Cesta 14 - Děti města

Lea ležela na rozkvetlé louce, kterou zvířata nestačila spást. Přivřela oči a vnímala vůni léta. V horské vesnici nebylo léto parné a horké, ale příjemné.

Poslouchala veselé hlasy dětí při hrách a klidné oddychování malého Gabiho po jejím boku. 

Byla spokojená. Toto byl život, který si pro své dítě představovala. Vlastně i pro sebe. Našla zde přátelské lidi a práci, která ji bavila. Učila a starala se o děti. Všechny byly lačné po vědění a přicházely s dalšími a dalšími tématy o kterých by chtěly vědět více.

Usmála se. Když do vesnice přišel David, bála se ho. Toho, co představuje – lidi z města, kteří si s ostatními pohrávají jako s pokusnými zvířaty. 

Místo toho, aby ji i s malým odvedl, zůstal. Nyní už věřila, že se do města nevrátí. Trávili spolu večery a povídali si. O minulosti, o budoucnosti, o tom jak by si představovali spravedlivou společnost, ve které by se děti nemuseli bát budoucnosti. 

Davida okouzlil malý Gabriel. Hrál si s ním, učil ho první slova. Byl to muž, se kterým si dovedla představit společný život. Byl laskaví a přemýšlel nad tím, co dělá a proč to dělá.

Začalo poprchávat. Vstala, vzala malého a zavolala na zbytek dětí, které hlídala. Do vesnice už doběhli. Letní déšť byl vlažný a jemný. I tak se dostali domů promočení. 

Se smíchem vběhla do místnosti. Gabimu se déšť a úprk do vesnice líbil. Bral to jako hru. 

---

„Davide! Už jsme tu.“ Zvolala. Byla si jistá, že bude v domě. Tak jako ona se musel schovat před deštěm. 

Neozval se jí.

„Davide?“

Položila dítě na postel a šla se podívat do jiné místnosti. Na stole uviděla papír se vzkazem. Lidé tu šetřili papírem. Vzkazy si vyřizovali ústně. Muselo to být důležité.

---

S třesoucíma rukama vzala vzkaz. 

„Musím zjistit, jak to bylo s vylidněním vesnic. Vrátím se zítra večer.“

Zírala nechápavě na kus papíru. Její ideální svět se zdál ohrožený. Co ho to napadlo? Před očima ji vyvstaly všechny možné scénáře, které jej mohou potkat. 

Probral ji až pláč Gabiho. Přešla k němu a vzala ho do náručí. Zhluboka se nadechla. Nevydal se až do města, utěšovala se. Jen k výtahům, kde byl i informační automat. Jen se podívá a vydá se na cestu zpátky. Nemůže se mu nic stát. Když lidé z města dosud nepřišli, nestane se to ani teď.

--- 

Přes všechny zdůvodnění, uklidňování, se celý den cítila nervózně. Dívala se směrem k lesu, odkud by měl David přijít. 

„Leo!“ Uslyšela veselé zvolání. Byla to Marta, přítelkyně jejího bratra. Oblíbila si ji už od první chvíle, kdy ji uviděla. Měla tolik energie a nápadů. Každý z nich chtěla ihned uskutečnit. 

„Janka umí krásně kreslit. Může nakreslit obrázky ke knize. Je to lepší než popis.“ Vysvětlovala nadšeně, než si všimla, Leina smutného výrazu odmlčela se.

„Stalo se něco? Kde je David?“

Vytáhla vzkaz a podala jí ho. Nemusela víc vysvětlovat. O tom, co dělají lidé z města s vesnicemi, se bavili často. 

„Blázen, co ho to napadlo?“ Zavrtěla Marta hlavou. 

---

Seděli pří svíčce do půlnoci. Hráli hry, snažili se Leu rozveselit.

„Půjdu za ním.“ Řekla najednou. „Měl by už být zpátky.“

„Možná se jen zdržel kvůli dešti.“ Odrazovala ji Marta.

„Nebo nenašel hned, co hledal. Začetl se a zapomněl na čas.“ Uklidňoval ji Gabriel.

„Ne…“ Nezaváhala Lea. Byla už rozhodnutá. „Když tak ho potkám po cestě.“

---

Po rozhodnutí se ji ulevilo. Noc nakonec nebyla tak hrozná, jak čekala. 

