? Proč jsme je našli mrtvé uprostřed fungujícího světa? Nechybělo jim nic."

"Zaslouží si pravdu. My si zasloužíme pravdu."

"To co znají je pravda. Nic víc nepotřebují."

Jan bouchl do stolu. "Už jsi zapomněla, co se stalo, když přestaly fungovat automaty? Když si lidé myslí, že na to, co používají, z čeho žijí, mají nárok, tak si jej budou bránit. Musíme jim otevřít oči."

Romana zavrtěla hlavou. "Nikdo na výpravu nepůjde. Ne po tom, co se stalo Martě."

"Nevíme, co se jí stalo!" Vykřikl Jan. Najednou vypadal vyšší. Křehkost se z jeho zjevu vytratila.

"Možná nás hledá. Kdybychom…"

Romana si dala ruce v bok. "Je mrtvá, nemohla přežít. Smiř už se s tím. Sám jsi to tam venku viděl. Zorganizuj si výpravu. Jestli někdo půjde a jestli - JESTLI zjistí pravdu o tom všem. O jiných světech, tak pak mám ji může říct."

"Když jim neřeknu vše, co víme, tak nikdo nepůjde." Řekl vyčítavě Jan.

"Tak můžeš jít sám." Odsekla. Potom se podívala okolo na ostatní. "Nebo můžeš vzít někoho z rady. Ti ví to, co my."

Jan se zadíval na tváře kolem stolu. Všichni do jednoho se dívali do stolu, nebo očima uhnuli, když se jeho pohled přiblížil.

---

Marta se odvrátila od obrazovky, na které scénu pozorovala. Podívala se na Davida, který byl s ní v servisní místnosti budovy plné obrazovek.

"Musím za nimi."

"Ne." Zavrtěl hlavou. "Nesmíme zasahovat."

Zmateně se na něj podívala. Pokrčil rameny.

"Jen udržujeme budovu. Opravujeme automaty, systémy, které budovu udržují v chodu. Nezasahujeme do záležitostí obyvatel podzemních měst."

"Proč ne?"

David se zarazil. Nevěděl, jak odpovědět. Bylo tomu vždy tak. Jejich společnost nezasahovala do společností lidí v budovách ani ve vesnicích. Jaké bylo vysvětlení?

"Já... Vlastně nevím. Protože mají jiný svět, žijí jinak, než my. Vždy tomu bylo tak."

Ve skutečnosti nevěděl jak se zachovat. Budova byla v tak špatném stavu. Vše se rozpadalo. Automatické systémy měly udržovat obyvatele budovy v komfortu a bezpečí. Teď je však stav budovy ohrožoval. Kdyby se setkal s vesničany, měl předstírat, že je jeden z nich, jen ze vzdálené vesnice. Co dělat, když se setká s někým z obyvatel podzemních měst, mu nikdo neřekl. Najednou měl pocit, že je ve stejné situaci jako lidé v budově. Věděl toho jen o málo víc, než oni. Při přípravě na správcovství se učil jak opravovat budovy, na víc nebylo čas. A kdyby bylo, dověděl by se více o tom jak žijí lidé budov a proč nemá zasahovat do jejich životů?

Už to, že je tu Marta, která byla z podzemního města, ale poznala i vesnice na povrchu bylo něco, s čím nikdo nepočítal.

Marta se na něj znovu obrátila. "Jsou tam v bezpečí?"

David vzdychl a zadíval se na trojrozměrný model budovy uprostřed místnosti. Červenou barvou byly zobrazeny úseky, o kterých systém neměl zprávy. Bylo jich mnoho. Skoro čtvrtina budovy se halila do červené barvy. Jiné úseky pulzovaly různými barvami. Jen malá část měla bílou barvu, která značila úseky bez problémů.

Patro, na které David ukázal, blikalo modře.

"Jsou tu výpadky energie. Polovina automatů nefunguje." Popisoval jen stav, který viděl. Nevěděl, jak dlouho bude trvat. Výpadky energie, nefunkční automaty, to bylo to nejmenší. Víc ho strašily zborcené zdi. V jakém stavu byla elektrárna? Po letech neudržovaná. Automatika zařídila hodně, ne však všechno. Z deseti bloků už fungovaly jen tři. Naštěstí zafungovalo odstavení při závažných poruchách.

"Chci jít za nimi. Vyvést je ven."

David zavrtěl hlavou. "Víš, co to znamená? Ve vesnicích je nepřijmou. Zavrhují své děti, které v nejsou dostatečně silné, nenaučí se tolik jako ostatní. Proč by přijali někoho z podzemního města?"

