Cesta 5 - Vesnice

Byl naštvaný. Možná víc na sebe, než na svou matku. Poslední dobou si nebyli moc blízcí. Teď se to zdálo ještě horší. Vždy mu připadala chladná. Silná žena, kterou nic nezasáhne.   

Nechápal, proč se upnula na tu cizí holku. Vůbec mu ty dvě neseděly k sobě. Silná dospělá žena, která nikdy nezaváhala, vždy byla mezi nejschopnějšími a plachá dívka, která už napohled vypadala nemocná. Když po něm chtěla, aby se jí věnoval a ukázal jí život ve vesnici, pohádali se. S prásknutím dveří odešel z místnosti. To ještě nikdy neudělal. Ne své matce.

Namířil si to ven z vesnice. Místo, kam utíkal, když chtěl být sám, byla malá mýtina na břehu řeky. Aby se sem někdo dostal, musel se prodírat houštím a málokdy se sem dalo dostat suchou nohou, proto tu nikdo nechodil. 

Seděl na břehu a čekal, až se jeho myšlenky utřídí. Chvíli vztekle házel kameny do vody. Když se trochu uklidnil, lehl si na měkkou trávu a díval se do korun stromů. 

---

Už se stmívalo, se vzduchem kolem chladly i jeho myšlenky. Litoval svého výbuchu. Bude se muset setkat s matkou a o všem si znovu promluvit. 

Přemýšlel, jak to udělá, když uslyšel šramocení. Zvuky šly z protějšího břehu. Nadzvedl se na lokti a zadíval se tím směrem. 

Překvapeně si uvědomil, že na druhém břehu je dívka, o které se s matkou bavil. Poprvé ji viděl před dvěma týdny, kdy do vesnice přišla s Anitou, s jeho matkou. 

Neohrabaná, slabá, bledá a určitě nejškaredší dívka, jakou kdy viděl. Problémy jí dělala i pouhá chůze. Díval se, jak pozoruje rostliny kolem sebe, dotýká se stromů, mne listy trávy mezi prsty. 

Ztuhl, když se přiblížila ke břehu. Byla už tma a tak doufal, že jej nezahlédne. Sklonila se nad hladinu a váhavě dala ruku do vody. Opláchla si nepřirozeně bílý obličej a rozhlédla se kolem. 

Když se jejich oči setkaly, usmála se na něj a zamávala. Už nemělo smysl zde nehybně sedět. Znechuceně vstal ze svého úkrytu.  Kousek proti proudu byla mělčina, kde po kamenech přeskákal na její stranu říčky.

„Promiň, že jsem tě vyrušila. Nečekala jsem, že tady někdo bude.“ Řekla omluvně. 
Další věc, která se mu na dívce nelíbila. Její shovívavost. Jemné způsoby i mluva. Nikdo se takto nechoval. Viděl to jen u matky, když ošetřovala zraněná zvířata. Dívka byla celkově křehká a měkká. Pravý opak jeho matky. Tak proč ji na ní tak záleží?

„Ty jsi Gabriel, že? Anita mi o tobě vyprávěla.“ Řekla.

„Hmm…“ Zabručel. „A ty jsi Marta, holka z podzemí. “

Pak ukázal na větev v jejích rukou. „Co tu vyvádíš?“

„Jen se dívám okolo. Je tu tolik věcí, které jsem neznala. Jste… Žijete úplně jinak než my. A to všechno, co tu máte.“ Ukázala kolem sebe „Rostliny, prostor… Je tady toho tolik.“

„Matka říkala, že žijete v podzemí.“ Začal Gabriel a zvědavě se zadíval na dívku. Nevidět nikdy slunce, noční oblohu, nebo les. Nedovedl si to představit. „Proč jste nevyšli dřív? Nechybí vám volný prostor? Svoboda?“

Marta jen pokrčila rameny. „Nevěděli jsme, že něco takového existuje. “

„Musí to být strašný život, celé dny být zavřený…  Mě stačí, když je špatně počasí a nedá se jít ven, pak začínám šílet první den.“

Zasmála se. „Prostory dole jsou veliké a když nevíš, že existuje něco víc, jsi spokojený. Do jednoho patra by se vešla celá vaše vesnice.  Máme vše, co potřebujeme. Jídlo z automatů. Šaty, kosmetiku.“

---

Pomalu šli k vesnici. Marta Gabrielovi vyprávěla o životě v podzemí.  Zaujala jej myšlenka světa, kde nikdo nemusí pracovat, celé dny hrají hry a baví se. 