Na cestu se vydala hned ráno. Rozednívalo se a ještě byla rosa. Gabiho měla v nosítku. Byl na něj zvyklý a klidně pospával. 

Cesta k výtahům byla strmější, než si pamatovala. Gabi už taky nebyl malé mimino. Byla však odhodlaná. Šla pomalu a vytrvale. 

Na malém paloučku se posadila. Gabi se pomalu probouzel. Možná bylo špatné vzít ho sebou. Byl živé dítě, až se probudí úplně, nebude se chtít nést. 

---

„Vyrazila jsi brzo.“ Ozvalo se za ní. Byl To Gabriel s Martou. Gabi vesele zavýskl, když je uviděl a začal sebou mlet. 

„Nemáš rozum, kvůli Gabimu jsi z města utekla. Teď jim ho chceš přinést?“ Zeptala se Marta a vzala si od ní dítě.

„Doufala jsem, že Davida najdu při cestě zpátky.“ Vzdychla. Marta měla pravdu, vyrazila, aniž by si celou akci promyslela.

---

Dohodli se, že společně dojdou k výtahům a pak se uvidí.

Cesta jim společně ubíhala rychleji. Gabiho výlet bavil, bral ho jako hru. Gabriel s Martou vyprávěli o plánech jak zlepšit školu, kterou založili v horské vesnici. Měli půjčené knihy z vesnice, ze které Gabriel s Leou vyrůstali. Chtěli je přepsat a přidat obrázky. Připravovali herbář léčivých bylin. Pomáhal jim stařík, který své vědomosti předával zároveň své vnučce. 

Lea byla vděčná za jejich bezstarostné řeči. I když si myslela, že bezstarostnost jen předstírají a obavy mají stejné jako ona.

---

Místnost s výtahy našli prázdnou. Nebyla tu ani známka po Davidovi. 

Marta našla informační automat a chvíli s ním pracovala. 

„Mám tu zprávu od Davida!“ Zvolala a ostatní k ní přiběhli.

„Zablokovali mi dveře, nemůžu ven.“ Četla Marta. „Všechny vesnice, které odmítly rituál s labyrintem, postihla nemoc. Jestli to čtete, tak rychle odtud vypadněte.“

Podívali se po sobě.  

„Je ve městě.“ Konstatovala Lea.

„Nemůžeš za ním.“ Zhrozila se Marta. „Co by bylo s Gabim?“

„Vezmete ho k mámě.“ Řekla váhavě Lea.

„Půjdu s tebou.“ Vyhrkli najednou Marta i Gabriel.

Lea se usmála. „Ne, někdo se musí starat o malého.“

„A to máš být ty. My můžeme jít pro Davida.“ 

Ale to už Lea strčila dítě Gabrielovi do náruče. 

„Jestli chtějí Gabiho, tak se o něj postaráte vy dva lépe. Já musím.“

---

Bylo ji smutno, když je viděla nastupovat do výtahu. Dosud nebyla od Gabiho odloučena víc, než na pár hodin. Snažila se vypadat statečně a odhodlaně, dokud se dveře nezavřely. I tak to bylo silnější, než ona a tváře ji zalily horké slzy. Cítila, jak ji tečou přes ústa a nechávají za sebou slanou stopu.

Ještě chvíli prohledávala místnosti, jestli nenajde další stopy po Davidovi. Potom přešla k informačnímu automatu, aby se podívala na mapu, kam výtahy jezdí. Nechtěla jet přímo. Kdyby jela jinam a odtud až do města, třeba by je to zmátlo. O místech, kam se s výtahem dostane, na mapě nebylo nic napsáno a tak vybrala první, kterou uviděla. 

Byla zobrazena jinou barvou, ne však červeně, jako město.  Adresy měly různé barvy. Mnoho jich mělo tmavomodrou barvu jako vesnice, ze které pocházela. Podobný počet měl barvu světlemodrou. I horská vesnička, ve které teď žili. Potom tu byla barva zelená a šedá. Tu, kterou vybrala, byla jediná zobrazena žlutou barvou. 

Napsala si adresu na lístek od Davidova vzkazu, který nosila stále u sebe v kapse. 

