Cesta 16 - Rozhodnutí

Měl rád pohodlí města a pobyt v divoké přírodě jej stresoval. Husí kůži mu naháněl každý neobvyklý zvuk a bylo jich tu hodně. Nejvíc jej děsila malá havěť. Měl pocit, že na něj padá ze všech stromů okolo, leze po něj z trávy.

Ještě horší byl důvod, proč tady je. Kvůli té holce. Dráždilo ho její chování i to, co představovala. To on celý život pracoval, aby povznesl lidskou společnost. Nesl odkaz minulosti a rozvinul ho. Společnost byla jeho výtvorem. To on osobně určoval, jaké geny u dětí rozvíjet. A byla by to úžasná společnost, nebýt té nemoci.

Tak dlouho se díval, jak se rodí chytřejší a krásnější děti, byl na sebe pyšný, připadal si nepostradatelný, základní kámen společnosti. Občas ho napadalo, jak by se asi cítil bůh, kdyby existoval.

Jak si může vůbec taková holka klást nějaké podmínky? Ona je na světě jen zlomek doby, co on. Neměla vzdělání, nic v životě nedokázala, snad jen to, že dělala problémy.

Zefyros šlápl do něčeho měkkého a mokrého. Vlhkost prosáklá různými organizmy, další nepříjemnost, kvůli které venkov nenáviděl.

---

„Ve městě se nám bude lépe hovořit.“  Navrhl. Nenáviděl se za tuto slabost. To on by měl mít navrch, tak proč ho to tolik rozhodilo?

„Ne.“ Řekla Marta důrazně.

Stáli proti sobě. Mladá štíhlá dívka vypadala křehce, nehodila se do drsného prostředí divočiny. Plné tváře a mladá napjatá kůže vypadala dětsky. Zato ostré rysy muže podtrhovaly vrásky. Byl jen o málo vyšší než ona, přesto na ni hleděl z vrchu.

„Dobrá.“ Řekl tónem, který měl být smířlivý, vyznělo to spíše vzdorovitě.

Začal vyprávět. O snaze vytvořit lepší společnost, o roli jakou měl ve všem on. Snažil se mluvit co nejméně odborně. I tak si připadal, že vykládá něco, čemu nebude rozumět.

Čekal, že se na její tváři zobrazí obdiv, úžas, nebo zmatenost, když nepochopí, co říká. Viděl však jen vzrůstající znechucení.

Byl z toho zmatený.

„Trvalo dlouho, než se nám podařilo dát tyto dva geny, vlastnosti, dohromady. Vlastnosti sílily každou generací. Byl jsem… byli jsme nadšení. Když se objevila nemoc, nejprve jsme ji s vlastnostmi nespojovali. Bylo to plíživé a pomalé. Vrátit už to nešlo. Všichni mladí tyto geny mají. A i když jsme změnili výběr rodičů, situace se zhoršuje.“

Odmlčel se, přemýšlel, jestli porozuměla důležitosti toho, co jí říká.

„Ale ty, ty máš vše. Jsi klíčem jak to vyřešit. Budeš matkou dokonalých dětí.“ S nadějí ji pozoroval.

Marta jej začala obcházet. Vrtěla hlavou.

„Proč si myslíte, že ty vaše vlastnosti jsou lepší, než jiné vlastnosti lidí ve vesnicích, nebo v podzemních budovách?“ Začala.

„Je to o evoluci. Kdo by nechtěl, aby lidstvo bylo chytřejší, dokonalejší?“

„Dokonalejší? Nemoc, kterou jste stvořili, tomu říkáte dokonalejší?“

„Ne.“ Řekl Zefyros smutně. „Ale teď se to dá zvrátit, když máme tebe.“

„Mě nemáte!“ Vykřikla nazlobeně Marta.

„Ale ty to musíš udělat! Pro sebe, pro lidstvo.“

„Pro dokonalost? Ne. Budu mít děti jen s tím s kým budu chtít já.“

„To pak odsoudíš lidstvo k zániku.“

„Lidé tu budou pořád. Ve vesnicích, v budovách.“

Zefyros se nevědomky ušklíbl.

