Cesta 8 - Podzemí

K ruinám se blížil jezdec. Měl na sobě obyčejné šaty. Režnou košili a hnědé kalhoty doplňoval těžký plášť, který vesničané nosili při nepřízni počasí.   

Kůň s jezdcem jel pomalu krajinou. David nechal své zvíře vybírat si cestu, jen občas pobídkou změnil směr. Unavení byli oba, měli za sebou dlouhou cestu krajinou plnou pastvin a lesů. 

Napřímil se v sedle a pozoroval okolí, pak koně pobídl k vyšší rychlosti. Jejich cíl už byl v dohledu. 
Zastavil u staré polorozbořené zdi. Z okolní krajiny budova vypadala jen jako terénní nerovnost, snadno by ji přehlédl, kdyby nevěděl kde přesně je. 

Sesedl a pak vzal koženou brašnu, kterou měl připevněnou za sedlem. Sundal sedlo a nakonec i ohlávku. Plácnutím koně pobídl k volnému běhu. 

S lítostí se díval na ladné pohyby krásného zvířete. Odběhlo jen kousek a začalo se pást na trávě. Přemýšlel, za jak dlouho pochopí, že mu dal volnost. I když měl radost z jeho svobody, zaplavil ho smutek. Strávil s ním dlouhé dny na cestě. Vzpomněl na dny, ve kterých byl tento divoký tvor jeho jediným společníkem. Nejspíš si dlouho svobody neužije. Povzdychl. Odchytí ho vesničané a od té doby bude znát jen tvrdou práci.

---

Než vstoupil do polorozbořené budovy, rozhlédl se kolem. Měl z tohoto místa podivný pocit. Celou cestu sem se mu dařilo vyhýbat se vesničanům. Neměl rád jejich zvědavé otázky a podezřívavé pohledy. Setkal se s nimi jen několikrát při jiné cestě. Bylo to nepříjemné, a i když se držel naučené historky, měl pocit, že mu nevěří. 

Nejspíš to byl jen jeho osobní pocit, přesto byl rád, že se tentokrát s nimi nemusel setkat. Napadlo ho, že vše proběhlo příliš hladce. Ještě jednou se rozhlédl a vstoupil dovnitř.

Budova byla v horším stavu, než očekával. Na chodbách svítilo jen nouzové světlo. Všude byly nánosy prachu a informační panel skrytý vedle schodiště nefungoval. 

Sešel o patro níž, kde byla výtahová šachta. Možná nebylo rozumné používat výtah, když byla budova v tomto stavu, ale kdyby šel pěšky, trvalo by mu to několik dní, než by sestoupil dolů do řídící místnosti budovy.

S úlevou zjistil, že přivolávací mechanismus výtahu funguje. 

Tato budova byla jedna z nejstarších. Téměř všechny ostatní byly propojeny podzemními tunely. Tato byla příliš hluboko v území vesnic a její podzemí bylo obklopené skalami, které nebylo lehké překonat i s vyspělou technikou. 

Nebyl to jediný problém budovy. Zprávy, které dostávali o chodu celého zařízení, o počtu obyvatel a o probíhajících opravách byly zmatené. Předpokládali, že zemřel správce a zprávy posílal automat, ale ani to by nevysvětlovalo podivné záznamy.

Přemítal o zuboženém stavu budovy a ani si nevšiml pohybu za sebou.

„Kdo jsi?“ Uslyšel za sebou výhružný hlas. Když se otočil, uviděl vesničana, který na něj mířil kuší.

Vesničané do ruin nechodili a tak, když vešel do zdí budovy, ztratil obezřetnost.

„Jsem kurýr. Jedu do vesnice na severu.“ Zkusil se přidržet historky, ale tentokrát věděl, že to nebude mít lehké.

„Nesmysl.“ Zavrčel na něj muž. „Jsi jeden z nich.“

„Jeden z nich?“ Zeptal se nechápavě.  „Jsem kurýr z ves…“

„Jeden z těch bledých, podzemních, co zničili labyrint.“

O poruše v labyrintu slyšel. Měli za to, že to byla jen nehoda a určitě to nespojovali se situací v budově.