---

Došla k výtahu. Teď už jen dorazit do města a najít Davida. Netušila jak to udělá. Město bylo tak obrovské.

Dveře se otevřely a chtěla vejít. Ve výtahu byli dva muži. Podle oblečení poznala, že jsou z města. Co nejrychleji se otočila a utíkala pryč. 

O pár kroků dál ji zadrželi. Byli rychlejší i silnější než ona. Nepamatovala si, že by někoho takového ve městě potkala. Lidem, které znala z města, by hravě unikla.

„Nechte mě!“ Vykřikla a začala sebou házet. Silné paže muže ji ještě více sevřely. Mohla sotva dýchat.

„Jsi Marta z podzemní budovy?“

„Co je vám po tom, pusťte mě.“ Martino jméno ji zarazilo. Proč se ptají po ní? Napadlo ji, že mají i Gabriela s Martou a malým Gabim. Začala sebou zmítat ještě víc.

Nebylo ji to nic platné, druhý muž k ní přistoupil s injekcí. Několikrát mu ji málem vyrazila z ruky, nakonec se mu to povedlo a Lea za pár vteřin o sobě nevěděla.

---

Probudily ji tlumené hlasy. Nejprve jim nerozuměla. Musela se soustředit, aby slova pochytila a to ji probralo úplně.

Otevřela oči a uviděla Davida. Seděl na její posteli. Usmál se na ni a dal si prst přes ústa.

Byla v pokoji podobném, jaký užívala, když žila ve městě. Byl elegantně vybavený a prostorný. Z velkých oken byl výhled na vysoké budovy města. 

Znovu se zaposlouchala. Hlasy šli z vedlejší místnosti, která byla oddělena od té, kde byli, jen tenkou příčkou. 

„Není to Marta, tu jsme chtěli.“ Uslyšela jeden z hlasů. Připadal ji známý, už jej někdy slyšela.

„To jsme nemohli vědět.“ Tento poznala bezpečně. Hluboký hlas muže, který ji zadržel.

„A nebyla tam někde?“  Hlas začal být podrážděný.

„Nikdo tam nebyl. Zkontrolovali jsme poslední jízdy odtud. Jen jedna. Labyrint, kam dojeli, jsme taky zkontrolovali. Byli už pryč. Nemáme oprávnění vejít do vesnice.“

Druhý muž jen zaklel. Pak slyšeli, jak odchází.

---

„Co se stalo? Jak to, že ses navrátil? Proč chtějí Martu?“ Zašeptala Lea.

„To oni způsobili nemoc ve vesnicích. Když jsem se dostal do záznamů, upozornilo je to. Mají nějaké problémy, tak pro nás do vesnice nikoho neposlali.“

„A proč Martu?“

„Myslím, že to s tím souvisí. Moc tomu nerozumím. Děti, které se rodí, nejsou takové, jaké by chtěli.

Marta tu vlastnost má. Možná je to tím, že její otec byl z města a matka z podzemní budovy.“

„Bože, chtějí ji udělat to co mě.“

„Jo a určitě by ji nenechali utéct. Kde vůbec je a kde Gabi?“

„Našli jsme tvůj vzkaz, Marta, bráška a Gabi jsou u mámy.“

David zamračeně přikývl. „Najdou je tam. Musíme je varovat.“

Chvíli mlčeli a přemýšleli o svých šancích.

„Co udělají s námi?“ Zeptala se Lea zamyšleně.

„Zůstanete ve městě.“ Ozvalo se ode dveří. Byl to opět hlas, který znala. Vzhlédla a podívala se na muže ve dveřích. Byl malý s ostře řezanými rysy. Nedovadla poznat věk lidí z města, ale vypadal starší, než všichni, které zde potkala. Šedesátiletí zde vypadali na třicet. Kolik bylo muži, který vypadal na šedesát?

Pamatovala si jej z období, kdy byla těhotná. Byl jedním z lékařů, kteří se o ni starali. Jmenoval se Zefyros. 

Sedl si na křeslo naproti nim a začal mluvit. 

„Potřebujeme Martu. A to dítě, jak mu říkáte? Gabi? To dítě by se mělo tady lépe než venku.“ Snažil se mluvit přívětivě, ale přísnost v hlase zakrýt nedokázal.

Lea jen zavrtěla hlavou. David mlčel a čekal, až muž řekne víc.

