Cesta 4 - Bledá

Anita vyšla z lesa rychlým krokem. Její pružné svalnaté tělo se pohybovalo lehce. Měla na sobě oděv z hrubé šedivé látky a vysoké kožené boty. V dlouhých vlasech stažených do ohonu jí prosvítaly šediny.

      Kopce porostlé stromy se tu střídaly s pastvinami a poli. V raném létě byly plné barev rozkvétajících květů a svěžesti odcházejícího jara.
      Jižní pastvina, na kterou mířila, byla za ruinou, za polorozpadlou budovou, kterou vystavěli dávní předci. Neměla to tu ráda. I když byla stavba zarostlá keři, tvořila nesourodé místo, rušivý element, který do krajiny nezapadal. 
      Chtěla přidat do kroku, aby byla co nejdříve z tohoto místa pryč, když v budově zaznamenala něco neobvyklého. 
      Zastavila se. Snažila se uklidnit zrychlený dech a najít to, co probudilo její smysly.
      Byl to pohyb. Uviděla jej znovu. Sáhla si za opasek a nahmatala nůž. 
      Divoká zvířata v poledne nelovila. Mohlo to být zraněné, nebo nemocné zvíře. Takové bývá ještě nebezpečnější. 
      Přikrčila se ke stromu a pozorovala postavu pohybující se v ruinách.
      S údivem si uvědomila, že je to člověk. Měl klátivou neohrabanou chůzi nemocného. Nebyl to jen pohyb, kterým ji postava zaujala. Byly to hlavně pestrobarevné zářivé barvy na šatech.
      Podivný člověk udělal jen pár kroků a pak se obrátil a zamířil zpět do útrob ruin. 
      Chvíli čekala, jestli se znovu neobjeví.  Neměla odvahu ani chuť vstoupit do temnoty budovy. Bylo už pozdě, dávno měla být na pastvině. Opatrně vyšla. Obloukem obešla budovu a podivnou příhodu nechala za sebou.
---
      Práce na pastvinách byla tvrdá. Minulý rok se stádo rozrostlo o víc než dvacet kusů. Letos se těšili na další přírůstky. Přišla však zpráva, že krávy hynou. Proto byla tady. Pastevci ji přivítali s nadějí. 

      Bylo na nich vidět vyčerpání i utrpení. Cítili se zvířaty, o které se starali. O to těžší bylo říct jim, že nemoc neumí vyléčit. 
      Až do večera procházeli stádo, hledali nakažené kusy a oddělovali je od stáda. Ke konci dne, když měli vše za sebou, se cítila špinavá a zpocená. A také unavená. Více citově, než fyzicky. Letos byl nejhorší rok, jaký pamatovala. Ale život už je takový. Po hojných letech přišla zkouška, která za sebou nechávala jen ty nejzdatnější jedince. Bylo to tak vždy a všude, nemělo smysl nad tím přemýšlet.
---
      Seděli s vydatným jídlem kolem ohně, znaveni po tvrdé práci.
      „Je to smůla, že je jich tolik. Možná je to tímto místem. Někde se tu nakazili.“ Prohlásil jeden z pastevců. Byl nejstarší, jeho široká ramena a velké ruce zahnaly všechny pochybnosti o jeho síle i přes vrásky a šedivé vlasy, které prozrazovaly jeho věk.
      „V ruinách, občas k nim zabloudí.“ Nadhodil mladý pastevec, ještě chlapec. Byl na pastvinách prvním rokem a jeho dětská tvář ještě nebyla ošlehaná větry a nepřízní počasí.
      Anita zpozorněla. Až teď si znovu vzpomněla na příhodu s podivnou postavou. 
      „Viděli jste tam někdy někoho?“ Zeptala se. 
      „Tam zvířata nepouštíme. Mohla by si zlomit nohu, nebo uvíznout.“ Osvětil staroch. Pak se zadíval na Anitu. „Myslíš, že by nemoc mohla pocházet odtud?“
      Zamyšleně zavrtěla hlavou. Člověk, kterého viděla, sice vypadal nemocně, ale to, čím trpěli krávy, od člověka nepocházelo. A zvířata začala hynout v jiných oblastech, ne zde.
      „Ne, jen jsem tudy procházela. Nemoc se poprvé objevila na severu.“ 
      Po večeři ji pastevci nabídli nocleh. Rozhodla se však jinak. Ruiny ji nešly z hlavy. Chtěla se tam přece jen podívat. 
---
      K rozpadlým budovám dorazila až s prvními hvězdami na nebi. Ozářené měsícem vypadaly přízračně, plné temných zákoutí a nepřirozených tvarů. 