"Ale, nemůžeme je tam nechat, když…"

"Kam je chceš odvést?"

"Já… Nevím. Musím se o to pokusit. Prostě je tam nemůžu nechat."

"A co další města. V budově nejsou jen tví lidé." David se snažil Martu uklidnit. "Počkáme, až nám odpoví na zprávu z centra. Řeknou, co dělat."

Marta přikývla. Věděla jen málo o světě, odkud David pocházel. Představovala si jej jako svět, kde lidé používají techniku, jako v podzemních městech, ale také ji umí vyrábět, opravovat. Učí své děti všemu, co je třeba. Zdálo se jí to jako ta správná kombinace obou světů, které znala.

Prohlížela si model budovy. Bylo až k nevíře, že by to mohl člověk postavit. Mimo obytné části zde byly i servisní části a také zásobovací. Veškerý odpad z města se recykloval. Byly tu hydroponické pěstírny, výrobny potravin, šatů i předmětů, automatické opravny robotů. K tomu příslušná síť dopravních tepen, kudy se výrobky dostávaly do měst. Kudy se zásobovaly potravinové automaty, nebo vedla elektřina.

Všechna oddělení po letech neúdržby pomalu selhávala. Z původního počtu obyvatel ve městech byla jen setina.

Našla několik měst. Každé vypadalo trochu jinak, přesto byly podobné tomu jejímu. Dvě až tři patra, bavící se lidé využívající pohodlí a výhody automatů.

Pak tu bylo deset poschodí, které nebyly monitorovány. Odebíraly proud, výrobky i potraviny. Podle odběru tam žilo daleko více lidí, než v ostatních městech v budově. Patra byla hluboko pod povrchem a stav okolních sekcí byl jeden z nejhorších. Kolem celé oblasti byly i zřícené zdi a zatarasená schodiště.

"Jsou i jiné východy z budovy? " Zeptala se Davida.

Zavrtěl hlavou. "Měly tu být podzemní tunely, ale ty nejsou dostavěné. Moc tvrdé podloží." Podíval se do počítače a zamračil se.

"Přijedou. Opraví elektrárnu a pomůžou s ostatními opravami."

"To je dobře, ne?" Zeptala se nejistě. Nelíbil se jí Davidův výraz.

"Jen… Nepsal jsem ve zprávě o tobě. Neměli bychom… Nesmíme…"

"Zasahovat." Dokončila větu Marta. Už ji od Davida slyšela tolikrát, že měla pocit, že ji používá jako frázi, když neví, co říct.

"Stejně jsem chtěla za svými lidmi. Patřím tam."

Chtěl ještě něco říct a nadechl se. Viděl Martino odhodlání.

"Když se vše opraví, získám čas. Můžu je přesvědčit. Říct jim, že si mohou vybrat."

Vzdychl a usmál se na ni. Přešel k počítači a chvíli tam něco dělal. Pak vytáhl čip a podal jej Martě.

"Když ho připojíš k jakémukoli automatu, dostaneš se k informacím z počítače. Kdyby bylo nejhůř pošli mi zprávu."

Marta zaváhala. David jí naučil jen málo o tom jak počítač ovládat. Bylo to jednoduché a hodně podobné ovládání automatů. Přesto toho bylo hodně, co nevěděla. Informace o poloze, o tom v jakém stavu je část budovy ve které se pohybuje nebyla k zahození a určitě najde i jiné využití.

"Děkuji. I za lidi ve městech. Doufám, že jednou poznám i tvůj svět."

David se usmál. Martě se jeho úsměv zdál trochu strojený, ale už nad tím nepřemýšlela. Zmáčkla tlačítko výtahu a dveře se za ní zavřely.

---

Stoupala vzhůru. Pozorovala, jak se čísla pater na displeji snižují. To se světem jejích lidí bylo ještě daleko. Přemýšlela nad celou situací. Když lidé z Davidova světa vše opraví , nebudou v ohrožení. Přesto je chtěla probudit, ukázat jim, že jsou i jiné, zajímavě světy. Nebude to lehké.

A nebude to teď. Stiskla tlačítko stop. Byl to náhlý nápad. Deset tajných nemonitorovaných pater ji lákalo. Proč Davida neupozornila na města nevěděla. Snad proto, že předpokládala, že o nich ví. Teď jak nad tím přemýšlela si nebyla jistá. Přikládal tolik vážnosti údajům o spotřebě? Určitě jej víc zajímaly chyby systému a selhání.