„Nejsem bledý.“ Řekl chabě. „Jen jsem si tu chtěl odpočinout a jet dál. Vašeho labyrintu je mi líto. Nemám s tím nic společného, jen projíždím.“

„Lžeš!“ Vyštěkl. „Děláš něco s… Tamtím. To by vesničan nedělal.“

„Ale to jen…“

„Půjdeš se mnou do vesnice. “ Významně pokýval kuší, aby svým slovům dodal důrazu. Fungovalo to. Ostrý hrot, který na něj mířil, Davidovi nahnal strach.

Dobře věděl, že s ním do vesnice jít nemůže. Kdyby jen měl po ruce tašku. Ta ležela na zemi, ne daleko od muže. S namířenou kuší před obličejem se na ni neodvážil sáhnout.

Muž přistoupil s ovladači, který přivolával výtah a podíval se na něj. Jedním okem sledoval Davida, jestli se nehne.

„Co to dělá?“

„Nevím, takto už to tu bylo.“ Snažil se o lehký tón, ale hlas se mu třásl.

Když muž s ovládáním nic nevymyslel, znovu se obrátil k Davidovi.

„Půjdeme.“ 

V tu chvíli se cvaknutím dorazil výtah a jeho dveře se otevřely. Vesničan se lekl. Obrátil se i s namířenou kuší k výtahu.

 David využil příležitosti. Popadl brašnu a praštil jí vší silou muže do ruky, ve které držel kuš. Pak skočil do výtahu a zavřel za sebou dveře. 

---

Ještě pořád zrychleně dýchal. Snažil se vybavit celý rozhovor s vesničanem. Co to říkal o bledých, o podzemí? Začal mít strach. Co když se budova rozpadá a lidé z nich v zoufalství hledají únik ve vesnicích?

Jako odpověď na jeho myšlenky se výtah zatřásl. Uslyšel skřípění. Znovu ucítil otřesy. Nebyla to jen kabina, která se třásla, ale i stěny okolo. Sedl si na podlahu a přikrčil se. Byl to jen instinkt. Věděl, že i kdyby měl jakoukoli polohu, nezachrání ho nic. Šachta byla několik kilometrů dlouhá. Na konci pádu se zdemoluje kabina a nikdo živý nebude mít šanci. 

Zavřel oči a doufal, že na konec nebude čekat dlouho.

---

Jako první podivné skřípavé zvuky zaznamenala Marta. Gabriel s Anitou netušili, co se děje, ale když Marta vykřikla a začala utíkat, přidali se k ní.

Vběhli do jedné z místností se vstupem z chodby. Pronásledoval je zvuk skřípějících plechů, borcených zdí.  Po chvíli i mračna prachu. 

Přidržovali si rukávy u úst a nosu, aby se jim do plic dostalo co nejméně prachu. Ten je škrábal v krku, nutil je ke kašli. 

Čekali, až se mračno usadí.

„Co se stalo?“ Zeptala se Anita a utřela si uslzené oči podrážděné zvířeným prachem. 

„Nevím,“ přiznala se Marta. „To ten zvuk, vyděsil mě.“

„Všechny zvuky mi tu připadají nepřirozené. Na povrchu poznám, který je varovný. Tady si připadám jako bych měla o jeden smysl méně.“ Anita vypadala vystrašeně. Pokrytá prachem nepřirozeně bledá. 

„Žádný ze smyslů nám moc nepomáhá. Nejsme zvyklí na osvětlení, na zvuky, vůně ani tvary.“ Přidal se Gabriel. Třásl se od hlavy až k patě. Marta měla dojem, že by nebyl schopný ani se postavit. 

„Je to jako noční můra. Ta, ve které jste uvěznění a nemůžete se dostat ven.“ Pokračoval. „Tady je to tisíckrát horší. Neprobudíme se z toho. Udusíme se, zavalí nás zhroucené zdi.“

Marta s Anitou znepokojeně pozorovaly Gabrielovu roztřesenou postavu. Jeho hlas byl roztřesenější a hlasitější s každým slovem.

„Zůstaneme tu pohřbení za živa.“ Vykřikl nakonec.