      Stála venku a dodávala si odvahu. Možná měla někomu o postavě říct. Ale věřili by jí? Spíš by si mysleli, že ji postihla nějaká nemoc, tak jako Gabi minulý rok. Všem okolo vykládala, jak ji navštěvuje její syn. Bylo to dva roky, co zemřel. Nechtěla dopadnout jako ona.
      Velká okna, ve kterých se už dávno nenacházelo sklo, propouštěla měsíční světlo, přesto bylo vevnitř šero a jen těžko rozeznávala tvary před sebou. Pohybovala se tiše, nechtěla toho člověka vyplašit. 
      Jediná cesta vedla po schodech dolů. Jen tam se postava mohla schovat. 
      Uslyšela odtamtud kroky. Zvuky vydávající boty těžkopádně dopadající na tvrdý materiál schodů. Ten člověk se nesnažil být nenápadný. Anita se schovala za jeden ze sloupů v místnosti a čekala.
---
      Do místnosti vstoupila udýchaná dívka. Vypadala jinak, než mladé ženy, které znala. Vlasy měla vyčesané nahoru a spletené do copů. Její šaty byly z lehké látky, která jí splývala po těle. Výrazná rudá barva halenky byla vidět i přes noční šero. Kalhoty ze sněhově bílého materiálu razily v měsíčním světle ještě více. 
      Nejvíc ji však zaujala dívčina postava. S vystouplým břichem kontrastovaly nezvykle tenké ruce a nohy. Takovou postavu vídala jen u starých lidí, kteří se kvůli nemoci nemohli moc hýbat. A její bílá pokožka v měsíčním světle svítila nezvyklou bledostí. Snad i čerstvě narozené děti měli tmavší pleť.
      Dívka se unavenými kroky se vydala k jednomu z oken. Tam se zastavila a s otevřenou pusou se dívala na noční krajinu.
---
      Anita vystoupila ze svého úkrytu. 
      „Kdo jsi?“ Zeptala se.
      Dívka se jejího hlasu lekla. Otočila se k ní, snažila se ustoupit. Zakopla však a upadla. Vypadala vyděšeně. Zvedla ruce před obličej a snažila se dostat od ní co nejdále.
      „Neboj, neublížím ti.“ Zašeptala Anita. Mluvila klidným hlasem, tónem, který užívala při uklidňování vyplašených zvířat. Nesnažila se dostat k dívce, cítila, že by ji ještě více vyplašila.
      „Jsem Anita. Žiji ve vesnici kousek odtud.“ Mluvila dál. Netušila jestli ji rozumí. 
      Dívka nejprve odkryla obličej a podívala se na ni. Pomalu, s námahou začala vstávat. 
      „Marta.“ Řekla dívka potichu. 
      „Jsem… Ze světa… Tam dole.“ Naznačila rukou ke schodišti. Měla podivný přízvuk. Anita měla co dělat, aby jejím slovům porozuměla. A navíc její slova nedávala žádný smysl. Svět dole? Proč ukazovala ke schodišti?  
 ---
      Marta se dívala na ženu před sebou. Vypadala jako čarodějnice z pohádek pro děti. Neforemné, špinavé oblečení bylo první, čeho si všimla. Nedovedla si představit, že by toto někdo zadal jako požadavek do automatu. Sama byla několik dní bez sprchy, co však viděla na ženě, jí bralo dech. Její vrásčitá podivně tmavá tvář a neučesané vlasy jen dojem nadpřirozené bytosti dokresloval. 
      Tomu, co říkala, moc nerozuměla, její vlídný tón ji trochu uklidnil. I tak nevěděla, co ji říct. Zeptat se jestli umí opravit automaty? Nebo ji požádat ať ji dovede do pokojů. Potřebovala si odpočinout. Jídlo jí také začalo docházet. Ano, potřebuje se dát trochu dohromady, ostatní počká.
      „Chtěla bych si odpočinout. Mohla bych… Vzala bys mě do pokoje? Stačí mi jen sprcha a postel, trochu se umýt vyspat a najíst.“
      Žena se na ni nechápavě zadívala.
      „Holka, jsi nějaká zmatená. Tady uprostřed pastvin se chceš umývat? Vypadáš nemocně, není ti něco? Proč jsi sem přišla?“
      Marta se na ni zvědavě zadívala. Odkud tedy žena je?  Co znamenají všechny ty otázky?
      „Hledám někoho, kdo umí opravit automaty.“ Řekla už rozhodněji. Na to, co ji může potkat, myslela často. Představovala si krásné mladé lidi v zářivém oblečení, kteří ji vlídně s úsměvem přivítají a zasvětí do tajemství automatů. Žena její představě neodpovídala a ani nevypadala, že ví o čem Marta mluví.
