Cesta 15 - Útěk

Marta běžela po louce na kraji lesa. Slyšela jen svůj přerývaný dech, šustění trávy pod nohama a šlehání větví keřů, které se ji motaly pod nohama. Bolely ji plíce i svaly. Neodvažovala se zastavit, nebo zmírnit tempo. 

Klopýtla. Ucítila ostrou bolest v koleni. Po obličeji ji přejel šlahoun ostružiny. Zavřela bolestí oči. Nemohla si dovolit počkat, až bolest přejde. Vzlykla zoufalstvím a únavou. Vyhrabala se nahoru a znova se dala do běhu.  Zraněná noha se jí podlomila. Několik kroků kulhala. Když se bolest trochu otupila, nebo si na ni zvykla, běžela znova naplno. 

Ani se nemusela dívat vzhůru, aby pochopila. Stín, který na ni znenadání padl, mohl znamenat jen jedno. Našli je. 

Gabriel běžel kus před ní. Byl rychlejší, i když nesl v náručí dítě. Malého Gabiho, dítě jeho sestry. Ani ne roční dítě měl v nosítku pro menší děti. Tiskl jej k sobě, aby mu nevypadl. Dítě mu v náručí tiše plakalo.

„Jsou tu.“ Křikla na něj jak nejvíc ji hlasivky a vyčerpání dovolilo.

Netušila, jestli ji slyšel. Když však plynule zahnul mezi stromy, ulevilo se jí. Následovala ho.
Hustým porostem se běželo hůře, než krajem lesa. Zraněné koleno se jí podlamovalo. Síly jí docházely, poháněl ji jen strach. 

Dostali se k místu, kde se země zvedala vzhůru. Dál už rovně pokračovat nemohli. Vylézt po skále, která se před nimi vztyčila, by bylo moc náročné a tak běželi podél ní. 

Gabriel se jí pomalu ztrácel z dohledu. Přinutila se z posledních sil zrychlit. 

Noha se jí zapletla do houští v podrostu lesa. Podívala se dolů. Zavrávorala a druhou nohou šlápla vedle úzké stezky. K jejímu zděšení se měkký podklad pod ní prolomil a ona se skutálela do prohlubně. Poslední, co ucítila, než ztratila vědomí, byla ostrá bolest v koleni. 

---

Probudilo ji kvílení, které slyšela. Někdo jí jemně utíral čelo.

„Pšš, tiše.“ Uslyšela Gabrielův šepot, to on o ni pečoval. Uvědomila si, že kvílivé zvuky vydává ona sama. Bolely ji žebra při dýchání a dělalo se jí špatně. Pokusila se sednout si. Bolest v koleni ji málem stála vědomí. Jemně ji donutil znovu si lehnout.

„Kde to jsme?“ Hned jak tu otázku položila, vzpomněla si na nepříjemný pád. A s ním i na to, že utíkali, na strach, že je najdou. Zaposlouchala se, jestli neuslyší mechanické zvuky strojů, nebo hlasy lidí. Podvědomě zatajila dech, snažila se promluvit co nejtišeji.

„Co tu děláš ty. Měl jsi s malým běžet dál.“ Řekla trochu vyčítavě, byla však ráda, že tu není sama. „A kde vůbec je…“

Gabriel ukázal na dítě zabalené v jeho bundě. Spokojeně oddychovalo. Jeho tvář se uvolnila, když viděl, jak se vyptává. 

„Nemusíš úplně šeptat. Jen abys neprobudila malého. Jsou pryč, nenašli nás. “
Nechápala. Byli tak blízko. Teprve teď se rozhlédla kolem sebe. Někde ze strany přicházelo slabé světlo. Připadalo ji jako sluneční, jistá si nebyla. 

V potemnělé místnosti toho bylo vidět málo. Pod sebou nahmatala měkký divan. Malý Gabi ležel na podobném opodál.  Z jedné strany viděla těžké železné dveře. Druhá strana byla ve tmě. Jediné, co ji napadlo, byla podzemní budova. 

David je poslal do oblasti, kde podle záznamů žádná nebyla. A i světlo, které šlo jakoby odnikud, tomu odporovalo.

---

Plán, který vymysleli, měl dopadnout jinak. Hlavně tu měli být všichni. David s Leou z města nedorazili. 