Marta i Anita k němu přistoupily. Anita jej objala přes ramena a Marta vzala za ruku.

„Nezůstaneme tu.“ Řekla klidně Marta. „Vydáme se zpátky.“

Podívala se na Anitu, ta přikývla. 

Anita s Gabrielem žili jen na povrchu, nebyli zvyklí na uzavřené prostory. Naopak Marta, která v podzemí vyrůstala, se tu cítila jako doma. Nevadily jí malé místnosti, ani to, že nevidí oblohu.  
Marta byla ze začátku ráda, že se s ní vydali prozkoumat podzemí, teď se stali přítěží. Hlavně Gabriel, který začal mít nepříjemné pocity už na počátku výpravy.

Anita pohladila Gabriela, svého syna po tváři. 

„Neboj, Marta nás odsud dostane.“ Řekla s jistotou v hlase.

Gabriel jen přikývl.

---

Trvalo to nekonečně dlouho. Výtah se nakonec přestal třást a jeho jízda se ustálila. 

David pomalu otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, že je naživu. Nedočkavě pozoroval čísla pater na displeji. Přísahal si, že už v životě do žádného výtahu nevstoupí. I kdyby to mělo znamenat vystoupat po schodech stovky pater.

Zbývající jízda proběhla klidně a výtah zastavil s nepatrným zasyčením.
Monitorovací místnost byla prázdná. Vše vypadalo jako v jiných podzemních budovách. Řídící počítač, obrazovky. 

„Je tu někdo?“ Zvolal. 

Zapnul obrazovky a oživil počítač. Našel informace o výtahu, kterým jel. Až na otřesy vše vypadalo v pořádku. Rány a skřípění musely jít odjinud. Začal hledat výpadky v částech, kudy výtah jezdil.
Bylo jich hodně. Až příliš mnoho. Od nefunkčního osvětlení až po části, ve kterých nefungovaly monitorovací systémy. 

Takhle se nikam nedostane. Trvalo by věky procházet všechny tyto selhání systému. Tentokrát si vyhledal všechny hlášení podle času. 

V šedesátém prvním patře, severní část. Přestaly fungovat monitorovací systémy. Před tím zhasla světla, přerušila se dodávka elektřiny. Proč se tak stalo, se nedověděl. Jel jedním ze severních výtahů. Zkontroloval zbylé dva. Jeden z nich přestal fungovat po té, co se něco stalo v šedesátém prvním patře. Druhý už nefungoval léta, jak se zdálo.

Zkontroloval ještě šedesáté a padesáté deváté patro. Ani jedno nebylo bez hlášení, žádné však nepřibylo dnes. 

Podíval se na monitory. Ty však ukazovaly pusté chodby a místnosti bez života.
Zkusil i pohled do dalšího patra. Šedesáté druhé vypadalo stejně neutěšeně. Procházel jednu místnost po druhé. 

Byly tu i záznamy z posledních dní. Našel záznamy nejbližších místností vedle výtahu, který přestav fungovat. Uviděl chvějící se prázdné místnosti. V některých praskly zdi a pak se dveřmi valily oblaka prachu.

Nehodlal se vzdát, třeba najde tu, na které je vidět více. Bylo to však všude stejné. Oblaka prachu, třesoucí se zdi.

Další snímek vypadal stejně. Místnost se začala otřásat. Za chvíli do ní vtrhnou mračna prachu. Nebyl to jen prach, kdo se objevil, do místnosti vběhli tři lidé. 

Starší žena, mladá dívka a muž. Možná o trochu starší, než David. 

Podivná trojice ho zaujala. Ne jen to, že muž a starší žena měli na sobě oblečení vesničanů, ale i to, že trojice ty byla očividně spolu. 

Vesničané a lidé z podzemních měst o sobě vzájemně nevěděli, nebo by alespoň neměli vědět. Co tedy dělají tady dole společně? 

Pustil si aktuální snímky z místnosti. Trojice tam ještě byla. Chystali se k odchodu. Nastavil kamery a přidal zvuk. Odhadoval jejich trasu, aby mohl včas přepnout sledování, aby je neztratil z dohledu.
S mužem bylo něco v nepořádku. Třásl se a při chůzi jej starší žena podepírala. Dívka, která měla na sobě oblečení z automatů, šla před nimi. Jako průzkumník před vojskem.