---
      Anita si dívku prohlížela s větším zájmem. Až do teď ji brala jako nemocnou dívku, která v horečnatém poblouznění utekla z některé z vesnic. Nikdy nevěnovala moc pozornosti historii. Příběhy o technologicky vyspělé společnosti předků ji v mysli utkvěly jen jako stín s mála fakty. Mohli snad ještě někde žít lidé tak, jako v minulosti? 
      Vysvětlovalo by to vše. Její podivný vzhled, řeč s přízvukem, nepraktické šaty, i nezvyklé chování. 
      Rozhodla se, že ji dovede do vesnice. „O automatech nic nevím. Možná někdo ve vesnici bude vědět víc, můžu tě tam vzít.“ Navrhla.
---
      Marta se zaváháním přikývla. Už teď byla unavená, a hlavně netušila, kam ji chce vzít. Kde je vesnice o které mluví. Když Anita mluvila o vesnici, ukazovala rukou směrem k prostoru, který viděla za otevřenou zdí. Ten nekonečný prostor ji děsil. Chodby v patrech byly dlouhé, vždy však byl vidět konec. Tady jen viděla podivné tvary a nekončící nerovnou podlahu. Točila se jí z toho výhledu hlava. 
      Na tváři ucítila studený závan a roztřásla se zimou. Podobný znala z ventilačních mřížek. Tam se vzduch nepohyboval tak rychle a nebyl tak studený.
      Souhlasila, že vyrazí hned. Nechtěla čekat na denní světlo, které zde na ni bylo příliš ostré. Doufala, že vesnice ji poskytne pohodlí, po kterém prahlo celé její tělo i mysl.
---
      Už první kroky byly namáhavé. Nerovný povrch, na který vstoupily, jakoby se jí vlnil pod nohama. Po prvních pár krocích upadla. Zakopávala o vyvýšeniny, boty se jí pletly do zelenohnědých provázků, které byly všude na podlaze. Když na ně sáhla, byly vlhké, měly různou strukturu. Žádný z provázků nebyl stejný. Měly různé tvary, některé se lámaly, jiné byly pevné. Přičichla k trsu, který vytrhla, když vstávala. Měl vůni, kterou nikdy necítila. Nebyla nepříjemná, jen úplně jiná. I vzduch tu měl vůni, vlhkou kořeněnou. Trochu připomínal sprchu smísenou s jemných šampónem. 
      Nebylo to jediné, co vnímala. Okolí útočilo na všechny její smysly. Zvuky se zde nerozléhaly jako na chodbách, přesto tu bylo hlučno. Nedovadla je k ničemu přirovnat. Znala hučení strojů, dopady předmětů na podlahu, zvuky lidské činnosti. Nic z toho neodpovídalo tomu, co slyšela. 
      Rozhlédla se kolem sebe po zdroji všeho toho šustění. Znovu na ni dopadla nekonečnost celého prostoru. Když se podívala nad sebe, znovu upadla. Tentokrát překvapením. Tolik světel nikdy neviděla. Nedovedla určit, jak vysoko jsou. Byly tak malé. Netvořily žádný obrazec, přesto v celém tom uspořádání bylo něco výjimečně krásného a úchvatného. 
---
      Anita pozorovala dívku, jak neohrabaně vstupuje na louku. Když po pár krocích upadla, chtěla začít nadávat, okřiknout ji, aby se vzpamatovala.
      Dívčina reakce ji překvapila. Rozhlížela se kolem jako malé zvídavé dítě, které vezmete poprvé do neznámého prostředí. Nikdy neviděla člověka, aby si čichal k trsu trávy. Marta se polekaně ohlížela po zvuku každé prasklé větve, za výkřikem nočního dravce. A když se nakonec podívala na noční oblohu posetou hvězdami, jakoby zkameněla úžasem.
      „Musíš se dívat pod nohy, nebo nikam nedojdeme.“ Anita přišla k Martě a vzala ji za ruku a pomohla jí vstát. „Pozorovat hvězdy můžeme, až dorazíme.“
      Chvíli trvalo, než si Marta zvykla na chůzi po louce. Potom už postupovaly rychleji, přesto podle Anitina měřítka šíleně pomalu.
      Marta se cestou vyptávala na všechno možné. Znovu Anitě připomněla dítě, které se setkává s neznámým světem. Nevěděla, co je tráva, stromy. Nechápala prostor krajiny. Ptala se kde končí, kde jsou zdi. Byly to nekonečné otázky na věci, které Anitě připadaly samozřejmé. Některé neuměla zodpovědět. A uvědomila si, že si tyto otázky ani nikdy nepokládala. Jak a z čeho rostou stromy? Jak se sem dostaly? Proč nejsou hvězdy uspořádány?  Jak jsou daleko? Odkud vane vítr?