Když přišla od Davida zpráva, že lidé z města chtějí zpět dostat nejen malého Gabiho, ale i ji, začali společně hledat útočiště, kde by moc města nesahala. 

David vybral neobydlenou oblast a naplánoval jak s Leou utečou z města. Měli se setkat tady. V těchto hlubokých lesích, do kterých po dlouhá lidská pokolení nevkročila noha člověka. 

Vyrazili společně s Gabrielovou matkou Anitou. Marta nesla malého a Gabriel s Anitou zásoby. To nejnutnější pro přežití v divočině. Nevěděli, co je bude čekat.

---

Marta si pomalu vzpomínala, co předcházelo ztřeštěnému úprku.

V labyrintu, kde byl přístup k podzemním výtahům, které je měly dovést sem, je čekalo nemilé překvapení, v podobě lidí z města.

Nebyli překvapení, že je vidí. Nečekali však takový odpor, nebo jen přecenili své síly. Anita křikla na Gabriela a Martu, ať utíkají a sama se je pokusila zdržet.

Její silné a pružné tělo utužené tvrdým životem na vesnici si poradilo se třemi lidmi z města, kteří znali jen pohyb pro zábavu. 

V další místnosti s výtahy však narazili na další. Gabriel po nich hodil batoh se zásobami, popadl Gabiho a vyrazil do výtahu. Matra skočila za ním a rychle zavřela dveře. Potom už z toho byla jen honička. Hned, jak se dostali na místo, se snažili dostat co nejdále. Nepočítali s tím, že lidé z města k jejich nalezení použijí létací stroje. Pěšky byli rychlejší, proti strojům neměli šanci.

Ale měli vůbec nějakou proti lidem z města? Jak to všechno skončí? Myšlenky se jí zamotaly. Zatočila se jí hlava. Kdyby jí nebolely žebra, rozplakala by se. Únavou, prožitým strachem.

Pohladil ji po ruce. Starostlivě prohlížel její tvář. Chabě se usmála, aby ukázala, že ji nic není, nechtěla mu přidělávat další problémy.

„Prolezl jsem to tu.“ Začal Gabriel. „Je to dům. Chvíli tu zůstaneme.“ 

---

Vyprávěl o svém nálezu. O tom, jak se sem dostali. Když spadla, dokutálela se ke vchodu do domu, ve kterém zrovna byli. Gabriel se po ní otočil v okamžiku, když bolestí vykřikla při pádu. Vrátil se za ní. Měli štěstí, hned jak zapadl do prohlubně za Martou, uslyšel motory strojů, které se prohnaly po pěšině. Byl si jistý, že se tudy budou vracet a tak, když uviděl železné dveře, zkusil je otevřít. 
Naštěstí povolily a tak odnesl Martu i malého dovnitř. 

Zjistil, že je to dům zapuštěný do země. Světlo měly vést světlíky. Ty však byly zarostlé vegetací, tak jako okna, která vedly do patia.

„Je tu studna s vodou, v okolí jsou ovocné stromy.“

„Nemůžeme tu zůstat.“ Odporovala Marta. „Najdou nás.“ 

Pohodil hlavou. „Máš zraněnou nohu a malý potřebuje péči. Je to nejlepší, co máme.“

---

Začal ji lehce prohmatávat koleno, aby zjistil, jak na tom je. 

„Máme zásoby na pár dní.“ Mluvil u toho. Byla mu vděčná, že se nemusela soustředit jen na bolest.

„Je pozdní léto. Bude tu ovoce na stromech, zvěř. Když si uděláme trochu zásob zimu, přežijeme bez větších potíží.“

Skončil s prohmatáváním její nohy s úsměvem. „Myslím, že je to jen pohmožděné. Ale i tak toho pár dní moc nenachodíš.“

---

Dalších pár dní se Marta starala o Gabiho v domě. Pohybovala se pomalu, noha ji bolela a cítila i žebra. Přesto se snažila dělat alespoň snadné práce.

Stírala nánosy prachu, odstraňovala vegetaci z oken.  Když odstranila špínu z oken, otevřel se před ní výhled do zahrady uprostřed domu. Z původně zatravněné plochy s několika ovocnými stromy se stal les.

Vše bylo zarostlé plevelem. Staré zkroucené ovocné stromy už přerostly břízy a jehličnany. I tak se dalo na stromech a keřích najít nějaké ovoce.   