Výtah se zastavil. Byla v patře, kam šel proud, jídlo i ostatní výrobky. Město, o kterém nikdo z venčí nejspíš nevěděl.

Otevřela dveře výtahu. Na chodbě svítilo noční osvětlení. Po světle z výtahu se musela chvíli zvyknout.

Jela výtahem v servisní sekci. Tam, kde měla narazit jen na automaty a stroje.

Tady to bylo jiné. Chodby byly plné stánků, robotů, kteří vypadali nefunkční, nábytku a jiných věcí. Dveře výtahu byly za jedním ze stánků. Zakopla o jednu z věcí naskládaných za stánkem a upadla. Posadila se a rozhlížela se po neobvyklém místě. Bylo to tu opuštěné, tak jako u nich jídelna v noci. Viděla kolem sebe stopy nedávné lidské činnosti.

"Co tu děláš tak pozdě?" Uslyšela za sebou. Byl to příjemný ženský hlas. I když žena nezvykle protahovala samohlásky, bylo ji rozumět.

"Já, no… Zabloudila jsem." Marta vstala a rozhlédla se po původci hlasu. Byla to starší menší žena. Byla trochu při těle, přesto bylo vidět, že není zvyklá zahálet. U sebe měla koště a před sebou poháněla dva úklidové roboty.

"Ty jsi z města, viď? Mluvíš spisovně, tak jak to vyučují na nóbl školách." Žena si ji prohlížela. I v nočním osvětlení bylo vidět, že nemá na sobě nové šaty, ale nepůsobila dojmem, že strádá.

Marta přikývla, žena jí byla něčím sympatická. Nebyla to tvrdá žena, jako Anita, kterou potkala na povrchu. Neměla však v sobě zhýčkanost lidí z podzemních měst.

Žena ji podala ruku a pomohla ji vstát.

"Jen dokončím úklid tržnice a vyvedu tě ven."

"Díky."

---

Pozorovala, jak žena směruje úklidové roboty na konec chodby. Pomalu se rozkoukávala. Přemýšlela, k čemu slouží stánky plné nejrůznějších věcí. Většina se jí zdála stará a nepoužitelná. Její lidé by je hned vyhodili a nahradili novými.

Přešla k jednomu stánku. Byl tam úklidový robot podivně sestavený, měl v sobě i části jiných robotů.

"Ten sestavil můj syn, Láďa. Je to na nákupy. Chodí za vámi jako pejsek. Nemusíte se tahat s těžkými taškami." Žena se pak podívala na Martu. Její oblečení z lehké látky z automatu přímo svítilo novotou.

"Ale ty asi máš dost peněz a na nákupy na tržnici nechodíš, co?"

Martě to něco říkalo. Peníze. Četla o nich. Kdysi dávno, než vznikly podzemní města a vesnice na povrchu, věci nebyly všech. Lidé si je nejprve měnili a pak vymysleli peníze. Něco jako žetony ve hře.

"Vlastně jsem tu poprvé." Přiznala se Marta. "Chtěla jsem vědět jaké to tu je. Jak se tu žije."

"To máš nějaký divný projekt do školy, ne? Láďa taky takový měl. Měl zjistit, jaké to je bez uklízečů." Žena mávla na roboty před sebou. "Takový nesmysly. Kdyby v té škole učili něco pořádnýho. Bez uklízečů. Proč bychom…"

Žena pokračovala. Mluvila a mluvila. Pomalu šli chodbou k další sekci. Marta ženu nechala mluvit. Dověděla se hodně věcí. Peníze, škola, mají tu vládu, kterou volí.

"Prý potřebujeme nové území. To mají pravdu, ale kde ho chtějí vzít? Zelenina ze zahrad má být na příděl. Pche. Stejně ji dostanou ti, co dobře zaplatí. To je jak se školama. Dostanou se tam ti bohatí. Jó Láďa se tam dostal. Je moc chytrej. Kdyby se tam nedostal lidi by si toho všimli."

Vešli dveřmi do velké místnosti. Marta nevěděla. k čemu původně sloužila. Teď to byla obrovská pěstírna zeleniny. Znala zeleninové zahrady ze svého pobytu na povrchu. Tato zelenina byla jiná. Větší, bez kazů. Nebyla pěstována v hlíně, ale v jemných hnědavých granulích. Svítilo na ně nafialovělé světlo.