„Proč jsi teda odešla?“ Zeptal se nakonec. 

Přemýšlela, co říct. Odejít bylo pro ni těžké rozhodnutí. Vysvětlit proč to udělala, bylo ještě těžší.

„Porouchaly se nám některé automaty. Chtěla jsem zjistit proč, nebo najít někoho, kdo je umí opravit.“

Odmlčela se. Za pár dní se ve vesnici dověděla tolik věcí, že to přesahovalo veškeré vědomosti z jejího světa. Ze světa lidí z podzemí, jak jim teď ve vesnici říkali.

Než došli k domku, kde Martu ubytovali, začal být zvědavý. 

„Chtěl bych poznat váš svět.“ Řekl nakonec.

„A já bych se toho chtěla od vás tolik naučit.“ Usmála se Marta.

Taky se usmál. Bylo to poprvé od hádky s matkou.

Když se loučili, na obloze vycházely hvězdy. 

„Pořád mě trochu děsí. “ Kývla k obloze Marta. „Dobrou noc.“ Obrátila se od něj a rychle vešla do domku.

---

Raději za matkou zašel hned ráno. Než zase zmizela za prací na pastvinách.

„Co vůbec chceš, abych ji vykládal?“ Řekl ještě ve dveřích. Nechtěl jí dát prostor k další hádce.

„Vše o našem životě. Myslím, že neví nic o historii. Ukázal jí, co a jak vyrábíme. Řekl ji o našich zvycích. Možná bys ji mohl vzít na pastviny, do polí a zahrad.“

„Vždyť to ani nezvládne. Sotva chodí.“ Namítl.

Anita zamyšleně přikývla. „Nemyslím, že je nemocná, jen potřebuje trochu zesílit. Proto jsem chtěla tebe. Připravuješ děti na zkoušky.“

„Ona už není dítě.“

„Ale sílu má jako dítě. Jen to s ní zkus.“ Přešla k němu a dala mu ruku na rameno. Dělala to, jen když jí na něčem hodně záleželo. Jako by se lidí štítila, nebo byly doteky projevy slabosti, kterou nechtěla ukázat. Vždy záviděl zvířatům, jak se k nim jeho matka chová. Její dotyky, vlídný hlas. 

„A nepodceňuj ji.“ Dodala zamyšleně. 

Vzdychl a přikývl.

---

Martě se svět na povrchu líbil. Lidé zde byli plní energie, i když pořád něco dělali. Zvládli toho tolik. Nadchla ji rozmanitost, která byla všude kolem. Rostliny i zvířata. Bylo toho tolik. 

Anita se o ni starala. Vyprávěla ji o životě ve vesnici, nosila jí jídlo, a byla s ní, když přišel někdo do jejího domu. Všichni byli zvědaví a vyptávali se na to samé. Na život v podzemí.

Dověděla se i něco o vesnici. Líbilo se jí, že děti chodí do školy, kde je učí číst a předávají jim znalosti předků. 

Když Anita musela pryč, dala jí k ruce Gabriela. Tím se jí otevřel nový svět. Gabriel ji ukazoval místa ve vesnici, které by sama neobjevila, nebo by se neodvážila tam jít.

---

„Abys pořádně poznala zdejší život, chci tě vzít vždy na celý den na jedno místo.“ Začal Gabriel první den. Jeho řeč byla příkrá, tak jako, když spolu šly od řeky. Měla pocit, že jí nepomáhá dobrovolně.   

„Chtěla bych jít na pastviny, vidět, co dělá Anita.“ Vyhrkla ze sebe dychtivě Marta. Z Anitina vyprávění věděla, že pomáhá nemocným zvířatům. Vlastně si to nedovedla představit. Zvířata ve vesnici viděla jen malá. Kočky a slepice a několik volných ptáků posedávajících na stromech. Chtěla pochopit proč se stará o zvířata. Zdálo se jí, že Anitina práce je důležitá, jen ještě nepochopila, co za zvířata Anita léčí.

A hlavě celý vztah lidí ke zvířatům.

„Ne, půjdeme do školy.“ Zdvihl obočí Gabriel. 