Uvědomovala si, že i když strávila ve vesnici nějaký čas, nebyla schopná v přírodě sama přežít. To Gabriel přinášel úlovky a plodiny lesa. 

Pokoje začínaly vypadat útulně. Nebyly honosné jako ve městě, ale ani malé jako v podzemních budovách. Netušili, ve které době byl dům postaven. Odhadovali, že v té době zde nebyl les. Žádný z přístrojů, které tu byly, nefungoval a o většině ani netušili, co mají dělat.

Dům byl starý a z jedné strany se rozpadal. Z věcí hádali, jak žili lidé v dávných dobách. Našli staré časopisy a letáky. Barevné obrázky byly chatrné a trhaly se jim v rukou. Byly tam vyobrazeny věci podobné, jaké Marta vídávala ve městě. V jedné z místností našli spoustu knih. 

Gabriel byl jako u vytržení z encyklopedií a naučných knih. Martu zaujaly příběhy. Byly tu knihy pro děti s krásnými obrázky, i příběhy ze života.  Z nich si dělali obrázek o společnosti, která už generace neexistovala. 

Nebyla to ideální společnost, přesto se jim taková zdála. Lidé v příbězích řešili problémy, které jim připadaly bezvýznamné. Cestovali, chodili do škol, užívali si zábavy.

---

Obden Gabriel zašel k výtahům, podívat se, jestli nenajdou stopy po Anitě, nebo Davidovi s Leou. Byl teplý podzim a v lese se žilo dobře. Gabriel byl výborný společník. Učil ji vše o lese, o tom jak zde přežít. Ona mu vyprávěla o životě ve městě. Mluvili o budoucnosti, chtěli založit školu pro vesnice, vyvést lidi z podzemních budov na povrch. Spojit oba tyto světy, vytvořit společnost o které četli v knihách.

---

Už to bylo několik týdnů. Přestali doufat, že se objeví. Martu noha bolela jen, když špatně našlápla. Chodila s Gabrielem a Gabim vybírat blízké nastražené pasti. U výtahu nebyli několik dní.

„Půjdu k výtahům.“ Řekla najednou Marta. „Potřebuji se projít, odpočinout od malého. Jsem s ním od rána do večera.“

Gabriel zaváhal. Nevěřil, že by se ještě někdo objevil, ale co když ano. A co když to budou lidé z města?

„Dám si pozor.“ Viděla jeho váhání. „Jen… Musím to udělat.“

---

Cesta byla delší, než si pamatovala. Přišla unavená a zklamaná. Nebylo tu nic, co by ukazovalo, že tu byla Anita, nebo Lea s Davidem. 

Sedla si do mechu pod velkým dubem. Bylo horko a po únavné cestě se jí klížily oči. Nešly ji z hlavy Gabrielovy obavy a tak se přesunula o kus dál za křoví, kam nebylo z pěšiny vidět. Nechala se ukolébat šuměním listí a svěží vůní lesa.

---

„Mohou být úplně jinde po tolika dnech.“ Uslyšela Marta známý mužský hlas. Byl to David. Otevřela oči a opatrně se pohnula. Vykoukla a uviděla skupinu lidí na pěšině. 

„Jsou tady, nikdo výtahem nejel a pěšky to tu nikam nevede.“ Poznamenal malý starší muž vedle Davida. Poznala ho. Byl jeden z lékařů, který kontroloval její zdravotní stav, když přišla do města. Tehdy ji nabádal, aby znovu přišla. Nikdy to neudělala. 

---

„Musíte je najít a přesvědčit.“ Řekl přísně. „Je to pro celou civilizaci.“

„Pro vaši civilizaci.“ Marta poznala Lein odmítavý hlas. „Můžete si za to sami. Nás se to netýká.“

„Staráme se o vás o všechny.“

„Ne, máte nás jen na rození dětí a pomocné práce.“ Lea byla v ráži. Marta vždy obdivovala její rázné jednání. Byla zvyklá na těžkou práci a na těle měla samý sval. Uměla by si poradit uprostřed přírody lépe než ona. 

„Dokázali byste tady přežít vy? Nebo kdokoli jiný z města?“

„O to tu nejde. Máme dohodu.“ Ostré rysy staršího muže ještě více ztvrdly.  

„Dobře, dáme se do hledání.“ Odpověděla Lea a podívala se na Davida. Ten přikývl a všichni vyrazili.

