Cesta 7 - Návrat

Zvuky kroků se rozléhaly chodbou. Cestu jim osvětlovaly tlumená světla usazená kousek nad podlahou. Stíny jejich postav se táhly po stěnách jako přízračné bytosti z jiného světa.

Tři lidé šli beze slova dlouhou chodbou podzemní budovy. Vedla je mladá dívka. Marta se pohybovala s jistotou, věděla kde hledat čidla pro otevírání, jak manipulovat s ovládáním dveří, když čidlo nefungovalo. Z míry ji nevyvedly neosvětlené pasáže, ani automatické rozsvícení světel. 

U Anity, starší ženy, která šla za ní, už tolik jistoty v pohybech nebylo vidět. Nejvíc problémů měl její syn Gabriel. Muž, který uzavíral trojici. 

Šero, ve kterém byly vidět jen stíny, nehybný vzduch bez vánku, a nekonečné prostory, ze kterých neviděl východ, to vše tak odlišné od toho, co znal, na co byl zvyklý. Těžce dýchal, na každé rozsvícení světla, zvuk automaticky se otvíraných dveří reagoval prudkým trhnutím. 

Marta zastavila před schodištěm ponořeným do tmy. Podívala se za sebe na své společníky. Byla překvapená, jak daleko je před nimi. A také jak málo se cestou sem unavila. Když šla tou samou trasou nahoru, trvalo jí vyjít každé schodiště o mnoho déle. 

Vzpomínala na tu cestu a vše, co se od té doby odehrálo. Poznala jiný svět, tam na povrchu, odkud šli. Mnoho věcí se naučila, to co zde našla, bylo daleko víc, než si dovedla představit v době, kdy žila v pohodlí podzemního komplexu. Kde obstarat si jídlo znamenalo jen navolit pár symbolů v automatu.

Tvrdý život, který poznala nahoře, nebyl důvodem, proč odtamtud utíkali. Obdivovala znalosti a zdatnosti lidí z povrchu, dokud nezjistila, že posílají děti na zkoušku, ze které se už některé nevrátí.Do labyrintu, který zničila. 

Anita a Gabriel, kteří šli s ní, byli jejími průvodci v jejich světě, tak jako je ona teď průvodcem zde. Poznala je jako silné lidi, kteří jsou fyzicky zdatní. Teď však vypadali unaveně a nejistě.

„Teď přijde pár poschodí neosvětlených.“ Oznámila. Ani pro ni uvyklou na přítmí to nebyla příjemná cesta. Měla baterku, kterou mohli použít. Ta však vytvářela jen úzký pruh světla. Dále museli postupovat všichni společně. 

Ve tváři Anity viděla vyčerpání, v Gabrielově ještě něco víc. Byl to strach? Nebo něco víc?

„Je ti něco?“ Obrátila se na něj.

Zavrtěl hlavou. „Jen… Jen si potřebuji trochu odpočinout.“

Posadili se na schody u nejbližšího světla. Matra vytáhla jídlo, které měla v batohu. Nabídla svým společníkům. Gabriel jen zavrtěl hlavou, Anita si váhavě vzala.

Přemýšlela jaké to je žít celý život na povrchu, celé dny chodit volnou krajinou a potom se vydat sem, kde neuvidí oblohu, slunce, nezafouká jim vítr do tváří, ani se nepotěší pohledem na hvězdy. Byli naučeni nedávat svou slabost najevo. U nich se cenila síla, schopnosti přežít a vědomosti o světě světla a volného prostoru. Nic, co by jim pomohlo tady v podzemí.

„Když jsem poprvé vyšla na povrch, byla jsem zděšená. Prostor, který jsem viděla kolem jako by mě dusil svou rozlehlostí.“ Začala, chtěla pomoci, jen nevěděla jak. „Myslela jsem, že mě to zahltí. Co mě pomáhalo, byla představa místnosti. Zavřela jsem na chvíli oči a představila jsem si, že jsem v malém útulném pokoji.“

Gabriel se zasmál. 

„Matka má pravdu, všimneš si věcí, na které by druzí ani nepomysleli.“

Usmála se. „Jen jsem to prožila. Jen trochu opačně.“

„Někdy mám pocit, že to na mě spadne. Zbortí se strop a všechny ty patra, co jsme prošli, se na nás zhroutí.“ Dodala Anita.

Marta nikdy takto nepřemýšlela. Rozhodla se, že je raději nebude brát do místností, kde viděla propadlé stropy. 

---

Projít neosvětlený úsek bylo těžší, než Marta myslela. Anita s Gabrielem se zastavili po pár metrech. Nechtěli to vzdát, jen nevěděli jak dál. Nakonec se všichni chytli za ruce a pomalu šli dolů. 

