Cesta 3 - Výprava

      Marta ležela v posteli a dívala se do stropu. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Měkké peřiny jí hýčkaly mladé tělo. Nutkání zavrtat se do příjemně teplých voňavých přikrývek bylo velké. Přesto se donutila vstát. 

      Sprchu si užívala dlouho. Kapky teplé vody dopadající na kůži a vlasy jí pomalu vlévaly energii do těla i mysli. Jemná vůně mýdla ji osvěžila smysly.

      Když vyšla z koupelny, v jejím pokoji byla starší žena. Marta úlekem málem povyskočila.  Do cizích pokojů nikdo bez pozvání nechodil.

      Seděla s rovnými zády a hrdě vztyčenou hlavou v jejím křesle. Byla to Romana, bývalá členka rady. Vyhublá postava a strohé šaty bez ozdob jí dodávaly vzhled přísného člověka.

       Marta ji obešla a sedla si proti ní.

      „Proč jsi tady?“ Zeptala se jí.

      Romana se jí podívala do očí.

      „Jan tě chce do rady.“ Řekla krátce. Její tón nebyl tak přísný jako jindy. Ten, kdo ji neznal, by strohost v jejím hlase považoval za rozkaz. Martě, která dlouhá léta od ní neslyšela nic jiného, než příkazy a nařízení, připadala její slova jako prosba.

      Romana si uvědomila, že informací, které sdělila, bylo příliš málo.

      „Pomáhám Janovi. Jsem teď jeho asistentka.“

      Marta přikývla. Jan vedl radu už půl roku. Byl pro mnohé hrdinou a zachráncem.

      Svět, který znali, se před půl rokem zhroutil. Žili v pohodlném městě, kde každý člověk měl svůj pokoj pohodlně zařízený s uklízecími roboty a fungujícím zázemím. Automaty na jídlo, šaty a jiné potřeby jim zajišťovaly vše, co mohli potřebovat. Jedinou starostí byly oslavy a zábava.

      Když vše přestalo fungovat, byla to Marta, mladá dívka a Jan, který teď vedl radu, kdo objevili, že svět nejsou jen místnosti a chodby, které znají.

      Objevili chodby, které je dovedli k tomuto novému městu, funkčnímu, plnému jídla a komfortu na který byli zvyklí.

      Na Jana začali mnozí spoléhat. Po zvolení do rady začal s elánem měnit pravidla. Chtěl předejít tomu, co se stalo v minulém světě. Přitáhnout pozornost lidí k problémům, které mohou nastat.

      Nejprve to vypadalo skvěle. Lidé byli vystrašení tím, co se stalo. Strádání, které protrpěli je zasáhlo, a měli vůli něco změnit.

      Avšak postupně, když se vše uklidnilo, se vrátili ke svým bývalým bezstarostným životům.

---

      Bedlivě Romanu pozorovala. Nikdy ji neměla ráda. Než se vše stalo, Marta si myslela, že lidé v radě nic nedělají. Jen si vymýšlejí nesmyslná pravidla a chtějí mít moc nad ostatními. Sice nebyla daleko od pravdy, k něčemu však rada sloužila. Lidé se na ni obraceli, když se stalo něco špatného, když něco potřebovali. Nic z toho se Martě nelíbilo. Nechtěla řešit stížnosti ostatních. Teď, když věděla, jak křehký je jejich svět a že oni nemají žádné vědomosti, jak škody napravit, už vůbec ne.

      „Nechci do rady, jsem na to moc mladá.“ Řekla Romaně a zavrtěla hlavou.  

      „Můžeš být jen poradce.“

      Marta se hlasitě zasmála.

      „Vím, to co ostatní. Chcete poradit? Pak vyšlete někoho ven. Ať zjistí, co tam je.“ Mávla rukou a naznačila směr, kde byl východ do chodeb, odkud sem přišli.

      Na Romanině tváři uviděla strach. Bylo to snad poprvé, kdy na ní pozorovala známky nějakých emocí.

      „To je šílené.“ Řekla pohoršeně.