"Chtějí z baru u Renáty udělat hydroponickou zahradu. Kam si večer budeme chodit odpočinout?"
Ženina slova proudila dál. I když si stěžovala, nevypadala nazlobeně. Dalšími dveřmi se dostali do obytných částí.

Široké chodby jak je znala, byly vyzdobeny různými barvami a nápisy. Bylo tu jen málo lidí. Jeden z nich, v bílém overalu se na ni divně díval. Raději šla dál. Když zašla za roh za křižovatku chodeb, byl tu další takový člověk. Statný muž v bílém overalu. O chodbu dál byla v overalu žena. Dohadovala se s mladíkem, který vypadal opile. Pak ho vzala za paži a postrkovala jej do jedné z místností.

"Opilství a výtržnosti, to bude domácí vězení, nejméně na tři dny. " Uslyšela ženu.

Nezastavovala se a šla dál. Nikdo si jí nevšímal. Lidé ty byli jiní než znala z povrchu i jiní, než z podzemních měst.

"Odtud asi trefíš." Zamumlala žena místo rozloučení a rychlým krokem se od ní vzdalovala.

---

Marta narazila na jedny otevřené dveře. Bylo o bar u Renáty, ten, o kterém mluvila žena.

Po chvíli zaváhání vešla dovnitř. Z automatu se linula pomalá hudba a na parketu tančilo několik dvojic.
Posadila se k baru a rozhlížela se. Bylo to tu příjemné. Malé stolky byly doplněny pohodlnými křesílky a na stropě se houpaly lampy, které zaháněly chmuru nočního osvětlení příjemným světlem.

"Budeš si něco přát?" Hukla na ni žena podobného věku, jako ta, co potkala na tržnici. Byla vyhublá a roztěkaně jezdila očima sem a tam.

"Já… Za chvíli." Usmála se na ni Marta. Měla pocit, že ji urazila a co nevidět od ní dostane nejmíň pohlavek. Vzpomněla si na peníze, kterými se tu platí a také na to, že žádné nemá.

"Nic si z ní nedělej, Renata je jen taková." Ozval se muž se sklenicí v ruce. Měl vrásčitou tvář a na sobě červenou košili, která byla zalátaná různými látkami, jen ne červenou.

"Ještě jsem tě tu neviděl, co tu vůbec děláš v tuto dobu?"

Marta nechtěla být středem pozornosti. Netušila jak to tu chodí. Nejprve chtěla jít hned za někým z rady. Je ta jejich vláda podobná radě v jejím světě? A co když nemají cizince rádi? Co když jsou odpojení od monitorování schválně? Uměli převářet roboty na něco jiného, nejspíš poznají i monitorovací zařízení.

"Mám projekt do školy." Použila znalostí z vyprávění ženy z tržnice. "Mám napsat o životě tady ve městě o problémech. Chtěla bych to udělat trochu jinak."

Pak se na muže usmála. "Nechtěl byste mi něco říct vy?"

"Já už jsem starej, mě už žádné problémy netíží. Málo místa? Já mám svůj koutek v noclehárně. Na trochu toho žvance a pivečka si taky vydělám. Jen kdyby jej ta ženská to občas neředila nějakým patokem." Ukázal bradou na Renatu.

"No a ještě, kdybych se nemusel stěhovat."

"Stěhovat?"

"Jo to asi souvisí s tím místem. No tady za barákem nám budou kopat chodbu. Jako by si nemohli vybrat jinou chodbu. A až to bude, tak z tohoto mýho teplýho místečka chtějí udělat zahradu."

Ještě chvíli muže poslouchala, pak už se na ni Renata dívala příliš vyzývavě, tak raději odešla.

---

Už měla představu o tomto světě. Bylo to něco mezi vesnicí a podzemním městem. Bylo to jiné, než co popisoval David, jeho svět jí připadal o hodně lepší než toto. Tady, kde se lidé rozdělovali na chudé a bohaté. Nelíbilo se jí to rozdělení. Neposílají však své děti do labyrintů a umí si vypěstovat jídlo, opravovat automaty.

Došla na konec chodby. Místo zdi uviděla velkou díru a za ní hlínu a kamení. Ze stroje na výrobu nějakých věcí, netušila jakých, vyrobili obrovský stroj s rypadly. Vězel tam v díře jako svědek zkázy.

Nade zdí vedla prasklina nahoru do dalšího patra. Možná našla důvod, proč se zdi v některých patrech zřítily.

Najednou se jí po boku objevili dva lidé v bílých overalech.
"Půjdeš s námi." Řekl jeden z nich.