Cesta 2 - Chodby

Jako by se v něm vše třáslo. Nepříjemné chvění začalo v žaludku a postupně se rozšířilo do celého těla. Nutkavá myšlenka otočit se a vrátit se zpět byla každou chvíli silnější. 

     Jan byl na místě, o kterém mu vyprávěl jeho otec, to mu ještě říkali Mladý Janek. Tehdy jeho příběhy nebral vážně. Nepřemýšlel, zda by mohly být pravdivé. O tom, že svět je možná větší než město, které znal, začal uvažovat, když byl v radě. Přidělovali tehdy slavnostně pokoje mladým lidem na pokraji dospělosti. Jedna z nejkrásnějších a nejdelších oslav. Pomáhal organizovat zábavu a zdobit nové pokoje. „Nové“ pokoje byly prázdné, jejichž obyvatelé se odstěhovali, nebo zemřeli. Tentokrát měli problém najít všechny plně funkční. On byl pro to oslavy odložit a zjistit, zda jsou někde další funkční pokoje, nebo automaty. Uspořádat výpravu, která zjistí, proč věci selhávají, nebo zda jsou někde další místnosti, či automaty. 
     Rada rozhodla jinak a vystěhovala ze dvou pokojů starší obyvatele. Nesouhlasil a tak v radě skončil. Pohrozili mu, že do konce života bude mít jen pokoj se studenou vodou a bez jídelního automatu, když vše vyjde najevo mimo radu. Byl mladý a tak si z toho nic nedělal. 
     Vedoucí rady měl k dispozici mapu města. V každé místnosti bylo zaznačeno, jestli obsahuje automat a koupelnu. Ty nefunkční byly přeškrtnuty červeným křížkem. Mapu viděl jen náhodou, počet křížků jej překvapil. Některé oblasti byly křížky doslova zaplaveny. Když však se snažil lidem o stavu věcí říct, narazil na nezájem. 
     A stál tady. Za hranicí světa, který znal. O co starší o to méně kurážný. 
     Připadal si jako ten největší blázen. Opustit bezpečí a vydat se na místa, o kterých nikdo ani nevěděl. Možná pár lidí o nich něco tušilo. 
     Rozhlédl se kolem sebe. I když byl den, šedivá chodba byla osvětlena pouze nočním světlem. Vzduch měl v sobě podivné pachy, které ho dráždily při dýchání. 
     Zadíval se na své ruce. Třásly se jen trochu, ne tolik, jak se vnitřně cítil. 
     Marta, mladá dívka, která se s ním na tuto výpravu vydala, stála vedle něj. Ani jeden z nich sem nepatřil. Byli zhýčkaní světem, kde všeho bylo dost a jedinou jejich starostí bylo nenudit se.
Něco se v jejich světě pokazilo. Nevěděli proč. Užívali si výhod, aniž by tušili, že jsou to výhody. Jídlo a šaty poskytované automaty, voda v koupelnách, uklízecí roboti byli součástí jejich životů od nepaměti. Vše brali jako samozřejmost. Když stroje přestaly pracovat, byli bezmocní. Neschopní se o sebe postarat.
     Nyní se jejich svět hroutil a tak byl tady a netušil, co udělat dál.
     „Je to tu… Divné.“ Zašeptala Marta a její buclaté tělo se otřáslo v záchvatu kašle. 
     Byli podivná dvojka. Postarší hubený muž, který málokdy udělal pár kroků navíc a mladá holka, která měla ráda sladkosti. 
     Cítil se provinile, že ji sem vzal sebou, mohla být jeho dcerou. Byla to sice ona, komu její babička řekla o vstupu sem, ať už je to kdekoli, přesto měl pocit, že sem šla jen proto, že převzal vedení. Byl nadšený myšlenkou zachránit svět, nebo alespoň něco udělat, že přestal vnímat vše kolem.  
     Teď, když ochromení strachem z neznáma trochu opadlo, si uvědomil, že tu není sám. 
     „Ještě se můžeš vrátit.“ Řekl přiškrceným hlasem. Slova se přesto prázdnou chodbou rozléhala. Marta se podívala za sebe. Udělala jen nepatrný nejistý pohyb zpět ke vchodu a pak se zarazila. Zavrtěla hlavou a opatrně vykročila do chodby.