„Dáme mu vzdělání a dlouhý život. Bude tu mít vše.“

„Snadný pohodlný život nemusí být lepší.“ Vyhrkla Lea.

„Můžete tu být s ním, nebo se i vrátit do vesnice. Je to na vás.“

„Je to mé dítě. Chci ho vychovat podle sebe.“

„Není to zas tak úplně pravda. Je to jen z poloviny vaše dítě, z poloviny je naše.“ Snažil se ji uklidnit Zefyros. Jen situaci zhoršil.

„Kdo se vás o to prosil.“ Zvolala Lea a vyskočila na nohy.

„Dobře, klid.“ Vylekaně se postavil. „Necháme vám malého, můžete jít, kam chcete. Jen…“ 

„Jen?“ Zeptala se Lea. Vypadala výhružně. David se jen s otevřenou pusou díval na jejich výměnu názorů. Uvědomil si, že on se nikdy takto k lidem z města nechoval. Nepostavil se jim tváří v tvář. 

„Neděláme to ze zlého úmyslu. Chceme pro všechny to nejlepší.“

„I pro vesničany?“

„I pro ně. Staráme se o -“

„O to aby vám posílali děti?“

„Nerozumíte tomu. Naše děti trpí nemocí, která jim znemožní mít děti a když jsou starší, začnou trpět bolestmi. Matra je klíčem jak to změnit. Na ní záleží budoucnost lidstva.“

Díval se z Lei na Davida. Něco zabzučelo a Zefyros vstal.

„Nechtě si to projít hlavou.“ Řekla a odešel spěšně z místnosti.

---

První se probrala Lea. „Copak my taky nejsme lidstvo?“

David se zvedl a přešel ke dveřím. Zefyros je nechal pootevřené. Kývl na Leu. 

„Jsou pryč.“ Zaradoval se. Opatrně otevřel dveře a vyšel z místnosti. Lea se vydala za ním.

Proběhl k dalším dveřím. Zabral za kliku, ale dál se nedostal. Se zklamáním se otočil.

Lea ukázala na informační automat. 

„Musíme varovat Martu.“

Přikývl a dal se do práce.

„Kam půjdou?“ Zeptala se Lea, když se David ve psaní zprávy zarazil.

„Vím o jednom místě. Dostal jsem se tam náhodou. Nejsou tam vesnice, ani podzemní budovy. V lesích je tam nikdo nenajde. Jestli se nám povede utéct, tak za nimi přijdeme.“

Jen co dopsal zprávu, ozvaly se hlasy za dveřmi. Vypnuli automat a vběhli zpátky do místnosti.

---

Druhý den je vzali k výtahům. 

„Vím, že jste jim poslali zprávu.“ Začal Zefyros. „Pustíme vás, ale chci, abyste Martu přemluvili k návratu do města.“

Mlčky přikývli. 

„Tentokrát tam nezůstanete.“ Řekl ještě na rozloučenou Davidovi. „Budeme vás sledovat a když to nepůjde po dobrém, vyzvedneme si vás všechny.“

---

Výtahové dveře se za nimi zavřely.

„Nechají nás jen tak jít?“ Zeptala se Lea.

„Ví, kam to pojede, i kdybychom zvolili jiný cíl. Budou nás sledovat na dálku. Stejně nemůžeme nic jiného dělat.“ Řekl David a začal volit adresu.

Lea jej zarazila.

„Můžeme jim dát trochu času.“ Vytáhla jeho vzkaz s adresou. „Nevím kam to je. Necháme se překvapit.“ Usmála se.

---

Otevřel se jim výhled na moře. Budovy byly podobné těm ve městě. Jen jich bylo méně.  Lemovaly pláže u pobřeží.

Proházeli písečnou, sluncem vyhřátou pláž. Mladí lidé, kteří na ní byli, nevypadali šťastně. Polehávali a zvědavě se na ně dívali.

Jedna dívka, která se na ně zvědavě dívala, se začala svíjet v křečích. Žena v bílých šatech k ní přešla. Dala jí injekci a vzala ji jemně za ruku. Ostatní se dívali jinam.

„Toto je naše budoucnost.“ Ozval se za nimi Zefyrův hlas. "Pobyt u moře pomáhá... Trochu."