---

Kus cesty je z dálky pozorovala. Když se ujistila, že jdou jinam, než byl dům, co nejrychleji se vrátila ke Gabrielovi. Řekla mu, co viděla a vyslechla.

Seděli proti sobě mlčky a přemýšleli.

„Co uděláme?“ Zeptala se nakonec Marta.

„Zjistíme, co mají za dohodu. Říkáš, že toho, co je vedl, znáš?“

Marta přikývla. „Měl divné jméno. Zefyr, nebo tak nějak. Je to doktor, nelíbil se mi před tím, a teď už vůbec ne.“

„Půjdu se zítra podívat, kam se dostali.“ Navrhl Gabriel.

„Ne.“ Řekla rozvážně Marta. „Když se ti něco stane, nedokážu se o Gabiho postarat.“

„To ne.“ Vyskočil Gabriel. „Chtějí tebe. Nesnesl bych, kdyby ti něco udělali.“

„Možná mají podivnou morálku, zneužívají vesničany, nevěřím, že by dokázali někoho zabít, nebo mu ublížit.“

Marta pomyslela na vyhynulé vesnice, které přestaly používat labyrint. Nemohla to být náhoda, ale také neměli žádný důkaz.

---

Podivné oblé obydlí, které vyrostlo na mýtině lesa, mělo nepřirozeně výraznou modrou barvu. Kdyby bylo bílé vypadalo by jako iglú, které Marta viděla na obrázku v knížce. 

Nejprve vyšli statní muži a po nich Lea s Davidem. Poslední vyšel Zefyros. Vypadal naštvaně a rozlámaně. 

„Proč jsme museli zůstat tady?“

Lea se slastně protáhla v ranních paprscích a usmála se.

„Není to krása? Ranní slunce, rosa, čerstvý vzduch.“

Zefyros bouchl pěstí do stěny domu. Ta se mírně prohnula a zavlnila. Když pak muži začali stěny obydlí vyfukovat, pochopila, že dům tvoří pevné plátno nafouklé vzduchem. 

Za chvíli celý dům složili do malého kufru.

---

Sledovala Leu, jak si jde odskočit na kraj lesa. Šla opatrně a rozhlížela se. Nevypadalo to, že jen hledá zastíněné místo, kdy by ji nikdo nerušil.

„Tady jsem.“ Odvážila se zašeptat Marta.

Lea se plynule vydala k ní a pak se přikrčila.

Objaly se, když se setkaly za malým keřem. 

„Věděla jsem, to, věděla.“ Vzlykala Lea tiše. 

„Jste všichni v pořádku? Co Gabi, má se dobře?“

„Je to šikovný kluk.“ Usmála se Marta. 

„Chce tebe. Nabídl, že nás nechají jít, kam chceme i s Gabim, když mu najdeme tebe.“ Lein hlas se třásl.

„Proč? Nemám nic, co by nemohli najít jinde.“

„Moc tomu nerozumím. Plánují si děti podle vlastností a schopností. Dosáhli toho, že děti mají schopnost, kterou chtěli, ale ta se začala vázat s nemocí. Nevědí jak to oddělit. A ty jsi pro ně klíč.“

Marta jen polkla. „To ne, nic na mě zvláštního není.“

Uslyšely, jak na Leu někdo volá.

„Musím…“ Usmála se smutně.

„Pojď se mnou.“ Navrhla ji Marta.

Lea jen zavrtěla hlavou.

„Hlídají nás. Za chvíli se tu objeví jeden ze strážců. A je tam David.“

„Řekni Zefyrovi, že si s ním promluvím, ale jen s ním. Ať ostatní pošle zpátky. Tady večer při setmění.“ 

Zašeptala ještě Marta a rozběhla se do lesa.

---

Dívali se, jak strážci s Davidem odjíždí. Naposledy se zeptali Zefyra, jestli to tak opravdu chce. Ten nevesele přikývl.

Když byli pryč Gabriel s Martou i Gabim vystoupili z úkrytu na pěšinu. 

Lea se s Gabim i bratrem přivítala. Dlouze je objala a rozplakala se.

---

Marta přešla k Zefyrovi.

„Chtěl jste mě.“ Podívala se mu do očí a zkoumala jeho tvář. „Řekněte mi proč a jestli to bude stát za to, slibuji, že o tom budu přemýšlet, tak se snažte.“