---
     Podlaha v chodbě byla pokrytá prachem, který vířili svými kroky. Úklidoví roboti tu nebyli hodně dlouho. 
     První dveře, na které narazili, byly zavřené. Vypadaly obyčejně, jako do místností v jejich městě, s dotykovým čidlem na straně a madlem pro ruční otevírání. 
     Jan přiložil ruku k čidlu, tak jak byl zvyklý. Nic se nestalo. Zkusil zatáhnout za madlo, s dveřmi však nepohnul. 
     Když Marta uviděla jeho snahu, přidala se a zatáhla za madlo spolu s ním. Po chvíli snahu otevřít dveře vzdali. 
     Jan si prohlédl symboly na dveřích. Nedávaly mu smysl. Jeho otec ho učil číst. Ne to, co se učili ostatní děti. Opravdu číst. Písmena skládat do slov a vět. Většina lidí, co znal, to neuměla. Pro obsluhu jídelního automatu jim většinou postačilo pár symbolů a obrázků. Některé, tak jako on učili jejich rodiče, nebo se něco naučili obsluhou robotů a automatů. Na nastavení složitějších funkcí už člověk se symboly nevystačil. 
     „Ty víš, co je tam napsáno?“ Zeptala se zvědavě Marta.
     Zavrtěl hlavou. „Je to jen změť písmen a číslic. Nedává to smysl.“
     Marta přikývla. „Není to žádné z psaných slov, které bych znala.“
     Pokusil se nápis přehláskovat.  „Z-ó-n-a-5- 5.“ Podívali se na sebe. Ani jeden z nich netušil, co to má znamenat.
---
     Našli jen několik místností, do kterých se daly dveře otevřít. Ani v jedné nenašli nic zajímavého. Hlavně ne jídelní automaty. Byly prázdné, nebo plné podivných velkých předmětů. 
     Prošli chodbou až na konec ke schodišti. Netušili, jestli je den, nebo noc. Světla se zde neměnila z denních na noční. Svítila jen slabá noční. Nevýrazná s měkkým světlem, která prázdné chodbě dodávaly přízračnou atmosféru plnou navzájem se protínajících se stínů.
     „Už asi bude večer.“ Konstatoval Jan vyčerpaně.
     „Myslíš, že tu světlo svítí pořád stejně?“ Zeptala se Marta, nedávalo jí to smysl. Proč to bylo jiné, než v jejich světě?
     Pokrčil rameny, sedl si na první schod a opřel se o stěnu. Cítil se nesmírně unavený, hladový a špinavý. Nevěděl, co ho trápí víc. Měl pocit, že delší vzdálenost v životě nepřekonal. Cesta ke schodišti byla delší než z jednoho konce jejich msta na druhý. Dosud neměl důvod tak daleko chodit. 
Necítil nohy, třes ze strachu už dávno vystřídalo vyčerpání. Měl vztek, na sebe, na dívku, na to, že vypadala na rozdíl od něj svěže. Stála tam připravená jít dál. Dívala se nerozhodně na schodiště a s nadějí na něj.
     „Nahoru, nebo dolů?“ Zeptala se skoro dychtivě.
     Zavrtěl hlavou „Nikam nejdu, už nemůžu.“
     Uviděl v jejích očích zmatek a strach.
     „Musíme dál.“ Řekla vyčítavě. „Musíme. Mám hlad.“ Ukázala prázdný sáček, ve kterém měla na začátku cesty sladkosti.
     „Bylo to míň, než na snídani. A to jsme neměli oběd ani večeři.“
---
     Věděl, že má pravdu, musí jít dál. Přesto ji nechal chvíli mluvit. Seděl a odpočíval, zatímco ona mluvila o svém hladu, o tom, že musí najít jídlo. Přemýšlel, jestli vůbec má smysl jít dál.
     „Jdu.“ Řekla rozhodně a dala si ruce v bok. „Třeba i bez tebe.“ Vykročila váhavě na schodiště vedoucí nahoru.
     „Dobře, dobře.“ Ozval se Jan. „Ale jdeme dolů.“
     „Proč?“ 
     Přemýšlel nad rozumným důvodem, proč jít dolů. Nevěděl však ani o ničem proč jít nahoru.