„Máma byla z budovy a táta z města. A jsem zdravá. Proč by to fungovalo jen u mě?“

Nebyl z toho nadšený. „Lidé z budov nejsou… odolní.“

„Nejsou šlechtění jako vesničané k vašim potřebám?“

Zefyros zamrkal. Rozuměla tomu, co se dělo lépe, než by si přál. Na lidi z podzemních budov nepomyslel. Ani je nechtěl brát jako možnost. Tito lidé… Mohl je nazývat lidmi? Jen se bavit, nechat se krmit z automatů a nemít v životě cíl?

Celá se mu to vymykalo z rukou. Myslel, že ji nabídne poslání, spasení lidstva a ona vše odvrhla. Pohrdá jeho dílem.

„Máte jedinou šanci.“ Začala znovu mluvit. „Spojit všechny světy. Město, vesnice i podzemní budovy.

Zachrání to všechny. “

„To nemůžeme. Lidé z budov o světě venku neví. Nepřežili by to.“

„Ale ano. Nejsou tak křehcí, jak se zdají. A vesnice? Ty se rozrostou.“

„Teď mají zdravé silné společenství.“

„Plné strachu o své děti.“

---

Nemělo smysl dál se hádat. Měla se sejít rada a on chtěl představit Martu jako řešení. Nemohl použít násilí, protože se s Martou rada setká. Tak jak po celá léta se nic nedělo a v radě se řešily jen osobní spory, teď se začali zajímat o nemoc. Byly tu problémy i v podzemních městech. Nejprve byl rád a doufal, že to odvede pozornost od vesnic a nemoci. Opak byl pravdou a rada začala šťourat do všech věcí.

To, co navrhovala Marta, se mu nelíbilo, připadalo mu nesmyslné spojit tyto tři světy. Byl by to pro společnost krok zpět. Vše, co budoval, by vyšlo vniveč.

Jako nesmysl to bude připadat i radě. Když ta holka přijde k radě sama, bude to nejlepší řešení. I kdyby došlo na to, že radě předloží své vize, byl si jistý, že lidé z města nebudou chtít sdílet své životy pohodlí a životní styl s neotesanými vesničany.

Umlkla a vypadala zaraženě, když ji navrhl předstoupit před radu.

„Dobře.“ Řekla podezíravě. „Kdy to je?“

„Za týden, ale s tím si nemusíš dělat hlavu. Když teď přijedeš do města…“

„Ne.“ Přerušila ho. „Přijedu za týden.“

---

Zefyros odjel výtahem už nejméně před půl hodinou. Marta pořád stála u vchodu a přemýšlela o tom, zda to myslel vážně.

Když to pak řekla Gabrielovi, zrazoval ji. Nevěřil, že by se vůbec před radu dostala.

„Ne, půjdu tam, a ne sama.“ Rozhodla se nakonec Marta.

Nenechala nic náhodě. S Gabrielem sepsala, co všechno by rada měla vědět o labyrintech ve vesnicích. Sama si připsala to, jak se rozpadají podzemní budovy. Nevědomost jejich obyvatel o světě venku.

Nakonec si nechala dotaz na vylidněné vesnice.

„Chtěla bych tam zástupce vesnic i budov.“ Podívala se na Gabriela, Davida i Leu. Všichni chtěli pomoci.

„Anita.“ Navrhl Gabriel. „Nikdy nebyla ve městě. Ví toho hodně o labyrintech i o tvrdém životě ve vesnici. Lepšího představitele si nedokážu představit.“

Martě se ten nápad líbil. Anita byla první člověk, kterého na povrchu potkala. Udělala na ni dojem její urputnost, síla i starostlivost s jakou se jí ujala.

Potom se obrátila na Davida.

„Potřebuji se dostat do Spojených pater. Nebude to pro ně takový šok vyjít na povrch, když ví, že svět mimo budovu existuje.“

David se usmál a přikývl.

„Máš na mysli někoho konkrétního?“

„Vzpomínáš na staříka, který se se mnou dostal do města? Nakonec mu dovolili vrátit se.“ Usmála se Marta. „Pavel je bojovník. Může říct o tom, jakou společnost v patrech vybudovali. “

---

Gabriel se vydal pro Anitu. Vzal sebou i Leu s Gabim. Už se těšila na domov. Vesnice byla od doby zničení labyrintu rozdělená. Jedni chtěli tradici labyrintu zachovat a děti vodit do vedlejší vesnice. Ostatní, hlavně ti, kterým labyrint vzal dítě, byli proti.