Ani potom neubíhala cesta nijak rychle. Když se dostali do místností, kde svítilo denní světlo, bylo to pro všechny vysvobození. 

Nedosahovalo intenzity slunných dní, které znali z povrchu, přesto viděli pořádně své tváře a Anita s Gabrielem poprvé uviděli, jak vypadá svět, ve kterém Marta vyrůstala.

Byli už blízko místnostem, kde žili její lidé. Celou cestu přemýšlela, jestli by vůbec měla o tom, kde přesně je tento svět říct Anitě a Gabrielovi. Jestli jsou schopni přijmout jejich způsob života. 

Její společníci tu byli kvůli ní. Ona je do této situace dostala, když zničila labyrint. Nejspíš nebude mít jinou možnost. Potřebují si odpočinout. Jídlo, teplá sprcha a měkké postele jim udělají jen dobře.

Zavedla je ke vchodu a zůstala stát. Pamatovala si jej podle čísla, který byl u něj napsaný. Připomněl ji babičku, kterou tu nechala. Příjemné i nepříjemné věci, život, který zde žila. 

„Stalo se něco?“ Uslyšela Anitin hlas. „Nedá se jít dál?“

„Ne, ne, jen, tady je vchod do našich chodeb. Nevím, jak nás přivítají.“

„Podle toho, co jsi říkala, to jsou mírumilovní lidé.“ Ozval se Gabriel.

Marta si vzdychla. Vyprávěla Gabrielovi o životě v podzemí. O automatech na jídlo, šaty a jiné věci. Nezmínila se však o radě, která odmítá veškeré novinky. A neřekla mu ani, jak se lidé poprali, když přestali fungovat automaty. 

„No, nemáme moc rádi změny. Nevím, jak lidé budou reagovat.“ Řekla nejistě Marta.

„Určitě to bude v pořádku.“ Ozvala se Anita s nadějí v hlase.

---

V místnostech je znovu přivítalo denní světlo. A také ticho. Takové ticho Marta slýchala jen uprostřed hluboké noci. Ve dne se lidé bavili, hlučeli. Chodba, na které teď stáli, bývala plná lidí. Teď tu nebyl nikdo.

Marta se rozběhla. Hnána strachem dorazila do jídelny. I ta byla prázdná. Otevírala jeden pokoj za druhým v šíleném spěchu. Měla pocit, že někoho musí najít. A když ho konečně najde, bude pozdě. Pokoje byly, tak jako jídelna bez svých obyvatel. 

Gabriel a Anita se dívali, jak Marta chaoticky běhá sem a tam, rozrušená tím, že nikoho nenašla. Přidali se k ní a otevírali pokoje. 

Když byly všechny pokoje otevřené a Marta zamířila ke schodišti, Anita ji zastoupila cestu a chytal ji. 

„Nejsou tu,“ řekla konejšivým hlasem. „Měla by sis odpočinout. Třeba jen odešli do jiných pater.“

„Ne, to ne. Byli jsme tu jen chvíli.“ Zavrtěla hlavou. „Třeba je někdo dole.“ Ukázala dolů ze schodů.

„Já to projdu.“ Nabídl se Gabriel a odběhl po schodech dolů.

---

Anita odvedla Martu do jednoho z pokojů a posadila ji na měkkou postel. Podobné pokoje už viděla i v prostorách s denním světlem, které procházeli. Už tehdy byla překvapena jejich vybavením. Elegantním, pohodlným. Tady, kde pokoje byly udržované a zabydlené vypadaly ještě lépe. Jejich látky z hrubých materiálů se s těmito hebkými, jemnými nedaly srovnávat. Barvy a dekorace na stěnách nahrazovaly pestrost přírody.

Konejšila dívku tichým hovorem. Snažila se ji přimět zastavit se a o celé situaci popřemýšlet. 

---

Marta náhle vyskočila na nohy. Co když? Vzpoměla si na těla, které našli v jídelně. Ale ne, přece nikoho nenašli, živého, ani mrtvého.

Automaty, napadlo ji. Co když přestaly fungovat a proto lidé odešli jinam? 

Přešla k jídelnímu automatu v pokoji. Vypadal, že funguje. Navolila první jídlo, na které si vzpomněla. Za chvíli bylo jídlo připravené. Chvíli se na něj dívala. Neměla chuť se zakousnout do sladkého cukroví, které kdysi tak milovala.

Vyzkoušela i jiné automaty. Všechny, byly v pořádku. Procházela jeden za druhým. Anita jí nebránila. Šla s ní a s údivem se dívala, jak hbitě volí možnosti na displejích.