     „Dolů se jde líp.“ Řekl nakonec. 
---
     O patro níž byly chodby uzavřené masivními dveřmi, u kterých nenašli čidlo na otevření ani madlo. Sešli proto ještě o další patro. Když se situace opakovala, chtěl to Jan vzdát. Na jednom ze schodů se mu podlomily nohy a on málem upadl. Martino přemlouvání nepomohlo.
     Bála se jít dolů sama, hlad jí však poháněl. Kručení v žaludku bylo tak hlasité a bolestivé, že nemohla myslet na nic jiného. 
     Nechala ho tam a pomalu, opatrně vyrazila. V záhybu schodů se naposledy podívala na Jana. Seděl napůl zhroucený na schodech, chabě se na ni usmál.
     Nadechla se a vykročila dál. Když došla dolů do nižšího patra, zaradovala se. Tentokrát narazila na chodby. 
     Rychle vyběhla po schodech nahoru, aby Janovi sdělila dobrou zprávu. I na ni dolehla únava. Do jedné nohy dostala křeč a na chvíli si musela sednout. Do očí se jí vyhrnuly slzy. Bylo toho příliš. Hlad, únava, strach… Nikdy si nepředstavovala, že to může být tak hrozné.
     Po chvíli se vzchopila a vylezla dalších pár schodů. Zamávala a zavolala na Jana.
     „Chodby, jsou tam další chodby. Tak jako u našeho města.“
---
     Jan přece jen donutil třesoucí se nohy k pohybu. Za dobu, co seděl na schodech, mu svaly ztuhly a odmítaly se hýbat. 
     Dívka už byla kus cesty v chodbě, když se dostal do patra. Procházela jednu místnost za druhou. Nacházela však to samé, jako na patře, ze kterého vyšli. Prázdné místnosti, nebo plné podivných věcí. Nic, co by jim poskytlo jídlo.
     Pomalu se vlekl za Martou. Ta procházela postranní chodby a zkoumala místnosti. Nechal ji a postupoval hlavní chodbou. Cítil se jako robot. Jen mechanicky šel dopředu. Už ani nevnímal hlad, nebo bolest. Pořádně si ani nevšiml Martiny tváře plné slz a bolesti.
     A také odhodlání. Které se s každou další postranní chodbou zmenšovalo.
---
     Minul křižovatku, kam zabočila Marta, aby prozkoumala místnosti a sunul se dál. Cítil, že už dlouho takto pokračovat nebude.
     Martina ruka ho nečekaně zarazila. Nejprve ani nechápal, že na něj mluví.
     „Musíš to vidět. Přečíst to.“
     „Přečíst?“ Zeptal se zmateně.
     „Jsou tam stejná písmena.“ Naléhala. „Teda myslím si to.“
---
     Dovedla ho k jedněm ze dveří. Zíral na ně nejprve nechápavě. Pak ho to napadlo. 
     „Ano, je to podobné.“ Řekl pomalu a začal hláskovat. „Z-ó-n-a- 5-9.“
     „Bude to tu. Vchod. K automatům, jídlu.“ Její hlas zněl nadšeně.
---
     Najít stejné místo jim netrvalo dlouho. Tak jako na jejich patře zde byla řada pásů krytých poloprůhledným materiálem. Některé kryty byly rozpadlé a zbytky hmoty ležely zaprášené na zemi. 

     Šli od jednoho ke druhému a zkoušeli se dostat k pásu. U čtvrtého pásu byl kryt tak rozpadlý, že stačilo trochu zabrat a skoro celý odpadl. Únavou a hladem se jin třásly ruce, jen naděje je poháněla. Po čtyřech přelezli k přepážce. Byli jen krok od vyčerpání a zoufalství. 
     Na druhé straně je přivítalo jasné denní světlo. Oslnilo je, přesto jej vítali. Byl to návrat do světa, který znají. Do světa pohodlí a dostatku.
---
     Z posledních sil našli jídelní automat a s úlevou zjistili, že funguje. Jídlo a pití, které jim vydal, spořádali hned na místě. Po hostině vyčerpáním usnuli.