      „Možná, ale bez takovéto šílenosti bychom všichni zemřeli hladem.“

      Žena dál naléhala a tak Marta nakonec slíbila účast na jednání rady.

---

      Jednání bylo jiné, než jak si ho představovala. Místo důstojnosti obyčejné dohadování. Jan chtěl všechny naučit číst, uspořádat výpravu, která zjistí, proč přestaly fungovat stroje v jejich starém světě. Ostatní radní nic z toho odhlasovat nechtěli. Čtení považovali za zbytečnost a výpravu za nesmyslnou.

      „Měli bychom si vážit toho, co tu máme. Proč pořádat nějaké výpravy. Máme tu vše.“ Odmítala Jana jedna z žen rady. Marta ji znala jen od vidění. Ráda se hlasitě smála a většinou byla obklopena skupinou kamarádek. 

      „A co když se tu stane, to co ve starém městě?“ Jan se nevzdával, už mu však docházely síly.

      „A proč by se to stalo?“ Udiveně se zeptal další z radních. Mladý muž s předčasnou pleší. Byl vysoký, ale s ohnutými zády vypadal jako malé zvířátko schoulené samo do sebe.

      Bývalá rada odstoupila už ve starém městě. Nikdo z nich už v radě být nechtěl. Ne poté, co je napadli lidé, když stroje přestaly fungovat.

      „Ze stejného důvodu, proč se to stalo tam.“ Janův hlas začal být kousavý.

      Muž se zamračil. Chvíli vypadal ještě schouleněji a pak řekl.  „Až se to stane, najdeme další město.“

      „Na to abychom našli další město, taky potřebujeme výpravu.“ Odvětil Jan.

      „Teď ji nepotřebujeme. Máme vše.“ Ozvala se znovu žena.

      Janovy oči se střetly s Martinýma. Oba věděli, že to nemá smysl.

---

      „Víš, vážně jsem myslel, že se něco změní.“ Zanaříkal Jan. Seděli v pokoji Martiny babičky. Už se to stalo tradicí, že se tu setkávali. Pokoj byl zaplněný věcmi. Staré šaty, nádobí, kelímky i předměty, o kterých nevěděli, na co jsou. Bylo těžké sem všechno přestěhovat. Za spokojený babiččin úsměv to stálo. Našla v cestách pro babiččiny věci zalíbení. Pohyb po chodbách bez lidí měl své kouzlo. Někdy zašla i do jiných chodeb, jednou se odhodlala jít i o patro výš. Lákal ji neznámý svět, plný překvapivých věcí. Její nejisté pocity z neznáma, které cítila poprvé, byly zapomenuty a nahradila touha po poznání. Naučila se brát si sebou zásoby jídla a vody a pak její výlety začaly být delší.

      Ze začátku se vracela z výletů vyčerpaná. Postupně, jak si zvykala na námahu, se únava zmenšovala a úměrně tomu se zvyšovalo nadšení. 

      „Nesmíš to vzdávat.“ Ozvala se stará žena z křesla.

      „Ty jsi vzhůru?“ Zeptala se překvapeně Marta. Už se jí několikrát stalo, že babička usnula, i když si s někým povídala. I tentokrát měla pocit, že babiččina mysl opustila své hosty už před půl hodinou.

      „Musíš najít ty, co jsou nespokojení. Přivést je na myšlenku výpravy. Ty, co se jim líbí tento zahálčivý život, nikdy nezměníš. “

      Jan vzdychl „To snad není nikdo.“

      „Já bych hned šla.“ Nabídla se Marta.

      Jan zavrtěl hlavou. „Poslední půlrok jsi hodně vyrostla a dospěla. Přesto tam nemůžeš jít sama.“

      Marta se zadívala do velkého zrcadla, které měla babička pověšené na stěně. Sama byla překvapená tou změnou. Až dosud ji nevnímala. Místo malé buclaté holčičky viděla dívku, ne přímo štíhlou, ale bez naducaných tváří.