„Na pastviny bys ani nedošla.“ Dodal. Slyšela v jeho hlasu pohrdání. Pomáhal jí, ale z nějakého důvodu pro něj nebyla dobrá.

„To je, co děláš ty. Učíš děti.“ Jak pochopila, každý člověk tu něco dělal. To co mu jde nejlépe, nebo se mu líbí, to se naučí dělat. Někdo se stará o rostliny, jiný o zvířata jako Anita. A někdo učí děti, připravuje je na to, co budou dělat, tak jako Gabriel.

Bylo tak tolik jiné, než si představovala. Když ji babička učila ovládat automaty, byla to zábava. Postupně poznávala symboly na ovládání. Navrhovaly si oblečení, vybíraly věci, které má automat vyrobit. Tolik se u toho nasmály. 

Gabriel ji převedl k dětem, kterým mohlo být sotva deset. Víc ne. Čtyři zvědavé tváře se na ni dívaly. Tři dívky a jeden chlapec. 

„Jsem jejich učitel.“ Sdělil Gabriel. 

„Každý učitel má několik skupin dětí různého věku. Dohlíží na jejich přípravu na život. Tito jsou mí nejmladší. A jsem na ně hrdý.“ Sdělil s jiskrou v očích. Díval se na ně úplně jinak, než na Martu. Byla tam pýcha a ne pohrdání. 

Děti seděly za stolem, listovaly v knihách a psali něco na papíry. Jedna z dívek zalistovala v knize a po té znovu začala psát. Martě se knihy líbily. Většina, co přečetla, bylo z automatů. I když ji Jan učil číst, ukazoval ji písmo v automatech. Nikdy ji nenapadlo, že by mohlo existovat něco jako knihy. Přenést symboly z obrazovky někam jinam a zaznamenávat tak vše, co člověk ví.  

„V těchto knihách jsou informace o zemědělství. Mají za úkol zjistit, jak se pěstuje zelenina. To si pak vyzkouší na polích.“ Poznamenal Gabriel.

Ukázal na jednu z dívek.

„Alena je v tom moc dobrá. Ví hodně o rostlinách.“ Řekl pyšně. Marta jen záviděla. Tyto malé děti uměly lépe číst než ona a určitě toho i věděly více.

„Tom.“ Ukázal bradou k hubenému chlapci. Byl z dětí nejmenší. „Byl slabý, když do školy přišel. Teď běhá nejrychleji ze všech.“

„Běhá?“ Marta nechápala, co to má se školou společného.

„To je základem naší východy. Být silný fyzicky i duševně. Když je člověk slabý ovlivňuje to i jeho duši, a naopak. Proto tu děti připravujeme i v tomto směru. Je na to vyhrazeno odpoledne, kdy děti cvičí.“

„Nikdy mi nepřipadalo důležité být silný.“ Řekla rozpačitě Marta.

„Ani když jsi šla s Anitou z ruin do vesnice? Možná, když si nemusíte vyrábět jídlo a věci, není to pro vás tak důležité. Tady je to jiné. Potřebujeme být silní k přežití. Na to aby člověk pracoval, potřebuje sílu.“

Marta pozorovala děti celý den. Věděly toho tolik. Jeden po druhém ji vyprávěli o historii o výrobě šatů, o pěstování rostlin a chovu zvířat. 

Odpoledne pozorovala, jak děti cvičí. Uvědomila si, že má Gabriel pravdu, když viděla, s jakou energií běhají, jak unesou to, co ona ani nezvedne, jak jsou mrštné.

„Chtěla bych taky cvičit.“ Řekla mu na konci dne. „Měl jsi pravdu, lidé by měli mít sílu.“

„Nikdy jsi nic takového nedělala. U vás to nepotřebujete. Bude to bolet.“ Řekl příkře. 

„Možná, chci to zkusit.“ Nelíbil se jí Gabrielův nadřazený postoj, chtěla mu ukázat, že to zvládne.

---

Po prvním cvičení to málem vzdala. Udělala stěží polovinu toho, co jí Gabriel zadal a druhý den se nemohla hnout. Když uviděla jeho pohrdlivý pohled, začala znovu.