     Jan se probudil první. Ještě svítila noční světla. Museli prospat zbytek dne i kus noci. Bolely ho všechny svaly. Spořádal další porci jídla a čekal, až se Marta probudí. Přál si ležet na měkké pohodlné posteli, ale neměl sílu ji jít hledat. Neměl sílu ani odvahu. Až teď ho napadlo, že i tady mohou žít lidé. Mají stejná pravidla jako oni? Přivítají je s otevřenou náručí? 
     Marta se vzbudila s denním světlem, vypadala o hodně lépe. Přísun jídla jí zvedl náladu. Hned po probuzení si dala vydatnou snídani. 
     „Musíme najít sprchu a pořádné postele.“ Řekla s plnou pusou. „Dám si hodně dlouhou horkou sprchu.“
     „Co když nás tu nebudou chtít?“ Zeptal se Jan.
     „Kdo?“ Až při té otázce si uvědomila, jak to Jan myslel. Nenapadlo ji, že by mohli být lidé ještě jinde, než ve světě ze kterého přišli.
     Chvíli si s tou myšlenkou pohrávala. Nebyla si jistá, zda ji děsí, nebo láká. Další lidé? Další svět?
---
     Z místnosti šli opatrně. Napínali uši, jestli neuslyší hluk, lidské hlasy. Nic však o existenci dalších lidí nenasvědčovalo. 
     Na chodbě bylo prázdno. Ne však jako na chodbách, ze kterých se sem dostali. Spíš to připomínalo chodbu v jejich světě. Byly tu židle, stoly, věci, které lidé občas používají. 
     Zamířili k prvnímu pokoji. Byl prázdný, tak jako další, do kterých se dostali. Vyzkoušeli automaty a koupelny. Vše bylo plně funkční. Marta ani Jan neodolali. Sprcha s teplou vodou byla tak příjemná. 
     Leželi na měkkých pohodlných postelích a odpočívali. Smáli se jako malé děti potěšeni komfortem, který znali a který jim tak moc chyběl.
     Jedno však bylo jiné. Prázdnota. V jejich městě ani v noci nebylo tak liduprázdno. Natož za denního světla. Pokoje zde nevypadaly nezabydleně, přesto nikoho nepotkali. 
---
     Po odpočinku zamířili k jídelně. Tam se v jejich městě shromažďovali při slavnostech. Doufali, že tam najdou i zdejší obyvatele. Cestou uvažovali, co jim řeknou o svém světě, jak je požádají o azyl. 
     „Co když taky mají problémy s automaty? A nebudou se chtít o ně dělit?“ Zašeptala Marta. Nevěděla, proč šeptá. Připadalo jí to lepší, když byl kolem takový klid.
     „Nejdřív.“ Začal Jak taky šeptem. Pak si odkašlal a zbytek dořekl nahlas. „Nejdřív je musíme najít.“
Začal o tom pochybovat. Ani v jejich městě se žádné z akcí nezúčastňovali všichni.
---
     Vstup do jídelny byl zavřený. Byly tu velké dvojité dveře. V jejich městě stále otevřené. Vidět je takto bylo nezvyklé. Tak jako ticho kolem. Mohly dveře zabránit hluku, který pochází od mnoha lidí, aby prošel na chodbu? 
     Podívali se na sebe a Jan natáhl ruku k čidlu. Nefungovalo.
     Společně zatáhli za madlo. 
---
     Stáli tam a dívali se na ten neskutečný strašný výjev. 
     Jídelna byla plná těl. Nehybných postav strnulých v čase. Zbytky masa a kůže seschly a držely na kostrách jen kvůli oblečení.  To, co se zde odehrálo, se stalo velice dávno. 
     Výjev Jana i Martu zasáhl. Co nejrychleji dveře zavřeli. Chvíli běželi chodbou pryč od jídelny, než se zhroutili na zem. Martě vyhrkly slzy a celá se třásla. Jan seděl vedle ní na podlaze a netečně se díval před sebe. 
     „Co se jim mohlo stát? Mají tu vše.“ Zeptala se nechápavě Marta.
     „Možná jim byl svět malý a nevěděli jak z něj ven.“ Poznamenal smutně Jan.
     Až teď si Marta uvědomila, že před tím, než přestaly stroje v jejich světě fungovat, byla i ona nespokojená, i když měla vše.