Pozorně si prohlédl dívku. Kdyby neměla barevné šaty a účes podzemních lidí, myslel by si, že je vesničanka. Její pohyby byly obratné a plné energie jako u vesničanů. Její způsob otevírání dveří a zacházení s automaty zase svědčil o někom, kdo s těmito přístroji žije od malička. 

Přiblížil si její tvář. Její pokožka nebyla úplně bledá. Když ji však srovnal s pokožkou starší ženy, vypadala až sněhově bílá. 

Trojice se vydala společně ke schodišti. Jejich postup byl pomalý. Nechal je a nastavil na počítači sledování.  Tak je může na chvíli opustit a zjistit, co se stalo se správci budovy.

---

Aby se dostali ke schodišti, museli obejít kus spadlé stěny. To bylo pro Gabriela další překážka, kterou musel překonat. Pohled na hromadu suti jeho špatné pocity znásoboval. 

Marta pomohla Anitě převést Gabriela kolem suti a pak je nechala, ať jdou dopředu. Sama se vrátila ke zbořené části stěny. Lezla po suti tam, kam se až odvážila. Zhroucená zeď odhalila díru, která vedla vertikálně budovou. Nahoře i dole se ztrácela v dáli. Šílené dálce, ze které se jí zamotala. Raději si sedla a počkala, až nevolnost ustoupí. 

Nenašla nic, podle čeho by poznala, proč se stěna zhroutila. A to ji znepokojilo ještě více. V některých patrech viděla zborcené kusy zdí. Vždy však měla pocit, že ví, proč se tak stalo. Někdy to bylo v místnostech se stroji, kde jeden blízko zbořené stěny byl ohořelý, jinde zase vytékala voda z trubek a celá místnost byla podmáčená.  Tady žádnou příčinu nenalezla, byly snad Gabrielovy pochybnosti oprávněné?

Místnosti správců našel prázdné. Nebyly tu ani známky po někom živém. Začalo ho to znepokojovat. Jestli odešli, proč nastavili počítač, aby posílal zprávy? 

Zašel se podívat do kuchyně. Byl tu automat na jídlo i zařízení na vaření z čerstvých surovin. Všude bylo čisto, uklizeno. Jediné na čem ležel prach, byla kniha na stole. Byla označená čipem pro úklidový automat, že si jí nemá všímat.  

Připravil si jídlo v automatu, vzal si knihu ze stolu a přešel do monitorovací místnosti. 

Po očku sledovat trojici, jak se blíží ke schodišti. 

Mezitím otevřel knihu z kuchyně. Znal jen málo knih. Lidé je měli jako upomínky na velmi staré doby předtechnického věku. Věděl, že vesničané mají knihy, zaznamenávali tak události, vědomosti. K čemu však kniha zde v místě plném záznamových zařízení?

---

Otevřel ji a zjistil, že je to deník. Ručně psané události. Musel tu být někde i elektronický deník, který automaticky zaznamenával činnost lidí ve správních místnostech. Jejich zdravotní stav, jídlo, činnost, kterou vykonávali pro budovu. Proč tedy něco dalšího?

Začetl se do deníku. Vzal to od konce. Chtěl se dovědět, co se se správci stalo.

Poslední záznam byl před sedmnácti lety. Zamračil se. Jestli je budova tak dlouho neudržovaná, mohlo se tu stát cokoli. Už se nedivil nefunkčním částem ani nemonitorovaným úsekům.

Četl si poslední stránku v deníku.

Rozhodnutí, které jsme udělali před rokem a půl, bylo těžké. Přesto jsme nelitovali ani minutu. Až si tento deník přečteš, snad nám odpustíš.

Plánovali jsme to jinak, chtěli jsme tě vychovávat na povrchu. Teď tě dávám lidem, od kterých pocházela tvá matka. Budu na ni vzpomínat i na povrchu.

V budově jsem opravil vše, co vykazovalo nějakou chybu. Doufám, že to vydrží tak dlouho, než budeš větší a pochopíš, slova, které jsme ti napsali v dopise. 
Měj krásný život, má malá holčičko.