Pokračovali s poznáváním života vesnice. Byli se podívat na polích a v sadech. Anita ji vzala na pastviny. Cesta tam byla dlouhá, ale zvládla ji. Velká statná zvířata jí nahnala strach, přesto se jí tito tvorové líbili. Odvážila se jedno z nich pohladit. Mládě, které se páslo stranou v ohradě. Mělo teplou měkkou kůži a při dotyku jí strčilo čumák do ruky. Když ucítila vlhký jazyk, ucukla. Mládě se však k její ruce přitisklo a chtělo další pohlazení. Naplnilo jí to radostí a pocitem blízkosti k tomuto tvorovi. 

Večer u ohně vše vyprávěla Anitě. Ta se jen smála.

„Mláďata jsou taková. Na dospělé si musíš dávat pozor.“

„Ve vesnici jsem viděla slepice. Ty mají vajíčka. Proč chováte tyto zvířata?“ 

Chtěla utéct, když se dověděla, že zvířata zabíjejí. A když jí Anita řekla, že jídlo, které jí je z masa těchto zvířat udělalo se jí špatně. Třásla se při představě, že pojídá tvora, se kterého před několika hodinami hladila, tvora, který jí důvěřoval.

„Jak můžete, jak jen můžete…“ Vzlykala. Neodvážila se vzdálit od ohně moc daleko. Nekonečný prostor plný života ji pořád děsil. Kdyby byl den a znala by cestu vrátila by se zpátky do podzemí.

Pořád měla před očima zvířata. To jak lidem věří. 

Seděla pod stromem na dohled ohně. Třes a záchvaty pláče ji pomalu opouštěly, pocit zklamání a znechucení zůstal. Tak moc si přála, aby tento svět, který objevila, byl perfektní. A takový se i jevil. Kromě Gabrielova pohrdání dosud nenašla nic, co by zakalilo tuto představu. 

Přes slzy začala vnímat okolí. Většina z pastevců už šla spát. Jen Pár jich sedělo u ohně. Vše se zdálo klidné, jako by se nic nestalo, nikdo si jí nevšímal. Až na Anitu. Marta si uvědomila, že ji pozoruje celou dobu. Jako by se ujišťovala, že neudělá něco bláznivého, nebo čekala, až se uklidní. Nepokusila se jí zastavit, když od ohně utíkala.

Teď vstala a přišla k ní.

„Nechci s tebou mluvit. Nikdy nebudu jíst maso.“ Řekla Marta, když se Anita přiblížila.

Ta jen přikývla. „Nemusíš, ale bez něj budeš slabá a nemocná.“

Marta jen zavrtěla hlavou.

„Jen zemědělství nás neuživí.“ Začala Anita. Marta si zakryla uši. Nechtěla to slyšet. 

„Nechováme se k nim špatně. V zimě by strádali, kdybychom pro ně neměli seno. Léčíme je.“

„Ano. Většina z nich žije déle, než by žila bez nás. Z mláďat by přežila možná třetina. Když se o ně staráme my, přežijí skoro všechna.“ 

„Důvěřují vám.“ Vzlykla Marta.

„Ano. Já vím. Mám je ráda a chovám se k nim tak, ale jsou taky zdroj obživy.“

Anita vstala. „Měla by sis odpočinout. Zítra bude dlouhý den.“ Odešla a nechala Martu s jejím zklamáním.

Druhý den se zarudlýma očima od pláče dívala, jak se pastevci pohybují mezi zvířaty. Ta šla za nimi, přicházela si za nimi pro pamlsky, nebo pohlazení. 

Připojila se k ní Anita a ukázala jí zvířata, která měli pro mléko. Vyprávěla o nemoci, která zvířata trápí. Marta jen mlčela.

„Svět není jen to hezké. Musí být v rovnováze. Je to tak zařízeno v přírodě. Aby mohl jeden žít, musí jiný zemřít. Jinak se celý systém zhroutí.“ Chvíli zaváhala a pak dodala. Jako by věděla na co myslí.

„Nejsme barbaři, jen se snažíme přežít. Můžeš se vrátit do podzemí. Nebo se o nás dovědět víc. Je to na tobě.“

Když se vrátila do vesnice, snažila se ještě usilovněji dovědět se o tomto světě co nejvíce. Dopoledne chodila do školy, kde si četla v knihách. Odpoledne cvičila. Pod vedením Gabriela i bez něj. Přestalo jí záležet na tom, jestli v jeho očích dělá pokroky. Když byl u cvičení, snažila se naučit nové cviky a dovednosti. Ty si pak zkoušela sama, kde nikdo neviděl její neobratné pokusy.