---

      Musela to udělat. Jinak by se neodhodlala nikdy. Došlo jí to v jídelně. Jeden z automatů přestal fungovat. Byl to jen jeden stroj a místo něho mohli využívat spoustu dalších.  Vzpomněla si na hlad a zoufalství, které prožili, než našli toto město. Když viděla jak se muž, kterému automat přestal fungovat, s nezájmem odvrací a kráčí k jinému, chtělo se jí křičet. Zatřást všemi, co tu byli, připomenout, jaké to bylo, když nic nefungovalo.

      Nechat babičce hlasový vzkaz a připravit si batoh se zásobami ji nezabralo dlouho. Když vyšla ven a ohlédla se, měla podivné pocity. Mísila se v ní ztráta, vzrušení i pocit začátku něčeho nového.

      Nadechla se a vyrazila.

---

      Litovala, že si vybrala cestu vzhůru. Bylo namáhavé jít stále výš a výš po schodech. Začínaly jí bolet nohy. Byla o několik pater výš, než, kdykoli jindy. Na patrech, která prošla, nenašla nic nového.

      Když už byla unavená tak, že nemohla jít dál, zastavila se a odpočinula si a chvíli prospala. To jestli už je noční čas jen hádala. Noční osvětlení, které bylo na chodbách, ji neustále mátlo. Šla už třetí, nebo čtvrtý den?

      Na dvou patrech dokonce nesvítilo žádné světlo. Byla ráda, že má baterku, hodně jí pomohla. Do temných chodeb se jen s úzkým kuželem světla před sebou neodvážila. Rychle přeběhla po schodech a s povděkem pak uvítala noční světlo.

      Z hledání nového světa s Janem si pamatovala nápisy na dveřích, které jim pomohly. Snažila se i tady zjistit, co je na dveřích a různých cedulích napsáno. Nic jí však nedávalo smysl. Našla i nápisy na schodišti. Byla to čísla. V těch se docela vyznala. Používala je při nastavování automatů často. I tak jí nápisy zmátly. Šla nahoru a předpokládala by, že se čísla budou zvyšovat. Ty se však snižovaly. Byla u trojky, co bude, až dosáhne jedničky?

      Číst uměla jen o trochu lépe než většina lidí. Posledního půl roku se učila od Jana. Chtěla zjistit, co se stalo s původními obyvateli města. Hledala zanechaný nějaký vzkaz, nebo varování. Doufala, že ji pak přestanou strašit ve snech.

---

      Shora se linulo ostré světlo. Zaradovala se. Konečně našla místo, kde je i denní světlo.  Bylo ostřejší, než si pamatovala. Nebylo divu po tolika dnech strávených v tmavých chodbách osvětlených jen nočním světlem.

      Opatrně vyšla po schodech do osvětlené místnosti. Nikdy tak velkou místnost neviděla. Oslňovala ji světla místnosti. Bylo ho tam tolik, že jí začaly slzet oči. Trvalo, než si zvykla tak, aby mohla z místnosti vnímat alespoň něco.

      Zakryla si oči dlaněmi, aby si je chránila před bolestivým světlem. To se linulo odevšad. Hlavně z podivných stěn. Další pálení a bolest už nevydržela. Snahu místnost prozkoumat vzdala, rozhodla se počkat až na noční světla.

---

      Probudil ji chlad. Celá se třásla. Jako by netekla teplá voda a ona se musela sprchovat ve studené. Nikdy tento pocit neměla ráda. Ale jak to, že jej zažívá tady, když není ve sprše? Proč je jí zima?

      Vstala a protáhla se. Trochu to pomohlo. Ze schodiště už ostré světlo nevycházelo a tak se vydala prozkoumat místnost.

      Když vešla, nikde neviděla noční světla, přesto byla místnost plná měkkého světla. Dvě ze stěn ji zaujaly. Byly prázdné a za nimi byly podivné tvary. Vešla ke stěně a zadívala se prázdným místem ven z místnosti. Nikdy nic tak úchvatného a děsivého neviděla. Místnost, do které se dívala, neměla konec.