---

David si se zájmem nalistoval začátek deníku. Před sebe si postavil jídlo z automatu, pohodlně se usadil a nohy dal nahoru. Začetl se do záznamů jednoho života.

Být správcem budovy je osamělý život. A když tu jste tak dlouho jako já, stane se budova vaší součástí. 

Je těžké nezasahovat do životů obyvatel, když se každý den díváte na jejich osudy. V jednom z měst…

Únava po cestě a pocit spokojenosti, že dorazil do cíle, ho nakonec přemohl a jeho oči se zavřely a mysl se oddala slastnému spánku. 

---

Marta došla Anitu s Gabrielem. Byli už skoro u schodiště. Na chodbě bylo plno suti ze zbořené zdi. Každý krok vířil nepříjemný prach. Denní osvětlení vystřídalo tlumené noční světla. 

„Lépe, když si odpočineme.“ Navrhla.

„Ne, ne.“ Zaprotestoval Gabriel. „Půjdeme dál, vydržím to, chci už být venku.“

„V té tmě se nám půjde špatně. Jsou tu schody a suť. “ Vymlouvala mu to Anita. 

Marta našla místnost hned vedle schodiště. Při sesuvu byly dveře zavřené a tak byl vzduch v místnosti poměrně čistý. 

Trvalo mučivě dlouho, než Anita s Gabrielem usnuli. Gabriel se třásl i ze spaní, ani Anita nevypadala klidně. Občas sebou ze spaní trhla, jako by se něčeho polekala. 

Opatrně se vykradla ven. Stoupala po schodišti. Když suti ubývalo, oddechla si. Netušila, co by dělali, kdyby byla cesta zablokovaná. Nikdy nebyla v situaci, kdy by na ni lidé spoléhali. Teď byla tím, kdo by měl ty dva dostat do bezpečí. Pocit zodpovědnosti za ostatní lidské bytosti v ní sídlil jako těžký kámen. 

Ještě se vydala k ohbí schodiště. Jen pro jistotu. Zarazila se. Před sebou viděla jen hradbu kamení a šrotu.

Zklamaně se vrátila. Chodila po chodbě sem a tam. Nemohla se vrátit do místnosti a klidně si lehnout. Sama se v chodbách začala cítit stísněně, jako by ten pocit byl nakažlivý.

Přešla kolem hromady suti, za kterou byla vertikální díra. Znovu přišla blíž, posadila se, než se podívala vzhůru. Tentokrát byla vzdálenost, ze které se jí dělalo nevolno, milosrdně zahalena tmou. Prohlížela si stěnu šachty. Nebylo tam nic, jak se dostat nahoru, či dolů. Byla to jen další slepá cesta. Ale přece jen ji to něco připomnělo. Mřížku ze které vanul čerstvý vzduch. Pak tu myšlenku zavrhla. Trubky vedoucí vzduch byly příliš úzké. Budou muset jít dál, najít jiné schodiště. 

---

Probudilo ho zapípání. Nejprve nevěděl kde je a chvíli trvalo, než se zorientoval. Deník mu vypadl z ruky a teď ležel na podlaze. Zvedl jej a položil na stůl. Chvíli zíral na monitory, než si uvědomil, že tam nevidí trojici, kterou sledoval.

Hekticky začal přepínat monitory. Už myslel, že je ztratil, když je našel na chodbě. Přešli už do další části. Východní část sloužila jako továrny a zásobárny pro automaty. Nebyla tu schodiště, jen výtahy.

Dívka přistoupila k informačnímu automatu. Nevěděl, že jej dokáží ovládat. V podzemních městech byly jen automaty na jídlo věci a úklidoví roboti. 

---

Část, do které přešli, vypadala jinak. Místnosti za dveřmi byly obrovské. S podivnými stroji uvnitř. Hučení, které vydávaly, se jim nelíbilo. 

U jedněch z dveří se Marta zastavila u automatu. Takový už viděla několikrát. Nabídka na obrazovce jí nedávala moc smysl. 