Večer pak chodila na procházky za vesnici do lesa. Pozorovala vše, les i řeku se svými obyvateli. Dívala se, jak dravý pták ulovil hlodavce na poli, ptáka, jak si nese rybu z řeky. Všechno se to zdálo přirozené. Hodně přemýšlela o zvířatech. Celý týden se nedotkla masa v jídle. 

Ve škole našla knihu o chovu dobytka. Chtěla ji hned vrátit a vzít si jinou. Pak zaváhala, to, že si o tom něco přečte, neznamená, že bude zvířata zabíjet. 

Začátek byl o složení jídla pro člověka. O tom, že potřebuje v jídle bílkoviny. Marta si vzpomněla na jídelní automaty v podzemí a jejich propočítávání vyvážené stravy. Na to jak přenastavovala složení, aby dostala sladkosti. A to, co to dělalo s její postavou a ne jen s její. 

Trvalo to ještě pár dní, než si znovu začala jíst maso. Zelenina ji přestala stačit. Přestala dělat pokroky ve svém cvičení.

Zjišťovala, že svět tady na povrchu je mnohem složitější. Bez automatů si lidé museli vyrábět vše sami. Gabriel ji ukázal výrobnu látek a oděvů. V další vesnici měli také výrobnu předmětů ze železa. Nikdo z lidí neuměl všechno. I kdyby chtěla, nemohla se naučit vše. Lidé se tu učili roky a uměli jen zlomek celého vědění. 

---

Už ani nepočítala, jak je tu dlouho. Její čtení se den ode dne zlepšovalo. Dnes objevila zajímavou knihu.  Psalo se v ní o historii. O společnosti předků, která uměla vyrábět automaty a nejspíš postavila i podzemní svět, ze kterého Marta pocházela.

Vzala si knihu do lesa. Nedaleko od místa, kde se potkala s Gabrielem. Šumění řeky a zvuky, které ji ze začátku znervózňovaly, jí teď byly příjemné. Cítila se tu svobodněji, než ve vesnici, kde každý něco dělal. Měla tam pocit, že by měla taky něco užitečného dělat. Nic však zatím neuměla. A čím víc se toho dovídala, tím větší měla pocit, že ani nemá šanci se něco naučit. Děti se už od mala připravovaly na to, co budou dělat. V jejím věku už pracovaly. 

Listovala knihou s touhou dovědět se, proč společnost výrobců automatů skončila. Byla zklamaná obecnými formulacemi a nejasnými vyjádřeními. Ten kdo psal knihu, se jen domníval, co se stalo. Proč společnost zanikla. Dál už byla kniha o současné společnosti o vesnicích. O historii samotných vesnic a jejích významných obyvatelích. Byla tu sepsána pravidla společnosti. Bylo jich více a byla složitější, než ta, co znala z podzemního světa.

Každý ve společnosti se musí umět o sebe postarat.

Musí být užitečný. 

Být přínosem pro zdravý rozvoj společnosti.

Musí vše dokázat ve zkoušce.

Marta byla zmatená. Netušila, co pravidla mají znamenat. O nějaké zkoušce slyšela od Gabriela. Říkal, že připravuje děti ke zkouškám. To byla ta zkouška. Než začnou mladí pracovat, vyzkouší je z toho, co se naučili ve škole. To bude ono. Znělo to rozumně. Jen doufala, že takovou zkoušku nebudou chtít po ní.

---

Setmělo se a tak zavřela knihu a pozorovala okolí. Ve večerním šeru viděla mnohem lépe, než ostatní. Možná proto milovala večerní procházky. Nikoho v lesích nepotkala a také nesvítilo slunce, které ji ještě teď po týdnech, kdy si na něj přivykala, zraňovalo. Naučila se zahalovat do oděvu, tak aby si nespálila pokožku a nosila klobouk, který chránil oči od přímého světla. Vše jí to omezovalo a večer, kdy nic z toho nemusela nosit, cítila úlevu a volnost.

Když uslyšela kroky, schovala se do houští pod kmen stromu. Nechtěla ještě opustit svou chvilku soukromí. 

Byl to Gabriel. Objevil se na mýtině. A za ním se za chvíli objevila Anita.

„Proč jsme se sešli tady?“ Zeptal se Gabriel, hned jak dorazili.