Přesto se Lea cítila ve známé krajině příjemně. Lidé ji navštěvovali, chtěli vědět vše o městě, o životě v něm. Byla to naděje pro ty, kterým se dítě nevrátilo.

S Anitou to bylo těžší. Nechtělo se jí do města.

„Nevěřím jim a ani Marta by neměla.“

Gabriel vzdychl. „Nedá si říct. Možná to není tak špatné. Nemuseli bychom se strachovat o děti. Mají léky, stroje.“

„A o to se jen tak podělí?“

„Využívali nás, je čas aby splatili dluh.“

„Marta má odvahu. Má povahu, energii, která mění vše kolem. Nikdy se nevzdá.“ Přikývla. „Půjdu s ní.“

Vyjela si pak na koni do krajiny. Objela své oblíbené místa. Přemýšlela co říct o vesnicích. Jak vyjádřit lásku i respekt k přírodě, která je živí. Byl to tvrdý a krásný život. Teď, kdy měla zpátky dceru, jí nic nechybělo. Věděla, že se blíží konec starého života a bylo to dobře. Svět má jít dál.

---

Marta s Davidem byli překvapení, jak se Spojená patra změnila. Rozšířili své území o další patra. Všude se budovalo. V celém jednom patře vyrůstala zahrada. I přes to, že tu mnoho rostlin chybělo, vypadalo to působivě.

Zde našli Pavla. Seděl na lavičce a díval se na shluk rostlin a skupinu mladých lidí, jak je ošetřují.

„Nechtějí nahoru.“ Řekl, když poznal Martu s Davidem. Jeho vetché tělo vypadalo unaveně, v očích mu však hrály plamínky zájmu.

„Vypadá to moc hezky.“ Poznamenala Marta.

„K opravdové přírodě na povrchu to má daleko.“ Pokrčil rameny Pavel. „Stejně jsme souhlasili, že zůstaneme tady.“

„Nemuselo by to tak zůstat.“

Marta mu řekla o jejím návrhu radě města.

„Mohli bychom si vybrat, kde budeme chtít žít. Nebude málo místa. Podělí se s námi o vědomosti? Technologie? Naučí naše děti vyrábět, opravovat automaty? A co medicína?“

Marta se jen usmála. Pavel byl opravdu ten pravý.

---

Zefyros byl klidný. Martu viděl před začátkem sezení rady. V šatech z vesnice vypadala nevýrazně a ušmudlaně.

Nepřekvapilo jej, že přišla s hordou lidí. Dá ji pár otázek a bude hotovo. Už dal instrukce svým chlapcům. Marta z města neodejde.

---

Marta se oblékla do šatů z automatů. Tak, jak chodili oblékaní lidé z podzemních budov. Lehká splývavá látka jí slušela. Když sebevědomě vešla před radu, zaujala je. Představila svůj doprovod jako představitele vesnic i budov.

Podívala se na své společníky. Zefyros se snažil protestovat, rada jej umlčela.

Kožená vesta Anity se hodila k její opálené kůži a svalům. Když začala mluvit, bylo všem jasné, že přírodu i vesnici, kde bydlí má ráda a neopustí ji kvůli městu.

„Nechceme ztrácet děti v podivném rituálu, nebo se bát, že když rituál zrušíme, naši vesnici postihne epidemie.“

Zakončila řeč Anita. V radě to zahučelo. Jak to chodí ve vesnicích, bylo pro ně překvapením.

Zefyros pomalu vstal.

"Ano." Začal pomalu. "Svět před mnoha generacemi se rozdělil. Lidé, jejichž potomci nyní žijí ve vesnicích, se rozhodli vrátit se k přírodě. Nechtěli, aby bylo zasahováno do jejich života, nebo života jejich dětí.

Respektovali jsme to. A chtěli jsme to respektovat i nadále. Proto vesničané o nás nevědí.

Labirinty a to, jemuž říkají rituál, nebo obřad dospělosti tu není jen tak.

Testujeme tu děti, jestli jsou schopny života v drsné přírodě. Jestliže ne, pak jim poskytneme život ve městě, dáme jim vzdělání a domov.

Také tímto způsobem zjišťujeme zdravotní stav celé populace. Připravujeme pro ně očkovací látky.

Ty děti, které labyrintem projdou, jsou naočkovány." Zefyros smutně vzdychl.