Zkusila zadat číslo patra. Ukázal se jí obrázek. Vypadal podobně jako mapy vesničanů, jen místo lesů, polí a cest byly místnosti a chodby. U jedné z místnosti blikala červená tečka. 

Když pochopila, na co se dívá a že červená tečka ukazuje jejich polohu, začala v plánku hledat schodiště.

---

Ani o tom nepřemýšlel, když jí začal psát vzkaz. Bylo to proti všem pravidlům. Ale tito lidé nebyli z podzemí, také tu neměli co dělat. U dívky si tím jistý nebyl, přesto s ní začal komunikovat.

Na plánek ji namaloval cestu k výtahu a pak k symbolu výtahu napsal „Cesta ven. Zmáčkni 0“ Chvíli zaváhal a pak připsal: „Počkej na mě nahoře.“

---

Vyplašeně se dívala na vzkaz. Co znamenal, a opravdu je to cesta ven? Nic lepšího ji nenapadlo. Rozhodla se vyzkoušet to.  A na koho má počkat nahoře? 

Anitě s Gabrielem raději nic neříkala. Stejně by nemohla vysvětlit tajemný vzkaz.

---

Výtah byl prostorný, přesto měli problém Gabriela do něj dostat. Nakonec ho museli dovnitř vstrčit násilím. 

Marta neměla čas si něco rozmýšlet. Rychle stiskla tlačítko. 

Překvapila je síla, která je tiskla k podlaze, Nečekali ji a tak se jim málem podlomily nohy. Anita vypadala překvapeně, Gabriel jen zaskučel. Snažila se vypadat vyrovnaně, aby je nepoplašila. Sama výtahem ještě nejela, znala jen malý, který přemisťoval věci s jednoho patra do druhého v rámci podzemního města.  

První si sedla na podlahu Anita, ostatní se k ní přidali po chvíli.

„Bude to trvat dlouho?“ Zeptal se Gabriel. 

Při pohledu na jeho bledý umazaný obličej mu nemohla říct, že netuší.

„Je to dlouhá cesta nahoru.“ Zkusila zlehka. „Jako početní úloha. Kůň jede rychlostí dva kilometry za hodiny, za jak dlouho dojede na pole vzdálené dvacet kilometrů.“

Tentokrát se i Gabriel usmál. „Tak to ti nikdy nešlo.“

Snažili se přijít na to, jak dlouho pojedou. Mohli odhadnout vzdálenost, neznali však rychlost výtahu. Marta byla ráda, že Gabriela zabavila.

Když výtah zastavil, vyrazili ven. Cestu ven už jim nic neblokovalo. Gabriel se rozplakal, když uviděl oblohu nad sebou. Lehl si do trávy a jen se díval nad sebe a zhluboka dýchal. 

---

„Vypadáš tak... Tak v pohodě.“ Ozvala se Anita. „Věděla jsem, že jsi silná, ale netušila jsem jak moc.“

Marta zavrtěla hlavou. „Jen jsem doma, tady jsem vyrostla.“

„Byla jsi v pohodě i na povrchu, zato my to dobře nezvládli. Nejraději bych odtud co nejrychleji utekla.“

Marta zaváhala. Má jí říct o podivném vzkazu? 

„Někdo mi po automatu poslal vzkaz. Chci zjistit, kdo to je.“

„Opraváři a stavitelé automatů?“ Věděla o Martině touze zjistit, jak funguje jejich podzemní svět. 

Přikývla. „Možná. Nevím, co budete dělat vy. Do vesnice se vrátit nemůžete a žít v podzemí asi taky ne.“

Anita se usmála. „O nás se neboj. “ Objala ji. „Dej na sebe pozor.“

---

Z výtahu vyšel obyčejný člověk. Mladý muž se více podobal spíše vesničanům, než lidem z podzemních měst, jen měl na sobě šaty z automatů. 

Dívali se na sebe, než se David odvážil promluvit. Na dívku, která spojila dva světy které o sobě neměli vědět.

„Ty jsi… Jsi z podzemního města a byla jsi i na povrchu?“

Přikývla.

„Umíš opravovat automaty?“ Zeptala se na oplátku.

Usmál se a přikývl.