Ustala, až se vrátil Gabriel se zprávou, že nikoho nenašel. 

---

Byla to noc plná nočních můr. Tolik se těšila na známé prostředí. Teď si neuměla pohodlí, které poskytovalo užít. Nemohla, strach, myšlenky, na to, co se mohlo stát, ji to nedovolily.

Když se vzbudila se uprostřed noci už po několikáté, rozhodla se vstát. 

Pomalu procházela chodbou osvětlenou nočními světly. Gabriel i Anita spali ve vedlejších pokojích. Nechtěla rušit jejich odpočinek a tak pomalu bloumala po chodbách. Pokoje nevypadaly, jako by je lidé opustili ve spěchu. Nevzali si všechno, ale mnoho osobních věcí tu chybělo. Vzpomněla si na stěhování z patra, kde se pokazily automaty. Odtud si lidé vzali více věcí. Ještě týdny po stěhování se vraceli. 

Možná se odstěhovali nedávno a pro věci si teprve přijdou. Proč se však stěhovali, když vše funguje?
Její babička, i ona se musela odstěhovat. Byla už stará a špatně chodila. Pomohl jí někdo? Mrzelo ji, že tu s ní v té době pro ni nebyla. 

Rozběhla se do jejího pokoje. Už pro ten pocit, aby byla ve stejném místě, kde bývala ona, potěšila se pohledem na její věci.

Útulný pokoj byl plný věcí. Brala do ruky oblíbené babiččiny věci. Hrnek s ulomeným uchem, kterého se nechtěla vzdát, i když by jí automat vyrobil úplně ten samý, polštář, který si sama navrhla. 

Nejprve si toho nevšimla, až když se podívala na obrázek pověšený v rohu místnosti, zarazila se. Pod obrázkem byl záznamník. Jedna z jeho kontrolek blikala – byl v něm nějaký vzkaz.

---

Zaradovala se, když uviděla babiččinu tvář.

„Odcházíme narychlo. Rozhodla to rada. Všem říkali, že to byla nákaza, co zabilo předchozí obyvatele.“ Odmlčela se. „Byl u mě Jan. Důvod je jiný. Našli záznam, který je znepokojil. Nevím, co na něm je. Nepodařilo se jim ho smazat a tak rada rozhodla, že se všichni odstěhujeme.
Je to o pět pater níž. Několikrát se jde přes neosvětlené chodby. Je to příliš daleko, aby se lidé sem vraceli. V záznamu je něco o naší historii. Zkus vyhledat Podzemní město.“

„To je tvá babička?“ Ozvalo se vedle ní. Ani si nevšimla, že vedle ní stojí Gabriel.

Přikývla. „Pořád netuším, co to má všechno znamenat. Proč se stěhovat tak daleko kvůli záznamu?“

„Možná přijdeme na to, proč se naše společnost rozdělila a někteří jsou na povrchu a jiní v podzemí.“

Zavrtěla hlavou. „Muselo by to být něco hodně zlého.“

„Lidé jsou ochotni udělat hodně zlých věcí, když jsou přesvědčeni o své pravdě. Nebo jsou v ní vychovávání.“

---

Gabriel s Anitou jen s úžasem pozorovali, jak Marta používá automat. Vyhledává v něm informace s hbitostí a rychlostí, že nestihli postřehnout, co, kde zadává.

I Marta byla překvapena svými schopnostmi. Hodně ji pomohlo to, co se naučila na povrchu. 
Zmíněný záznam nakonec našla.

---

„Naše civilizace se dostala do bodu, kdy už se nevyvíjela. Vlastně tomu bylo naopak. Počty narozených dětí klesaly každým dnem. Vymírali jsme. Lidé ztratili smysl života, neměli za co bojovat. Měli vše a přesto to bylo málo. Utápěli jsme se v závislostech, přestali se starat jeden o druhého. 
 

Z tohoto šílenství se vymanila skupina lidí, kteří se zřekli technických vymožeností a začali žít ve vesnicích jen z toho, co si vytvořili vlastníma rukama.
 

Druhá skupina se před tímto šílenstvím ukryla v podzemních městech. Jejím pravidlem bylo udržovat lidi aktivní a pěstovat vzájemné společenské vztahy a hlavně zapomenout na svět mimo jejich město.
Podzemní města měly být průběžně udržovány a opravovány, lidé, kteří nezvládnou drsný život bez techniky, se mohli vrátit to společnosti.
 

Toto však platilo před staletími. Jsem poslední, kdo tento příběh zná. Nevím, zda ještě existují vesnice, vím však, že naše podzemní město se rozpadá. Existuje ještě někdo, kdo by jej udržoval?“