"A to je také důvodem, že většina vesnic, které zrušily obřad, vymřely. Je nám jich líto, ale my se opravdu nemůžeme starat o všechny."

To už Marta nevydržela, musela se ozvat.

"To není jediné, co děláte vesničanům. Jejich dívky používáte jako živé inkubátory."

Jeden muž z rady promluvil.

"Ano o tom víme. Je to nutné, abychom přežili. Ale tyto dívky se tu mají dobře. Dají nám dítě výměnou za pohodlný život."

"Bez toho, abyste se jich zeptali? Opravdu víte, že o to stojí?"

Zefyros sebou trhl. Muž z rady se na něj významně podíval. Ano opravdu v začátcích se dívek ptali. Chtěli jejich svolení. Ale potřebovali dětí mnohem víc, než jen pár od těch, které se daly umluvit.

„Proč jste lidi z vesnic nevarovali, že je může zasáhnout epidemie, když jejich děti nebudou očkovány? A jak to, že se neptáte na svolení dívek?“

Zefyros se pomalu sunul k východu, věděl, že to nepochopí, jsou tak měkcí, neumí se obětovat pro lidstvo.

"Vesnice byla volba jejich předků. A s tím souvisí i riziko nemocí. Nechtěli mít s naším světem nic společného. A..." Zavrtěl nechápavě hlavou.

"A my máme spoustu svých starostí. Naše civilizace vymírá. Dostali jsme se do slepé uličky. Když něco neuděláme, tak už nebude nikdo, kdo by vesničany očkoval. Nebudou ani správci budov."

Obrátil se na Martu a ukázal na ni.

"Máme poslední šanci s tím něco udělat. Potřebujeme spojovací článek, který oddělí naše geny od nemoci, která nás sužuje. A tím článkem je ona."

"Opravdu? Jste si jistý, že když oplodníte mě, krizi překonáte? Co když jen vypěstujete další nemoc? Než tento umělý výběr genů, není lepší vytvořit civilizaci z opravdových lidí. Společně z měst, budov a vesnic?"

Bylo toho málo, co Marta věděla o Zefyrově práci. David ji našel to základní. Měla pocit, že si lidé z města zahrávali s něčím, čemu neporozuměli a vše se obrátilo proti nim.

Zefyros se zamračil.

"Nechápe to." Obrátil se k radě. "Na takové řešení je už pozdě. A také to zničí vše, co jsme budovali."

"Jen chci, abychom byli partnery. Abyste nás z budov a z vesnic nebrali jako malé neschopné děti."

---

Potom ukázala na Pavla. Nechala jej mluvit.

Začátek byl rozpačitý. Stařík se třásl a Marta se bála, že se před radou zhroutí.

Když se rozhovořil o jejich společnosti, jak funguje, jaké měli problémy v začátcích, přestal se třást. Členové rady nejprve poslouchali a tvářili se neslouhlasně. Jak Pavlovo vyprávění pokračovalo, vypadali více zaujatě. Nakonec to vypadalo, že je překvapilo, čeho lidé z budov dosáhli.

„Učíme své děti, předěláváme poškozené stroje, budujeme. A chceme vědět víc. Být víc samostatní, nezávislí na správcích. Nejsme malé děti, umíme se o sebe postarat.“ Řekl nakonec, možná trochu ostřeji, než chtěl Pavel.

„Budete nás brát jako partnery?“ Zeptala se Marta. "Učte nás."

Místo odpovědi se žena, která předsedala radě, obrátila na Zefyra.

„Zůstaňte tady, poradíme se.“

---

Rozběhla se, když Gabriela uviděla. Tak moc jí chyběl.

„Bál jsem se, že ve městě zůstaneš.“

Zavrtěla hlavou. „Mé místo je jinde.“

„A kde to je?“

„Musím se naučit spoustu věcí. A ty jsi jediný učitel, kterého znám.“ Zasmála se nahlas.

„Půjde se učitel se mnou učit od jiných světů? Má odvahu?“

Tentokrát se zasmál on. „S tebou najdu vždy něco nového a jiného, o to se nebojím. A odvahu máš za nás oba. Jak to dopadlo v radě?“

„Pošlou učitele do vesnic, které o něj budou stát. A také do budov. První na řadě bude vaše vesnice a Spojená patra.“