„Máš to místo rád. A nikdo nás tu nebude rušit.“ Osvětila Anita. Její hlas zněl přísněji, než, když mluvila s Martou.

„Jak o něm víš?“ Zeptal se odměřeně. Nebyl rád, že jsou tady. Na jeho místě, o kterém neměl vědět nikdo.

„Jsi můj syn. Ukrýváš se tu už od pěti let. Vždy, když ji potřeboval být sám.“ Anitin hlas se zdál trochu mírnější. Když neodpovídal, pokračovala. „Rozhodli, že Marta musí podstoupit zkoušku.“

Ozval se Gabrielův smích. Ten, kterým se smál, když se někomu něco nepodařilo. Marta ho nesnášela. Byl to smích pohrdání, slýchala ho od Gabriela často. Málokdy ji řekl, že se mýlí, nebo něco udělala špatně, jeho smích to řekl za něj. 

„Kdyby zkoušku podstoupilo jedno z dětí z mladší skupiny, bylo by úspěšnější, než ona. Nemá šanci.“

„Přežila v podzemí.“ Namítla Anita.

„Jo, kde se nemusela o nic starat a pak vyšla pár schodů.“

„Proč ji nemáš rád? Pořád ji podceňuješ. Je v ní víc.“ Vyčetla mu jeho slova Anita.

„Proč? Ty se ptáš proč?“ Rozčilené slova se tichým lesem hlasitě rozléhaly. „Protože ses nikdy takhle nezajímala o Leu.“ V Gabrielových slovech byla cítit hořkost. „To Lea by měla žít. Ne ta slabá holka, co nic neumí. Nechápu, co na ni vidíš.“

Marta pozorovala, jak stojí proti sobě. Jako dva soupeři, kteří se chystají na sebe co nejdříve vrhnout.

Anita ještě chvíli stála a nic neříkala. Pak si pomalu sedla a Marta ke svému překvapení uslyšela vzlyky. Nikdy neviděla Anitu ani zaváhat. Vše dělala se sebevědomím a ostatní se jí podřizovali.

Gabriel vypadal zmateně. Stál nad ní a nervózně přešlapoval.

„Strašně mi chybí.“ Řekla mezi vzlyky Anita. „Chtěla bych jí zpátky.“

„Já…“ Začal Gabriel nejistě. „Od té doby jsi o ní nepromluvila. Myslel jsem… Myslel jsem, že je ti to jedno. Že se stalo to, co se mělo stát. Že zkoušky přežije jen silný jedinec a Lea taková nebyla.

„Možná se stalo to, co se mělo stát. Ale jedno mi to není. Vždyť Lea byla má dcera. Jak sis to mohl myslet.“

Vzdychl a sedl si k matce. Vzal ji za ruku. „Nemluvila jsi o ní, neuronila ani slzu.“

Anita znovu zavzlykala. „Probrečela jsem celé noci. Nechtěla jsem, aby ses trápil ještě tím, co cítím já. Stačilo, že jsi ztratil sestru.“

„Já se navíc trápil tím, že ti na ní nezáleželo.“ Řekl s jemnou výčitkou. „Nikdy mě nenapadlo…“ Odmlčel se.

„Proč ta dívka?“

„Připomíná mi Leu.“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Nenašel bych nikoho rozdílnějšího.“

„Ne tím jak vypadá, ale jak přemýšlí. Má odvahu, všímá si věcí, které ostatní považují za samozřejmé. A dělá to, co považuje za správné ona, ne to, co považují za správné ostatní.“

Gabriel se zamyslel a znovu se zasmál. Tentokrát to byl příjemný smích. 

„Jo, to máš pravdu. Co uděláme?“

„Může jít na zkoušku, nebo odejít. Chci ji přesvědčit, ať odejde.“

„I když sis jí oblíbila.“ Dodal Gabriel.

„Víš, uvažovala jsem, že půjdu s ní.“

„Co?“

„Ten její podzemní svět. Chtěla bych ho poznat. A možná ještě víc. Pokračovat dál. Najít další společnosti, nebo vesnice. Když existuje svět, o kterém jsme dosud nevěděli, možná najdu něco dalšího.“

„Teď už ti rozumím.“ Objal ji kolem ramen. „Máš pravdu, náš svět je moc malý. Brala bys dalšího cestovatele?“

Tentokrát se zasmála Anita. „Nikdy mě nepřestaneš překvapovat.“