      Byla ráda, když dívka přešla na dotazy, které zodpovědět dovedla.  
      „Když nemáte automaty, odkud berete jídlo, šaty a jiné věci?“
      „Vyrábíme ho. Pěstujeme zeleninu, obilí. Vyrostou ze země, tak jako tráva. Musí se zasít správné semeno a pak se o rostliny starat. Chováme zvířata. Je to tvrdá práce, která nás posiluje.“
---
      Vše pro ni bylo nové. V hlavě se jí vyrojily nekonečné zástupy otázek. Bylo jich tolik, že skoro zapomněla na strach z obrovského prostoru kolem. Obdivovala ženu, jak lehce kráčí v těžkém terénu. Ač o hodně starší než ona nebyla na ni vidět ani známka únavy.  Když pak vyprávěla o tom, jak získávají jídlo a jiné věci byla nadšena. Možná nenajde nikoho, kdo by uměl opravit automaty, pak by se od těchto lidí mohli naučit jak si vše opatřit sami.
      Byla už na konci sil. Nohy se jí podlamovaly a zakopávala o každou nerovnost. Ani s dechem nestačila. Jediné příjemné bylo, že už jí nebyla zima. Zastavila se a dívala se, jak žena pružným krokem překračuje kmen spadlého stromu. Bez zadýchání, bez zaváhání. Jako tu nejjednodušší věc. Marta už neměla sílu udělat krok, natož překonat takovou překážku. 
      Anita se otočila. Když uviděla, že Marta sotva stojí na nohou, vrátila se k ní.
      „Odpočineme si. Trochu se najíme.“ Vytáhla z vaku, který měla přehozený přes rameno plátěný sáček.
      Marta se na ni vděčně usmála. Z batohu vytáhla poslední zásobu jídla. Zbylo jí jen pár sladkostí. Nabídla Anitě. 
      „To je z těch vašich automatů?“ Zeptala se podezíravě a vzala si několik kousků do ruky. Kousla si do jedné ze sušenek. Chvíli sousto převalovala v puse, dlouho kousala, než jej spolkla. Pak nabídla Martě ze svých zásob.
      „Zelenina a sušené maso.“ 
      Marta si vzala dva barevné nevzhledné kousky a hnědý plátek. Přičichla a z každého kousek ochutnala. 
      Barevné kousky byly tvrdé a voňavé, plné nezvyklých chutí. Hnědý plátek byl slaný, měla co dělat, aby ho nevyplivla.
      Když se podívala na Anitu, zjistila, že se tváří stejně i ona na její jídlo. Obě se naráz rozesmály. 
---
      Probudila se v měkké příjemné posteli. Vše kolem vonělo čistotou. A ucítila i něco jiného. V ústech se jí seběhly sliny. Kořeněná vůně jídla. 
      Nadzvedla se na loktech. Všechny svaly v těle jí zabolely. Vzpomněla si na vyčerpávající pochod do vesnice. Poslední, co si pamatovala, byla přestávka. Po jídle na chvíli zavřela oči. A pak… Dál už nic. Probudila se tady. V pokoji s postelí a rovnou pevnou podlahou. 
      Měla na sobě čisté věci. Zažloutlou dlouhou košili s hrubé tkaniny. Linula se z ní lehká sladká vůně, tak jako z přikrývek. 
      „Dobré ráno.“ Uslyšela Anitin hlas. „Vlastně večer. Prospala jsi celý den.“
      Marta se vyhrabala z přikrývek. Uviděla Anitu, jak stojí u stolu. Na něm byly dvě misky. Žena vypadala jinak. Měla prosté, málo barevné, ale čisté oblečení a byla upravená. Větrem ošlehaná tvář vypadala měkčeji. 
      „Ovesná kaše, mohla by ti chutnat.“
      Společně se daly do jídla. Matru překvapilo, jaký má hlad. Kaše v ní zmizela, ani pořádně nestačila ochutnat.
      Anita ji mezitím vyprávěla, jak se sem dostala.
      „Usnula jsi. Už jsme byly blízko a šlo to rychleji, když jsem tě nesla. Seznámíš se s vesnicí a jejími představiteli. Chtějí tě poznat, vědět o tobě vše a o vaší společnosti.“
---
      Když vyšla ven, uviděla domy a upravené ulice.  Budovy tvořili hradbu před nekonečným prostorem a celá vesnice se tak Martě zdála příjemnější. 
      Přivítala ji skupina lidí. Většinou starší lidé, oblečení podobně jako Anita. Provedli ji vesnicí. Všichni byli příjemní, odpovídali na její zvědavé otázky. Opravit automaty však neuměl nikdo z nich.